Nový Tristan a Isolda ve Vídni

redakce, 14.06.2013 16:40

Aktualizováno

Výběr z recenzí ze zahraničního tisku
Triumf pro protagonisty
Gert Korentschnig (Der Kurier, 14. 6. 2013, noční zpráva)

Je tomu právě deset let a dvacet dní, kdy byla ve vídeňské Státní opeře uvedena Wagnerova opera Tristan a Isolda. Tehdy dirigoval Christian Thielemann, režii měl Günter Krämer. Dirigent byl vychvalován, na režii se snesla ostrá kritika.

Nyní, při nové produkci, která se měla stát vrcholem Wagnerova roku, je tomu podobně. Hudební nastudování generálního hudebního ředitele Franze Welser-Mösta a orchestr Státní opery jsou vynikající a při čtvrteční premiéře byli většinou odměněni euforickým potleskem. Režie Davida McVicara, která sází pouze na ilustraci, ale neinterpretuje ani neformuje, byla právem komentována prudkým bučením.

Triumfem je však provedení – kromě barevného, maximálně dynamického hudebního výkonu – především díky oběma protagonistům.

Peter Seiffert jde od samého začátku do plného rizika, v druhém dějství je překrásně lyrický a ve třetím osvědčí vytrvalost až do posledního tónu. O nové vídeňské Isoldě Nině Stemme se bude mluvit ještě za mnoho let. Od svého bayreuthského debutu v této roli v roce 2005 se ještě vypracovala a v současné době je nepřekonatelná. Její Isolda je hluboce dojemná, velice dramatická a zase skvostná a ušlechtilá, její soprán je jistý ve výškách a v hloubkách má hřejivou barvu. Je to zpěvačka stojící na vrcholu wagnerovského zpěvu.

Jochen Schmeckenbecher jako Kurvenal a Janina Baechle jako Brangäne s ní nemohou držet krok. To už spíš Stephen Milling jako král Marke.
* * *

Jedině Měsíc se hýbal
Ljubiša Tošić, (Der Standard, 14. 6. 2013)

Plně oprávněný triumf pro zpěvačku: Nina Stemme jako Isolda vyvolala ve vídeňské Státní opeře právem nesmírný jásot. Její výkon byl po hudební stránce skvělou ukázkou kultivovaného rozvíjení a rozložení sil. Rozpětí jejího výrazu je v důsledku toho obdivuhodné. Stemme vládne vysoce dramatickým tónem, aniž by kdy působil pronikavě. A je-li třeba, dokáže být i poeticky intimní.

Také po herecké stránce to byla ona, kdo – pravděpodobně ve vlastní režii – zviditelnil ve své postavě emoce, ať už to byl hněv, zoufalství, nebo závěrečné zjasnění v opojení smrti. I to byl výkon, neboť prudce „vybučený“ režisér David McVicar svým „rukopisem“ v této premiéře učinil vše pro to, aby nic neinscenoval.

Byl to vzorový kostýmovaný koncert. A pokud se vůbec něco pohnulo, pak to působilo směšně, jako námořníci, absolvující jakési komické cvičení, nebo členové družiny krále Markeho (Stephen Milling), když simultánně a rázně tasili meče. Takové scénické banality by se okamžitě měly vyhodit.

Tak zůstalo na rudém nebo také šedém Měsíci, aby zastupoval elegantním vycházením a zacházením jevištní pohyb. Peter Seiffert se sice jako Tristan snažil, avšak na jevišti se nedostal do správné formy. Hlasově působil ve druhém dějství občas nejistě, ve třetím dějství však nabyl na intenzitě. Solidní byli Janina Baechle (Brangäne) a Jochen Schmeckenbecher (Kurwenal).

Dirigent Franz Welser-Möst začal s orchestrem Státní opery diskrétně, chvílemi pak povolil a energie orchestru zapůsobila; občas ovšem na úkor zpěváků.
***

Tristan a Isolda. Orchestrální oblaka plná opojného zpěvu
Ljubiša Tošić (Der Standard, 15. – 16. 6. 2013)

Nikdo neočekával, že režisér David McVicar rezervuje pro Tristana a Isoldu pokoj v motelu 21. století, v němž bude roztoužený pár zpívat ve stoji na rukou o svém milostném vztahu, nažhaveném prostřednictvím sociální sítě. Optický koncept poukazující diskrétně hluboko do minulosti (výprava: Robert Jones) působí naprosto upotřebitelně, ačkoli král Marke vypadal ze třetiny jako chlupatý yetti a ze dvou třetin jako kardinál.

Působivě abstraktní je i okolí: ohnivě rudá obklopuje Měsíc, když se probouzí láska; modrá stvrzuje vzájemnou něhu. A šedý smutek jej pokryje, když do snu o lásce agresivně pronikne vnější svět. Hrací plocha (půlkruh, definovaný světelnými paprsky týchž barev jako Měsíc) působí čistě a v souladu s atmosférou děje důsledně. Vrak lodi, rozsvěcující se drátěný věnec kolem kmene stromu a halda kamení obrazovou kompozici spíše okořeňují, než aby jí dominovaly.

Na této nadčasové scéně mohl McVicar jistě – při všem pochopení pro ohledy na prakticko-akustické a vokální požadavky monstrózních partií – rozvinout gestickou, znakovou řeč, která by s abstrakcí jevištní výpravy korespondovala.

Bohužel dokázal jen to, že milostnému páru uložil častá křečovitá objetí na rampě. A do niterného milostného děje se jako špatný operní žert v prvním dějství zapletou groteskní tanečky námořníků a pak ještě montypythonovské chování rytířů.

Byla to Nina Stemme, která nejen s hereckou vervou torpedovala příliš rutinní režijní koncept, který má jen tu výhodu, že v běžném provozu nezestárne, protože už se jako stařec narodil. Intenzita projevu Niny Stemme nikdy nepůsobila násilně. Ani při zářivých a přece energií nabitých, omamných dramatických výškách. Ani v poetické poloze, kde jsou její linie elegantní, intimní a nikdy jen přibližné. Slyšeli jsme obrovskou šíři vokálních citů.

Peter Seiffert nebyl celkově tak silný. Přes drobné nejistoty v prvním dějství (těsně před výstupem s nápojem lásky) a několika ujetí v druhém však byl svým kovově lyrickým hlasem rovnocenným partnerem a ve výbušném třetím dějství výkon vystupňoval také herecky. S Ninou Stemme tvoří velký wagnerovský pár a kolem byli také solidní partneři – Janina Baechle (Brangäne) a Joachim Schmeckenbecher (Kurwenal), který jako nespoutaný, hulvátský Tristanův druh vytvořil jakési kontury charakteru.

A pochopitelně Stephen Milling jako Marke. V monologu byl výrazně znějícím advokátem bolestného údivu nad Tristanovým porušením pravidel. Slušně byli obsazeni Melot (Eijiro Kai), Pasáček (Carlos Osuna) a Lodník (Marcus Pelz).

Dirigent Franz Welser-Möst modeloval začátek předehry – se třemi magickými tóny a, f, e, které kdysi jemně vpluly do tonální tradice jako ohromující „tristanovský akord“ – naprosto diskrétně. Když se hudba dala do pohybu, rozvinulo orchestrálně zachycené nevědomí postav vír nespoutatelné energie. Je obtížné dopomoci k právu symfonickým dimenzím této partitury a neztížit zároveň život zpěvákům, a tu a tam to v průběhu bylo znát.

Ano, v předehře se ozvalo několik kiksů ve dřevech. Smyčce na začátku třetího dějství nebyly úplně čisté. Ale to jsou jen drobnosti vzhledem k obrovskému hudebnímu výkonu v díle, které se vydaří jen tehdy, pokud jdou hudebníci při jeho interpretaci až na samou hranici možností. Pochvala pro zpěváky (zvláště Ninu Stemme), prudké projevy nelibosti vůči režii. A také Welser-Möst sklidil několik zabučení.
* * *

Hněv, extáze, smrt: Co je to za milostný pár!
Walter Weidringer (Die Presse, 14. 6. 2013)

„To není hudba… To je chaos! Demagogie, blasfemie a šílenství! Naparfémovaný dým, v němž se cosi blyští! Konec veškeré morálky v umění!“ Tak vehementně se rozpaloval vyznavač J. S. Bacha Edmund Pfühl v Buddenbrookových Thomase Manna už při předehře k Tristanu a Isoldě, až „vyskočil a dávaje najevo pocit nejvyššího pohoršení pobíhal mezi arkýřem a klavírem“. Nádherný obrázek kontroverze, která je dnes stěží pochopitelná.

Nimbus díla vyvolávajícího skandály už dávno vyhasl, „pfühlové“ – konzervativní hudebníci, kteří se děsili Wagnerova znějícího narkotika – vymizeli. Tristan přesto dodnes zůstal na pozici výjimečnosti svým téměř nezhodnotitelným významem pro dějiny hudby Západu a pro obávané nároky na interprety. Tolik na začátek: Dva z nejlepších dneška teď spolu stáli na jevišti.

Vzpomínejme: Koncem května 2003 byla ve vídeňské Státní opeře premiéra neoblíbené chmurné inscenace Tristana a Isoldy režiséra Günthera Krämera. Deborah Voigt a Thomas Moser, ale především Christian Thielemann u pultu sklidili frenetický aplaus. Avšak už při další sérii představení na podzim, když Thielemann po prvním večeru odřekl, vyvolal furore na záskok (bez zkoušky) z Curychu povolaný dirigent – Franz Welser-Möst. Byl to pravděpodobně jeho největší krok na cestě k funkci generálního hudebního ředitele Státní opery. To, co se tehdy muselo uskutečnit spontánně, mohlo teď být při wagnerovské premiéře jubilejního roku 2013 pečlivě připraveno.

A jaký je výsledek? Pod taktovkou Welser-Mösta se neblyští naparfémovaný dým. Dílo prosvěcuje velkou přesností, detaily, které mají vyniknout, vyčistí nejprve do lesku a plynule a beze spěchu je opět spojuje dohromady. Velmi pozorný orchestr Státní opery ho se zápalem následuje, vytváří rozmanité, výjimečně krásně rozvržené tóny, od dřev, pnoucích noblesně své kantilény, k sonorním sólům viol a violoncell, od čistých žesťů až ke „smutné písničce“ anglického rohu a následujícímu jásotu dřevěné trubky. Vůči Wagnerově „demagogii“ si udržuje Welser-Möst jasnou hlavu. Má přehled a kontrolu, proměnlivost psychického napětí interpretuje lehkou, svítivou ostrostí, zemitě syté barvy zůstávají v pozadí. A přece se stane, že sám podlehne opojení víc, než se sluší, a filharmonickou energii nedokáže ovládnout. Několikrát se nakupí v expresivní nápor tam, kde by se mělo ve službě slova a hlasů dosáhnout téže intenzity s méně decibely. Od zpěváků to vyžaduje mnoho – avšak u tohoto obsazení je to, zdá se, možné.

Neboť je to skutečně tragický pár milenců, který dělá z večera událost. Až na štíhlý, avšak naléhavý tón Stephena Millinga (Marke) zůstává zbytek (Janina Baechle jako traumatizovaná Brangäne a Jochen Schmeckenbecher jako opilecký Kurwenal) pěvecky matný. O to víc stojí v centru Nina Stemme jako výsostná Isolda: dramatický projev, ještě mladistvě půvabně rozvinutý hlas a přece již potřebná zralost se spojují v naléhavý portrét. Nemusíme rozumět každému slovu v dlouhých, ve všech polohách diferencovaných frázích, jistě však rozumíme jejich smyslu: je v nich planoucí hněv, ponor a extáze, v níž působí vysoké tóny jako drobné erupce, a nakonec rozloučení – přičemž se zdálo, že vnitřní hudební intenzita orchestrálně vystupňované smrti z lásky, když tak kráčí v krvavě rudém šatu s dlouhou vlečkou do černého „nic“, ještě graduje.

Je velkolepé a v tomto měřítku možná dokonce překvapivé, jak obstál vedle Stemme Peter Seiffert jako Tristan, kterého zpíval ve Vídni poprvé roku 2007. Tehdejší lyrické kvality znějí v denním i nočním rozhovoru (bez škrtů) i v milostném duetu příjemně, má lesklou barvu a velký hlas dokáže vést klidně a čistě, především však se vrhá s bezohlednou intenzitou a vytrvalostí do horečnaté vize třetího dějství. Před mikrofony se některé vokální nedostatky už nedají skrýt, v divadle však zní neobyčejně expresivně. Souhra obou po zásluze vyvolala nadšení.

Inscenaci Davida McVicara lze sotva označit za velký zdar. Staví totiž, když to vezmeme kolem a kolem, do centra zpívajícího člověka, což už se dnes dá nazvat téměř smělé. Vidět je jen to, co slouží skrovnému ději, není zde žádná dále vedoucí optická interpretace nebo zlom. Výtvarník Robert Jones se rozhodl pro konkrétně definovaná místa (pohybující se, morbidně zchátralý vrak lodi v prvním dějství, cosi jako přístavní hráz v druhém, holé pobřeží ve třetím), která symbolicky obohacuje rudým měsícem, resp. sluncem – při předehře vychází, při smrti z lásky zapadá. Je zde zvlněný horizont téže barvy, fallický stěžeň v druhém dějství, který ověnčuje tmavomodrá svítící (trnitá) koruna jako vulva. Ani zde žádný naparfémovaný dým, nýbrž poezie uprostřed pozemské drsnosti (světla Paule Constable). Tak jako vedení postav, většinou prezentovaných na rampě, i všechno ostatní jako by tu už všecko jednou bylo. Nebo skoro: Podivný, asijsky inspirovaný pohybový sbor vypadá jako přebytek z Tokia, kde tato inscenace původně spatřila světlo světa.

Zda to hodnotit jako proměškanou scénickou šanci nebo jako typicky britské vědomí podstatného, je věc vkusu. „Repertoárová způsobilost“ zajisté nemusí znamenat v domě, jako je vídeňská Státní opera, obrazně řečeno, nadávku.
* * *

Wagnerovské opojení, zázrak Isolda
Gert Korentschnig (Der Kurier, 15. 6. 2013)

Máme tu čest podat laskavému, pravidelnému i potenciálnímu opernímu publiku zprávu o události. Má jméno Nina Stemme.

Pěvecký výkon upomíná na velikánky jejího oboru, které známe z živých vystoupení nebo z historických nahrávek. Většinu z nich, aniž bychom chtěli vynikající umělkyně stavět proti sobě, Stemme ještě daleko převyšuje. Ve Státní opeře či ve srovnatelných operních divadlech každopádně už mnoho let, dokonce desetiletí nebyla slyšet wagnerovaká pěvkyně takové intenzity a hlasové jistoty.

Soprán Niny Stemme má obrovský objem a je vysoce dramatický, schopný však v následujícím okamžiku nejjemnější lyriky. Její výšky jsou přesné a průrazné, nikdy však ostré. Ve střední a hluboké poloze okouzluje její hlas ušlechtilým, hřejivým témbrem. Posluchač nikdy nemá pocit, že jde až na hranici – i když u této role samozřejmě musí.

Jí po boku se drží až do konce statečně Peter Seiffert jako výtečný Tristan. A to přesto, že se od začátku odváží vstoupit do hry bez záchranné sítě, jako by nemělo existovat zítra. V druhém dějství, při nádherném duetu zpívá, jako by se jednalo o večer Schubertových písní. Spojení takového hrdinného, kovově znějšícho tenoru s vysokým uměním frázování je velmi vzácné.

S těmito protagonisty může generální hudební ředitel Franz Welser-Möst u pultu báječný, nanejvýš soustředěný orchestr Státní opery rozehrát naplno, aniž by hlasy překrýval. S jinými pěvci by to jistě nešlo, neboť pokud máme tomuto dirigentovi něco vytknout, tedy to, že je výsledek v některých úsecích příliš hlasitý. Pokud jde o dramatickou interpretaci, barevnost, hojné modulace, které mají v Tristanu neustále se rozvíjející tah, pak můžeme klidně hovořit o dirigentském a vůbec hudebním mistrovském výkonu.

Orchestr Státní opery, v němž někteří z mladších členů hráli toto dílo poprvé, je nadále pro tento obor první instancí. Chápeme, proč chtěl před 200 lety narozený Wagner svého Tristana předvést s vídeňskou tónovou kulturou – k čemuž bohužel, po 77 zkouškách, nedošlo.

Z ostatních pěvců přesvědčil pouze Stephen Milling jako král Marke. Jochen Schmeckenbecher (Kurwenal), Janina Baechle (Brangäne) a především Ejiro Kai (Melot) poměrně zanikli. Baechle navíc bohužel kostýmní výtvarník (Robert Jones) oblékl do příšerného stanu, Schmeckenbecher občas hraje jako lehce přiopilý Papageno.

Rádi bychom podali detailní zprávu o režii Davida McVicara, bohužel není téměř o čem. Vedení postav je jako z katalogu operních gest. Na centrálních místech nasazení tanečníci působí směšně – Tristan přece není muzikál. Opticky se nejdřív upomeneme na jeskynní dráhu v Prátru a pak na špatnou kopii výpravy Karla Friedricha Schinkela s obrovským měsícem a hvězdami.

V prvním dějství sestupují zpěváci nelogicky stále z paluby lodi, která má ještě být na volném moři. Scéna s nápojem lásky je promarněná. Ani světlo nevyvolává zvláštní nálady. Nejlepší, co se o této režii dá říci, je to, že je repertoárově způsobilá. Což znamená, že lze v budoucnosti postavit na jeviště jakéhokoli zpěváka a vystačí si s několika nacvičenými pohyby. +++

===

Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: David McVicar
Scéna a kostýmy: Robert Jones
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
Premiéra 13. června 2013 Wiener Staatsoper Vídeň

Tristan – Peter Seiffert
König Marke – Stephen Milling
Isolde – Nina Stemme
Brangäne – Janina Baechle
Kurwenal – Jochen Schmeckenbecher
Melot – Eijiro Kai
Ein Hirt – Carlos Osuna
Ein Steuermann – Marcus Pelz
Stimme eines jungen Seemanns – Jinxu Xiahou