Balet ND: Miniatury 2013

Na projekt Baletu Národního divadla Miniatury jsme si v posledních sezonách zvykli jako na součást repertoáru, ba co víc, začal být vnímán jako přehlídka tvorby zralých choreografických osobností a stal se očekávanou událostí sezony. Tanečníci Baletu ND dostali poprvé příležitost předvést své choreografické počiny v roce 2003 a Miniatury se opravdu staly stálicí, také se díky nim skutečně řada členů vyprofilovala v choreografy s vlastním osobitým slovníkem a přístupem k tvorbě (Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Hana Turečková, Zuzana Šimáková…). Nicméně Miniatury nejsou repertoárovým představením, jsou především výstupem choreografické dílny, kde se mísí prvotiny s kusy zavedených autorů, někteří se účastní pravidelně, někteří vyzkouší své síly třeba jen jednou, aby si ověřili, jestli opravdu chtějí komunikovat s diváky touto cestou.Každé Miniatury představí nové autory a každé něčím překvapí. Co muselo letos zaujmout diváky jednoznačně, byl letos vysoký počet choreografií blížících se neoklasickému stylu, na to rozhodně nejsme z posledních sezon zvyklí. Nadto šlo tentokrát vesměs o choreografie abstraktní. K vytvoření opusů, které využívají klasické prvky a zároveň jim mají vdechnout nové kouzlo, je zapotřebí velké invence, samotné ovládnutí tvarosloví není ještě záruka úspěchu, a to se také ukázalo jako největší úskalí.

Na pomezí neoklasiky a náznaku taneční moderny stála Sakura Zuzany Šimákové, duet pro Radku Příhodovou a Adama Zvonaře, který byl vytvořen zřejmě proto, aby se diváci mohli pokochat dispozicemi tanečnice a souhrou tohoto páru. Lyrický a jemný výstup, nijak přehnaně náročný, spíš efektní. U podobného stylu zůstala choreografie Nobilissima, kterou vytvořil tanečník Jiří Horák působící dnes v Národním divadle jako baletní mistr. Sólo pro tanečnici Alici Petit na barokní árii Georga Friedricha Händla připomínalo v něčem baletní modernu osmdesátých let. Klasický taneční slovník, jednoduchý trikot, v němž tanečnice působila více jako výtvarný objekt než žena. Choreografie sledovala hudební strukturu, bylo patrné, že s návratem určitých dílů dochází k repetici i v pohybovém materiálu, byť v jiném prostorovém umístění. V průběhu nedocházelo k významným dynamickým změnám, celý kus se nesl v jedné náladě, byl velmi čistý, ale také velmi chladný. Nobilissima byla vytvořena s úmyslem ztvárnit krásu tanečnice na jevišti, což se jistě podařilo, ale určitá monotónnost bránila hlubšímu prožitku i v interpretační rovině a divák zůstal jen nezúčastněným pozorovatelem obrazu před sebou. Choreografie B Suites jednoho ze zahraničních členů souboru Benjamina Hussona byla postavena v duchu americké neoklasiky. Jako hudbu si autor vybral Gershwinovu Rhapsody in Blue, čímž se odkázal evidentně k Balanchinovi. V polovině ji ale přerušil Claudem Debussym (Clair de Lune), kteroužto klavírní skladbu interpretoval živě korepetitor klavírista Petr Tomeš, bohužel na nekvalitním nástroji s nadměrným ozvučením do reproduktorů. Rhapsody in Blue je skladba, která má jasnou strukturu a návaznost jednotlivých částí, rytmickou i motivickou, je v zásadě monotematická, takže dělit ji druhou skladbou, která pochází z jiného období a vytváří zcela jinou atmosférou, je poněkud necitlivé. Lyrická vložka byla odměněna potleskem, z něhož bylo zřejmé, že publikum už pokračování nečeká… Celkem šlo spíš o choreografii rázu etudy, bez zvlášť technicky náročných prvků (pro Rebeccu King, která měla úlohu sólové tanečnice, to musela být odpočinková choreografie), představilo se celkem 8 tanečníků a tanečnic, ale na vyplnění tak velké hudební plochy to bylo málo, nadto se autor nepokusil nijak se s hudbou konfrontovat, naopak se snažil, aby byla vytančena téměř každá nota. Pokud to měl být odkaz na pravou americkou neoklasiku, kterou si zřejmě tanečníci oblíbili, protože ji mají na repertoáru, chyběl mu esprit, který tyto starší choreografie mají. Autorovi ale nechybí odvaha a to se samozřejmě cení.

V první části večera se ještě představily dva krátké kusy. Gianvitto Attimonelli, který přišel do Národního divadla z brněnského baletu, tančil krátký výstup na písničku Popoff: je to malá hříčka s lidovými motivy a pohybovou nadsázkou, která vznikla už někdy v roce 2010 pro Choreografický ateliér – brněnskou obdobu Miniatur. Tehdy vyzněla vtipněji než na Nové scéně, ale je to v pravém slova smyslu miniatura, která takový večer odlehčí a zpestří. Krátké bylo také sólo Viktora Konvalinky nazvané prostě Just Solo, které bylo postaveno v současném stylu. Na krátké ploše si Konvalinka postavil choreografii, ve které mohl ukázat několik náročnějších prvků moderního tance, podařilo se mu vytvořit jakýsi mikropříběh, uvnitř dynamický a ohraničený několika opakovanými gesty, který tak patřil k vnitřně nejsoudržnějším dílkům večera. Je škoda, že nevytvořil delší choreografii, protože patří k už zkušeným mladým autorům a přichází s dobrými pohybovými nápady, ale zřejmě si je teď šetřil pro premiéru se skupinou Dekkadancers, která bude už 14. května.Druhá polovina večera byla ve znamení současného tance. Trochu jako etuda do ní zapadla krátká choreografie Anytime… Jana Adama, který ve zkratce zobrazil klasický milostný trojúhelník. Použil partneřinu vycházející z principů moderního tance a choreografie byla až překvapivě krátká. Choreografii Read Air věnovanou čtenářům knih vytvořila Zuzana Šimáková s Jonášem Dolníkem jako jakési trio pro tři čtenáře a tři knihy. Vztahy mezi trojicí se točily kolem knih, do kterých byli začteni a které poutaly jejich pozornost, tančili spolu jakoby mimoděk, vzájemně si knihy předávajíce, ale stále každý ve svém čtenářském světě. Manipulace s rekvizitami byla začleněna do proudu pohybu naprosto samozřejmým způsobem, byl využit i stůl (téměř nezbytný scénografický prvek většiny dnešních choreografií). Příjemný taneční slovník vycházející z tradičního moderního tance byl plynulý a nenásilný. Rozhodně jedna z „miniatur“, která zůstává v paměti jako příjemná vzpomínka.

Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar (tanečník Laterny magiky) představili choreografii nazvanou Přesně včas. Kdo po jejich Červeném čudlíku vytvořeném pro Bohemia Balet čekal další taškařici, byl překvapen, ale vlastně příjemně. Tato nová choreografie se stala vrcholem večera, obsahem vážná, dramaturgicky uzavřená, pohybově a scénicky do detailu propracovaná. Kromě autorů se zapojili ještě čtyři tanečníci, hlavními postavami byli sami autoři, kteří působili jako nerozlučný pár nebo zdvojená osobnost. Námět si pohrával s otázkou konce, odcházení či smrti a plynutí času, které se autoři nebáli vyjádřit řadou tanečníků pohybujících se po kruhu, což kupodivu vůbec nevyznělo jako klišé. Podzimní atmosféru dokreslovalo suché listí, které pokrylo zemi, a citlivě využitá 2. věta z Schubertova smyčcového kvartetu Smrt a dívka kombinovaného s konkrétními zvuky. Choreografie měla některá místa více obrazová (znázornění času, odcházení tanečníků), ale nebyla příběhem, spíš zhmotněním nálady.Závěr večera byl opět odlehčený. Marek Svobodník, který také přišel do Prahy z brněnského souboru, kde se už účastnil Choreografického ateliéru, připravil krátkou choreografii ND3, na hudbu metalové kapely Ministry, která byla zvukově trochu předimenzovaná, ale v souladu s pohybovou dynamikou kusu. Postavy, které nechal vkráčet na jeviště, byly kostýmem a líčením unifikované, ale zdatně bojovaly pomocí mimiky a gestiky o vlastní individualitu. Choreografie korunovaná vtipnou pointou uzavřela večer v optimistickém duchu.Letošní Miniatury byly opět pestré a publikum je přijalo s nadšením. Setkali jsme se s autory, kteří se jich účastní pravidelně, i s novými tvářemi, což je dobře. Přes výhrady, které můžeme k některým pokusům mít, si každý tvůrčí počin, zvlášť když vlastně vzniká jen ve volném čase všech zúčastněných, zaslouží ocenění. Skutečným překvapením pak byla vyspělá společná práce Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara, kteří by jako choreografické duo mohli rozšířit tvůrčí základnu naší scény současného tance, pokud si uchovají nadšení a poctivost v přístupu k choreografické práci, jakou předvedli tento večer.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Miniatury 2013
Balet Národního divadla
7.  května 2013 Nová scéna Národního divadla Praha

Sakura
Choreografie: Zuzana Šimáková
Hudba: Pueri Gaudentes (japonská lidová píseň)
Tančí: Radka Příhodová a Adam Zvonař

Popoff
Choreografie: Gianvitto Attimonelli, Riccardo De Nigris
Hudba: Faraualla
Tančí: Gianvitto Attimonelli

Nobilissima
Choreografie: Jiří Horák
Hudba: G. F. Händel
Tančí: Alece Petit

Just Solo
Choreografie: Viktor Konvalinka
Hudba: Seal
Tančí: Vikto Konvalinka

B Suites
Choreografie: Benjamin Husson
Hudba: Geore Gershwin (Rhapsody in Blue), Claudie Debussy (Clair de Lune)
Hraje: Petr Tomeš (pianino)
Tančí: Sophie Benoit, Mathias Deneux, Sergej Gherciu, Helen Chavarot, Rebecca King, Louise Corpechot, Morgane Lanoue, Adam Zvonař

Přesně včas
Choreografie: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Hudba: Franz Schubert (Smrt a dívka, 2. věta)
Tančí: Aya Watanabe, Kristýna Němečková, Kryštof Šimek, Giovanni Rotolo, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar 

Anytime…
Choreografie: Jan Adam
Hudba: Sarah Brightman
Tančí: Jan Adam, Ivana Blažková, Helena Fábiková j. h.

Read Air
Choreografie: Zuzana Šimáková, Jonáš Dolník
Hudba: Asaf Avidan
Tančí: Jonáš Dolník, Magdalena Matějková, Zuzana Šimáková

ND3
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Ministry
Tančí: Mathias Deneux, Lenka Hrabovská, Richard Hlinka, Tomáš Kopecký, Tereza Kučerová, Ivana Mikešová, Radka Slatinská, Matěj Šust, Milan Odstrčil

www.narodni-divadlo.cz 

Foto Pavel Hejný