Mařenka ve Vídni (3)
Divadlo na Vídeňce, v němž se roku 1805 uskutečnila premiéra Beethovenova Fidelia, bylo za vedení Alexandriny von Schönerer a poradce Jaunera přední vídeňskou operetní scénou: roku 1885 zde bylo poprvé uveden Cikánský baron Johanna Strauße a také další jeho operety či kusy Karla Millöckera nebo Karla Zellera zde měly své premiéry. 10. ledna 1893 to byla Straußova Kněžna Ninetta, která předcházela uvedení Prodané nevěsty, prvnímu provedení této Smetanovy opery na scéně německého jazyka vůbec. Smetanův tradovaný, poněkud furiantský výrok, že chtěl napsat něco, co „ani Offenbach nesvede“ je sice mnohem pozdějšího data, ve své první verzi však Prodaná nevěsta skutečně neměla k typu klasické operety daleko. Mezitím však prodělala stylovou proměnu, a ačkoli základem její životnosti a obliby komediálnost zůstala, obsahuje i jiné polohy. Prodaná nevěsta se zkrátka stala prvním dílem, jímž soubor Divadla na Vídeňce překročil práh operetního oboru a dokázal, že je s jeho kvalitami třeba počítat i v opeře. Vídeňská premiéra Pucciniho Bohémyse pak odehrála roku 1897 právě v Divadle na Vídeňce.
Jako první vídeňská (a tedy také německá) Mařenka je vesměs uváděna sopranistka Lily Lejo, i ona sama se za ni považovala. Role českého děvčete jí přirostla natolik k srdci, že ještě po padesáti letech na výročí vídeňské premiéry Smetanovy opery dojatě vzpomínala: redaktorovi listu Weltblatt poslala pohlednicovou podobu pamětního listu, který byl k premiéře vydán, a podepsala se „Vaše dotěrná Mařenka“. Její životní data mají v literatuře – na to, že byla svého času vídeňskou hvězdou (nebo právě proto) – neuvěřitelné množství variant. Dnes máme potvrzeno, že se narodila ve stejném roce jako Prodaná nevěsta: roku 1865 v chorvatském Križevci. Do Vídně se dostala přes angažmá v Salzburgu, Mariboru, Štýrském Hradci, Mnichově a Berlíně. Zpívala s velkým úspěchem subretní role Johanna Strauße a její Nedda v Komediantech okouzlila samotného Leoncavalla. Mařenku si pak zazpívala také ve Dvorní opeře, na záskok.
Premiéru 2. dubna 1893 v Divadle na Vídeňce však Lily Lejo nezpívala. Úspěšně sice absolvovala za zvýšeného zájmu vídeňských novinářů generálku, náhle však onemocněla a s napětím očekávaná premiéra mohla skončit fiaskem. Naštěstí však měla Alexandrine von Schönerer v souboru mladou naději, která již při Straußově Kněžně Ninettě s Lily Lejo alternovala. Mnoho příležitostí zatím nedostala a její jevištní zkušenosti se s ostříleností kolegyně rozhodně nedaly srovnat. Tentokrát však celá již tak dost velká tíha zodpovědnosti postihla právě ji. Antonia neboli Toni Diglas si vedla statečně, zachránila premiéru, pověst své „directrice“ i divadelní kasu. Přemysl Pražák ji ve své knize „Smetanova Prodaná nevěsta“ z roku 1962 jako skutečnou první Mařenku jmenuje, víc se však o ní donedávna nevědělo. Její jméno z divadelních almanachů brzo zmizelo a bylo si možno jen domýšlet, který z obvyklých osudů mladých divadelních hvězdiček ji potkal – zda se její talent se nerozvinul, přišla o hlas, či se vyskytl bohatý nápadník… Dnes víme, že v případě Toni to byl ten třetí případ. Její stručný umělecký životopis stojí za uvedení, nejen proto, že se jedná o první konkrétní údaje o dosud téměř anonymní osobě, ale hlavně proto, že se tehdy stala skutečnou divadelní hrdinkou.
“Korunovaná krása” Toni Diglas (první Mařenka v Divadle na Vídeňce 1893)
Karl Streitmann, první vídeňský Jeník (Divadlo na Vídeňce 1893)
Karel Streitmann, Jeník z Divadla na Vídeňce, si však „vedl k oltáři celkem tři Mařenky“, vtipkovaly vídeňské noviny na jeho účet. Když Toni Diglas nevydržela nápor představení na záskok, byla na celý měsíc dopředu naplánovaná představení Prodané nevěsty ohrožena podruhé. „Teď byla každá rada drahá. A tu přišel kdosi v kanceláři ředitelství Divadla na Vídeňce na dobrou myšlenku, povolat do Vídně znamenitou představitelku Mařenky z naší české zemské scény, slečnu Veselou. Poté, co přišla na základě telegrafické prosby vedení našeho divadla o přenechání slečny Veselé příslušná odpověď a slečně Veselé byla poskytnuta nutná dovolená, odcestovala umělkyně ještě včera ráno do Vídně, aby při dalších představeních Prodané nevěsty účinkovala jako host. Je to poprvé, co umělkyně českého zemského divadla zpívá jako host na německém jevišti česky,“ psal tehdy Prager Abendblatt. Anna Veselá, kterou vídeňské publikum znalo z hostování Národního divadla roku 1892, měla srdce Vídeňanů na své straně, avšak přece jen: jak bude vypadat takový jazykově smíšený „milostný vztah“ na jevišti v letech, kdy po neúspěšných jednáních o jazykové vyrovnání, po zklamání z toho, že se císař přes veškeré sliby nedal korunovat na českého krále a po řadě dalších skutečných či domnělých příkořích byla jazyková otázka bolavou patou veškeré politiky habsburské monarchie?
“Vyrovnání podle not”, karikatura – Karl Streitmann a Anna Veselá, dole přihlížejí čeští politici Jan Vašatý, Eduard Grégr, Ernst Plener a Viktor RussVyrovnání podle not
Tak zněl jeden z novinových titulků. „Praha přispěchala Vídni na pomoc, aniž by se nechala dlouho prosit – a Vídeň si to dá pohodlně líbit, aniž by se alespoň trochu vzpírala. Děje se tak ovšem k záchraně ohroženého svazku s Čechy, neboť by bez pražské pomoci mohl dojít místní i časové újmy. Smetanova Prodaná nevěsta v Divadle na Vídeňce měla být zachráněna a zachována repertoáru, a jako věrná dcera českého národa nejen že směla, nýbrž dokonce musela přispěchat do Vídně zachránkyně z českého Národního divadla, slečna Veselá, k záchraně německého podniku. […] A on zpívá německy a ona zpívá česky a přece si spolu rozumějí. Ach, ty milý bože jazyků a ras, kdyby tak národy při vzájemném obcování chtěly jen zpívat, místo aby mluvily – jak pěkně rychle by se to spolu srovnaly!“ Nebo jiný podobný hlas: „Pouze kolegové nyní ve Vídni vystupující slečny Veselé vědí, s jakým strachem drobná subreta odjížděla do Vídně a jak na ni příznivé přijetí, jakého se jí zde dostalo, přestože zpívala česky, působilo osvěživě. Ještě více takových pokusů o sbratření na poli umění a vyrovnání národů se uskuteční snáze, než prostřednictvím vědeckých pojednání a slovních soubojů stranických vůdců.“
Jiný list psal: „Co tomu řekne Klub mladočechů? Libušina dcera se přidružila k německým umělcům a přispěchala na pomoc vídeňskému divadlu. V okamžiku, kdy se otevírá český zemský sněm, se mohlo stát něco takového! Vyrovnání se ještě neuskutečnilo a v hudební oblasti už dochází k aliancím mezi Němci a Čechy. Skutečnost, že se dala slečna Veselá z českého zemského divadla v čase nedostatku primadon v Divadle na Vídeňce tomuto uměleckému ústavu k dispozici, aby umožnila uvedení Smetanovy Prodané nevěsty, na tom nic nemění. Slečna Veselá je tak výtečná zpěvačka, že by se ani jinak za své spoluúčinkování nemusela stydět; komu je umění smyslem samo o sobě, nestará se o státoprávní uvažování.“
Anna Veselá se vrátila do Prahy jako posel dobré vůle a na její počest bylo uspořádáno slavnostní představení Prodané nevěsty v Národním divadle, s proslovy a alegorickými obrazy. Jak nesnadno bylo se v této době zavděčit však ukazují noticky z pražského tisku: „Po tolika letech bylo tedy české umění – poté co už nalezlo uplatnění v cizině – uznáno také ve Vídni. Každý Čech tím byl jistě navzdory pozdnímu nahlédnutí vysoce potěšen, a v tomto smyslu vyjádřily také všeobecnou náladu bez zdrženlivosti veškeré české noviny. Že by však kvůli tomu muselo být uspořádáno zvláštní slavnostní představení, spojené s rozvláčným prologem a živým obrazem, jenž představoval přijetí Prodané nevěsty v Divadle na Vídeňce, to věru nebylo přiměřené. Téhož přesvědčení byla i velká část publika, jež protestovalo proti určitým pasážím prologu i proti živému obrazu.“ Tolik pražský německý list Politik. Živý obraz představoval totiž „Vindobonu“, jež „prodanou nevěstu“ (Mařenku) dekoruje vavřínovým věncem. Národní listy byly pochopitelně ještě ostřejší: „Národ český nemá věru zapotřebí, aby jako opovržený tvor propukl v nadšený jásot, když se na něj usměje milostivě nějaký vznešený protektor. Tak malým, nepatrným ve svých kulturních výplodech není a nemá naprosto zapotřebí nemístnou, přepjatou radostí nad vídeňským úspěchem Prodané nevěsty sám se snižovat.“ Mýlil se tedy patrně list vídeňských Čechů Vídeňský denník, když napsal: „Učiněno tu uměním naším specielně pro naši věc ve Vídni více, než dokáže řada slavností, provolání, řečí i článků…“ Zanedlouho nato zažila Vídeň protesty proti pohostinským vystoupením české divadelní společnosti Ladislava Chmelenského v divadle v Josefově. Sny o založení českého divadla, k jehož prosazení mělo Chmelenského hostování pomoci, se opět rozplynuly. Vztahy mezi Vídní a Prahou se až příliš podobaly manželské krizi ve stadiu, kdy už žádná strana usmíření ani nehledá. A přece se na poli umění, jež je tolik bohaté na nejrůznější odrůdy snílků, idealistů a donkichotů, mnozí dál pokoušeli najít přes různost jazyků společnou řeč.
Pokračování příští neděli
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
