Bayreuthský festival začíná, letos je s novým Prstenem

Služba Wagnerovi 
Tento týden představí režisér Frank Castorf v Bayreuthu svou verzi Prstenu Nibelungova, jíž má zachránit vratkou pozici intendantek 
(Wolfgang Höbel – Der Spiegel – 22. 7. 2013) Na vršku v Bayreuthu, několik stovek metrů strmého stoupání od Festspielhausu, si režisér ulevuje na terase výletního hostince Bürgerreuth. „Dneska bych všechny nejradši ukamenoval,“ říká Frank Castorf o právě absolvované hlavní zkoušce na Soumrak bohů. „To, co se na jevišti dělo, bylo městské divadlo v Ingolstadtu. A to jsem ještě laskavý.“

Castorf se opře a nasává vzduch, je čerstvě opálený. Ve svém rozčilení si zjevně libuje. „Cítím jakousi mentalitu poštovního úřadu,“ říká. „Tady musí nastoupit úplně jiná agresivita.“ Zdá se, jako by se z té dřiny, která ho ještě na Zeleném pahorku čeká, těšil. Přitom říká: „Já totiž v červenci nerad pracuju.“V pátek tohoto týdne představí režisér Castorf a dirigent Kirill Petrenko v Bayreuthu Prsten Nibelungův, jejich příspěvek k Wagnerovu jubilejnímu roku. Sedmnáctihodinovou velkoprodukci, která měla velmi krátké přípravné období. Castorf totiž zaskočil, když po dlouhém přemýšlení odřekl původně angažovaný filmový režisér Wim Wenders a ani další prominentní režiséři (mezi nimi Tom Tykwer) se nehodlali vedení Festspielhausu, Katharině Wagner a Evě Wagner-Pasquier, smluvně zavázat.

Castorf se tedy objevil jako zachránce. „Považuji se za poskytovatele služeb,“ říká. Krátké zkouškové období bere sportovně. „Zlato Rýna jsem musel nazkoušet v devíti dnech, to je samozřejmě šílenství. Tak se dělají televizní seriály.“ A říká: „Wagnerův Prsten je skrz naskrz eklekticismus. Jakémukoli režiséru to dává možnost přijít s vlastními myšlenkami.“

Na dotaz o vztahu k Wagnerově hudbě odpovídá: „Nemohu říct, že bych byl její velký obdivovatel. Dokážu pochopit, že měl tak obrovský vliv na americkou filmovou hudbu. Je to v leitmotivech, je to velmi německé a také brechtovské. Ta vůle, dojít vznešenými okamžiky k poznání. Všechno to sleduje princip, že je třeba se něčeho vzdát, abychom k poznání dospěli. A to platí vždycky.“ Jenže: „Zpěváci se u toho často moc rozplývají.“

V Bayreuthu vládne zjevně před premiérou velká nervozita. Dirigent Petrenko už předem oznámil, že rozhovory udělovat nebude a režisér Castorf téměř všechny nakonec odřekl. Šéfka Katharina Wagner sice naléhá, aby smlouva, která pro ni a Evu Wagner-Pasquier platí do roku 2015, byla co nejrychleji prodloužena, o Prstenu však prozradila jen málo: „Co jsme zatím mohli vidět, je působivé.“ Zástupci tisku, rozhlasu a televize, kteří – jak je v Bayreuthu obvyklé – byli připraveni podat předběžná zpravodajství, rovněž nemohli mnoho spatřit. „Jsme nuceni s politováním oznámit, že oproti původnímu sdělení nebude možné se zúčastnit hlavních zkoušek na Siegfrieda a Soumrak bohů,“ oznámilo tiskové oddělení Festspielhausu. „Na přání inscenačního týmu a na základě domluvy se zodpovědnými osobami budou hlavní zkoušky vedením Festspiele bez výjimky pro všechny návštěvníky nepřístupné.“ Některé návštěvníky už nechtějí na Zeleném pahorku ani na premiéře. Nadšené wagnerovské kritičce Monice Beer, která má vlastní blog naplněný mnoha zprávami kolem Festspiele a chtěla o Prstenu psát pro regionální list Fränkischer Tag, odmítají (alespoň ještě koncem minulého týdne) vstupenku. Beerová ve svých textech pravidelně útočí na vládnoucí sestry Wagnerovy, zejména pokud jde o jejich, jak Beerová říká, „katastrofální uměleckou politiku“. Nato se dozvěděla, že počet vstupenek pro zástupce tisku je tentokrát omezen. „Vedení potřebuje lidi jako mě vyloučit,“ říká Beerová.

Frank Castorf prý se setkal ve vedení Bayreuthských slavností s náladou, jaká mu připomíná jeho divoké doby na německém Východě. „Kdokoli zvenčí je nepřítel. Je to tady čirá Německá demokratická republika.“ Mluví o „fobii“ mezi zodpovědnými, která je tak rozšířená, že dokonce i on sám se musel doprošovat svolení, aby se mohli zkoušek zúčastnit jeho vlastní příbuzní. „Moje matka a syn však nakonec dovnitř směli.“

Základní myšlenku své režie Ringu už Castorf prozradil dříve. Zlato v Rýnu, poklad Nibelungů, bude v jeho verzi ropa, a protože přitom musí myslet na americkou, téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhou „Route 66“, využije v některých částech jako dějiště severoamerickou step. Nechce Wagnera ilustrovat, hodně bude využívat video a točnu a svůj ropný příběh umístí především do Azerbajdžánu a Texasu.

Dnes říká: „Taková přesazení nefungují vždycky beze zbytku. Přímá přenesení do světa moderní průmyslové produkce nebo na Wall Street s divadlem nikdy neladí, a je jedno, jestli to udělá Ruth Berghaus nebo Peter Konwitschny.“

Scénograf Aleksandar Denić pochází ze Srbska a s Castorfem již několikrát spolupracoval, mimo jiné roku 2012 na jeho pařížské Dámě s kaméliemi. Pro Bayreuth dal vytvořit monumentální vyobrazení z oné doby slávy a bídy, v níž se lidstvo naučilo znát ropu jako černé zlato. „Je to cesta časem, zeměpisem, politickými a sociálními dějinami,“ říká Denić. Řazení scén se historického sledu nedrží. „Skáčeme sem tam,“ podotýká.

Zlato Rýna se odehrává před texaským motelem s benzinovou pumpou. Výtvarník argumentuje velmi temperamentně a hovoří o velké době nezadržitelného rozvoje automobilismu v USA. „V šedesátých a sedmdesátých letech byl benzin v Americe laciný a jezdilo se ve velkých autech, protože se zásoby ropy zdály nevyčerpatelné.“

Valkýra je umístěna do Baku v Azerbajdžánu. „Tam se začala ropa těžit v období industrializace 19. století, všechny velké ropné koncerny byly odtamtud. Teprve když přišla ruská revoluce, došlo k jejich vyhnání a usadily se v Kalifornii a Texasu.“

Zatímco se Soumrak bohů odehrává alespoň částečně v kulisách newyorské burzy, „na místě, kde se dnes rozhodují všechny osudy,“ zvolil Denić pro Siegfrieda berlínské Alexandrovo náměstí. Siegfried vypráví o rozděleném světě, pro který jsou léta berlínské zdi „přesná metafora“. V Siegfriedu se nadto budeme podivovat nad parodií Mount Rushmore. Z pohoří v Jižní Dakotě jsou známy monumentální hlavy čtyř významných amerických prezidentů. V Bayreuthu to budou Marx, Lenin, Stalin a Mao. Dřevěná lešení obklopují hlavy komunistických revolucionářů. „Tito muži změnili svět, ať už k lepšímu, nebo k horšímu, to ať si rozhodne každý sám,“ říká Denić. „Lešení mohou znamenat, že byly hlavy poničeny nebo že jsou to hlavy popravených, především však mají ukázat: Na tomto projektu se stále ještě pracuje.“

Režisér Castorf má pověst divadelního bouřliváka, troufalými interpretacemi a opovážlivými zásahy do textových předloh se proslavil jako „rozbíječ“ dramatických děl. V hudebním divadle debutoval roku 1998 Verdiho Otellem v Basileji, od té doby inscenoval další opery (mimo jiné také Mistry pěvce), a může se s povděkem vyjádřit k toleranci, jakou mu v Bayreuthu projevují. „Zpěváci jsou velmi otevření, to mě udivilo a příjemně překvapilo, je to nová zkušenost, to je okay, moc milé.“

Drobné potyčky měl s dirigentem Kirillem Petrenkem. V Siegfriedu chtěl Castorf použít samopal. „To bylo pro Petrenka moc rámusu. Museli jsme se shodnout na něčem méně hlasitém.“ Občas se musí lidem v Baryuthu vysvětlovat, v jakém tvrdém čase žijeme. „Už to není jako v 19. století, kdy ženy pro každou maličkost padaly do mdlob.“

Ke konfliktu s vedením Festspiele došlo „jen dvakrát nebo třikrát“, říká režisér. Nedovolili mu černé strečové šaty pro jednu z účinkujících, jindy vadily vysoké podpatky. „Zdůvodňovali to pochopitelně bezpečnostním hlediskem, protože by zpěvačka mohla zakopnout. To je absurdita, jakou znám z bezpečnostních předpisů v NDR,“ říká Castorf. „Jsem v Bayreuthu nový a snažím se přijít na to, jaký vkus tu vládne. Vysoké podpatky to nejsou.“S Evou Wagner-Pasquier a Katharinou Wagner se seznámil před několika lety prostřednictvím kolegy Luca Bondyho. „Tady v Bayreuthu jsem je ale často neviděl. Nějaká obsahová debata se ani nekonala. Měl jsem dojem, že je zajímá hlavně moje dochvilnost. To totiž není moje silná stránka. Ale tady mi jasně řekli, že musím nastoupit denně v deset. Je to jako někde v manufaktuře.“

Z Castorfa vyzařuje pobavený klid, suverenita kapitána, jehož už žádný uragán nevyvede z klidu. Přeje si, aby diváci v Bayreuthu, dokonce i ti nejkonzervativnější wagneriáni, ocenili na jeho režijní práci „možná lehkost, humor, překvapivý způsob přístupu“. Zároveň říká: „Nesmí se tu všecko brát tak šíleně vážně. Proč také?“ Usmívá se: „Nemám v úmyslu vytvořit ‚Prsten století‘. Stačí mi ‚Prsten roku‘.“ Okamžitě však vycítíme, že opak je pravdou.

(Přeložila a připravila Vlasta Reittererová)
***

Bayreuther Festspiele 2013
Richard Wagner:
Der Ring des Nibelungen
Dirigent:  Kirill Petrenko
Režie: Frank Castorf
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Adriana Braga Peretzki
Světla: Rainer Casper
Video:  Andreas Deinert, Jens Crull
Sbormistr: Eberhard Friedrich
Festspielorchester
Festspielchor
Premiéry 26., 27., 29. a 31. července 2013 Festspielhaus Bayreuth

Das Rheingold
Wotan – Wolfgang Koch
Donner – Oleksandr Pushniak
Froh – Lothar Odinius
Loge – Norbert Ernst
Fricka – Claudia Mahnke
Freia – Elisabet Strid
Erda – Nadine Weissmann
Alberich – Martin Winkler
Mime – Burkhard Ulrich
Fasolt – Günther Groissböck
Fafner – Sorin Coliban
Woglinde – Mirella Hagen
Wellgunde – Julia Rutigliano
Flosshilde – Okka von der Damerau

Die Walküre
Siegmund – Johan Botha
Hunding – Franz-Josef Selig
Wotan – Wolfgang Koch
Sieglinde – Anja Kampe
Brünnhilde – Catherine Foster
Fricka – Claudia Mahnke
Gerhilde – Allison Oakes
Ortlinde – Dara Hobbs
Waltraute – Claudia Mahnke
Schwertleite – Nadine Weissmann
Helmwige – Christiane Kohl
Siegrune – Julia Rutigliano
Grimgerde – Geneviève King
Rossweisse – Alexandra Petersamer

Siegfried
Siegfried – Lance Ryan
Mime – Burkhard Ulrich
Der Wanderer – Wolfgang Koch
Alberich – Martin Winkler
Fafner – Sorin Coliban
Erda – Nadine Weissmann
Brünnhilde – Catherine Foster
Waldvogel – Mirella Hagen

Götterdämmerung
Siegfried – Lance Ryan
Gunther – Alejandro Marco-Buhrmester
Alberich – Martin Winkler
Hagen – Attila Jun
Brünnhilde – Catherine Foster
Gutrune – Allison Oakes
Waltraute – Claudia Mahnke
1. Norn – Okka von der Damerau
2. Norn – Claudia Mahnke
3. Norn – Christiane Kohl
Woglinde – Mirella Hagen
Wellgunde – Julia Rutigliano
Flosshilde – Okka von der Damerau

www.bayreuther-festspiele.de 

Foto AFP, DPA, Aleksandar Denic, Enrico Nawath