Bayreuth: nové Zlato Rýna

redakce, 28.07.2013 20:30

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích

Bučení pro Castorfovo Zlato Rýna v Bayreuthu
(www.orf.at – 26. 7. 2013)

Walhalla je čerpací stanice a hnací silou charakterů není zlato, slibující moc, nýbrž ropa. Inscenace Zlata Rýna jako předtaktí letošního jubilejního Prstenu přinesla včera večer nový výklad. Intendant berlínské Volksbühne Frank Castorf, jak se dalo očekávat, svým debutem na Zeleném pahorku provokoval – a sklidil od publika bouři bučení, sotva se zavřela opona. Castorf se však před ní neobjevil. Někteří režiséři se ukáží až v závěru celé tetralogie.

Vzhledem k polarizujícímu výkladu se jako neviditelná hvězda večera projevil v zakrytém orchestřišti Kirill Petrenko. Příští generální hudební ředitel Bavorské státní opery předvedl v Bayreuthu výkon, který v mnoha variantách nuancoval mezi jemnými, téměř váhavě lyrickými úseky a průraznými žesti. Pěvecký tým vedl Wotan Wolfganga Kocha, jeho protějškem Alberichem byl Martin Winkler, který odvedl dvojnásobný debut (v Bayreuthu i v roli). V Bayreuthu rutinovaný Norbert Ernst ztělesnil mazaného Logeho a vyvolal u publika několik nesouhlasných reakcí, Günther Groissböck jako Fafner si je naopak získal srozumitelností dikce a jasnou hrou.***

Jak se z odpadu dělá zlato
(www.spiegel.de– 26. 7. 2013 – Werner Theurich)

K Wagnerovu jubilejnímu roku musela přijít nejen nová inscenace Prstenu, Zelený pahorek potřeboval zase jednou hit. Veterán avantgardy Frank Castorf sáhl hluboko do bedny s odpadem a Zlatem Rýna skvěle zahájil.

Skutečně ušlechtilá je v tomto nejčerstvějším Zlatu Rýna vlastně jen hudební stránka: Konečně jednou homogenní, dobře sestavený, přesvědčivý ansámbl, a především vychvalovaný operní specialista Kirill Petrenko, který dirigoval od začátku s pedantskou finesou, výtečnou čistotou, a přesto s obrovským odpoutáním sil, takže se nakonec stal zcela právem a s odstupem od ostatních objektem největšího aplausu. Jak se mu navzdory choulostivé akustice Festspielhausu zdařilo vytvořit téměř perfektní rovnováhu mezi orchestrem a sólisty, hraničí u tohoto nováčka na Zeleném pahorku téměř s malým zázrakem.

Drzý protiklad k tolika lesku tvořilo okolí. Historické smetiště, na něž režisér Frank Castorf umístil podobenství o mocichtivosti, loupeživosti, násilí a podvodu. Je tu motel, benzinová pumpa, místo Rýna zanedbaný pool, silniční ukazatel „Route 66“, také staromódní elektrický sloup, sémiotika béčkových filmů a americké filmové produkce o násilí. Světovládné fantazie boha Wotana a ješitný vlastní pomník v podobně hradu Wallhalla, zločinné prostředky mají realizovat demonstraci moci. Od někoho takového, jako je Castorf, je to známé a řezavě aktuální. Vsaďme se, že v dalších dílech Wagnerovy tetralogie přijdou na řadu události a debaty kolem NSA a systému americké špinonáže.

Wotan natáčí film
Na operním jevišti tak vidíme hodně činoherního, přes rampu silně dýchne i duch berlínské Volksbühne, kde Frank Castorf působí od roku 1992. Neustále je přítomen film, na obrovské obrazovce často doslova explodují paralelní děje, zvětšené jevištní akce nebo pantomimické interpretace. Wotan natáčí svůj film, jeho věcí je Wallhalla jako video v nadživotní velikosti. A nedoporučuje se to napodobovat, takový život v motelu není nic krásného.

Téměř všechny ženy jsou blonďaté kočičky, včetně tří lascivních rýnských dcer, které se nudí u bazénu motelu a dráždí zkrachovance Albericha jen proto, aby ho mohly zase odmrštit. Nicméně to dělají tak, že jejich hru prokoukne, a tak ho přimějí, aby se raději věnoval materiální moci, zlatu – k tomu se dostane snáze. Že ho později obehraje zrovna patolízalský mafioso (pardon, „kmotr“ bohů), to je přirozeně smůla. Castorfův Wotan uzavřel obchod s gangstery. Obři násilníci Fafner a Fasolt trvají na platbě ve zlatě, zahrnou do ní však i fešnou blondýnku Freiu, bohyni věčného mládí a Wotanovou sestru. Jak už to tak mezi pravými muži bývá.

Sexuální hrátky v bazénu
Tak vidí Zlato Rýna Frank Castorf a ze svého úhlu pohledu rozvine rychle trpkou komorní komedii, tvořící pestrobarevný vějíř předstírané morálky jednání ve světě bohů. Wotanovy velké, vznešené plány jsou zdiskreditovány už předem, neboť jsou založeny na zločinu a násilí. Kdo chce dobro a přitom stále působí zlo, dostává se do morálního soukolí. Bayreuthská inscenace Franka Castorfa je chytře vtipkující bagatelizace; nemá přece ctižádost „vytvořit nový Prsten století, stačí mu Prsten roku“.

Aby v tomto Zlatu Rýna dostalo slovo také o něco víc než pouze obvyklá kritika kapitalismu, o to se postará hudba. Castorfův pokus vnímat Wagnerovu hudbu jako filmovou, a takto ji domýšlet, představuje dobré východisko, často však utápí hudbu a zpěv v záplavě obrazů.***

U Castorfa můžeme vidět, jak bohové prskají
(www.welt.de – 26. 7. 2013 – Lucas Wiegelmann)

V Zlatu Rýna vypráví režisér Frank Castorf příběh o zbohatlických mafiánech, prostitutkách a automechanicích. Spousta scén naplněných sexem popouzí diváky.

Několik děsivých vteřin je jeviště prázdné. Všichni už se poděkovali za aplaus, prvotřídní zpěváci, nový dirigent. Spořádaně vystoupili před oponu a klaněli se, většinou při jásajícím hledišti.

Teď by byla řada na režisérovi. Lze si představit, co ho čeká, po všem tom sexu a hořčici na prsních bradavkách. A po hněvivém bučení hned po posledním tónu, které určitě neplatilo představitelům. Za oponou je patrný pohyb, pootevře se otvor. A opět předstoupí zpěváci a klaní se. Castorf tedy nepřichází, po operní premiéře něco neobvyklého. Možná se chce publiku ukázat až po čtvrtém díle Prstenu. Možná se ale úplně jednoduše vytratil.

Frank Castorf ostatně už předvedl dost odvahy dříve, víc než někteří kolegové, a přijal nejnevděčnější úlohu, jakou v poslední době operní provoz nabízí – totiž inscenovat v Bayreuthu Prsten Nibelungův v symbolickém Wagnerově roce. Očekávání je tak veliké, že každý režisér musí nutně prohrát. Pročež před Castorfem už několik režisérů odmítlo, mezi nimi Wim Wenders a Tom Tykwer.

Wotan jako kmotr v růžovém obleku
Konečně se v pátek uskutečnila premiéra Zlata Rýna, první části nového Prstenu. Po obsahové stránce plochá inscenace však přinesla zklamání.

Castorf v rozhovorech předznamenal, že bude vyprávět příběh o honbě za ropou, který se má odehrávat mimo jiné v Baku, kde se ropa těží, a na newyorské burze, kde se o ni hraje. Zlato Rýna se však odehrává v texaském „Zlatém motelu“ ze sedmdesátých let na 66. silnici. K ropě zatím kromě benzinových stojanů mnoho nepoukazuje, zato se před motelem, v něm i na jeho střeše souloží, handrkuje o peníze, postavy se perou a mlátí.

U Wagnera jsou to bozi, trpaslíci a lidé, kdo spolu bojují o mýtické zlato ze dna Rýna. U Castorfa se přetahují novodobí mafiáni, prostitutky a automechanici. Wotan je podezřelý kmotr v růžovém obleku se zlatým řetězem. Spí se spoustou žen, ale něžný je jen ke stříbrné metalýze svého mercedesa. Pochybné obchody mu zřejmě přerostly přes hlavu, každopádně neustále upíjí z láhve. Vládce trpasličí říše Alberich je sexuálně nadržený host motelu v koupacím plášti a s kotletami, pochutnává si na klobásách, pošťuchuje spoře oděné blonďaté rýnské dcery, a když už si s ním nikdo nechce hrát, opatlává se hořčicí.

Inscenace bez nápadu
Upoutává především technika. Na střeše motelu je screen, vidíme live dění na jevišti jako při rockovém koncertu nebo fotbalovém přenosu. Kameramani zachytí každé gesto zpěváků, a občas se tak zprostředkovává až děsivá dynamičnost.

Nikdy dřív nebyli představitelé Prstenu tak blízko, teď vidíme, jak se bohové potí, prskají, dýchají. Takový je program – nepozorujeme nadčasové bájné bytosti, nýbrž lidi. A ne právě ty sympatické.

Do obrazu opakovaně vstupují rovněž postavy, které právě nezpívají. Castorf musel na režii jednotlivců vynaložit velké úsilí, aby všichni každou vteřinu věděli, jak se dívat a pohybovat a kdy se objeví na plátně.

Jenže podobné hračičky nedokážou zakrýt, že berlínského režiséra k látce vlastně mnoho nenapadlo. Jsou tu spektakulární i vtipné okamžiky zprostředkované detailními záběry, ale právě klíčové scény díla zůstanou nakonec matné. První záblesk zlata? Nekoná se. Rýnské dcery se jen v bazénu drží za ruce. Loupež prstenu Wotanem a Logem v Nibelheimu? To se vypustí. Alberichovo prokletí prstenu? Prakticky k němu nedojde – Alberich sedí čtvrt hodiny v zahradním křesílku, vedle něj Wotan a Loge, téměř nehybní. Jako by Castorfa tyto okamžiky zvratu vůbec nezajímaly. Jako by mu bylo jedno, že tyto scény vlastně teprve spouštějí děj, který přijde v dalších třech předlouhých večerech.

Světla a stíny předvečera Prstenu
Co ho však tedy zajímá? Proč je na jevišti motel? Proč se vše odehrává v jedné dekoraci? Proč jsou trpaslíci Alberich a Mime už spoutaní, když je ještě nikdo nehonil? Proč plave v texaském „swimmingpoolu“ zlatý plášť? Čím víc podobných otázek zůstává v průběhu večera otevřených, tím silnější vzniká dojem, že na ně odpovědi neexistují. Že jsou to libovolné obrazy bez jednotící myšlenky.

Naštěstí vyrovnávají manka orchestr a zpěváci. Hudebně může být tento Prsten úspěšný. Kirill Petrenko, na Zeleném pahorku nováček, si ve Zlatu Rýna každopádně s komplikovanou akustikou divadla snadno poradil. Zpěváci a orchestr jsou téměř neustále v rovnováze. Petrenko vede dílo plynule, jeho Zlato Rýna trvá jen dvě hodiny dvacet minut. Slavný začátek v Es dur nebo příchod bohů do Wallhally u něj působí spíše sportovně než slavnostně.

Večer tak získá jakýsi tah, dramatické napětí. Wolfgangu Kochovi jako Wotanovi je dobře rozumět, nepřehání, Norbert Ernst se zaskvěl jako užvaněný bůh ohně Loge, který se umí prosadit. Rýnské dcery znějí přesně a totéž platí i pro energického Albericha Martina Winklera a úžasného Mimeho Burkharda Ulricha. Všichni představitelé hrají, jako by měli televizní zkušenosti. Dojem, jaký je při operních večerech, jak známo, vzácný.

Předvečer Prstenu tedy má svá světla i stíny. V sobotu večer je premiéra Valkýry. Možná bude víc ropy, více jasných obsahových impulzů a proměn. A možná se na konci objeví i Frank Castorf.***

Rýnské zlato na čerpací stanici
(Die Presse – 28. 7. 2013 – Wilhelm Sinkovicz)

Prudký nápor nesouhlasu a pak velký jásot, patřící hudebnímu nastudování – reakce bayreuthského publika na premiéru Zlata Rýna zněly přibližně stejně jako v předchozích letech. Dalo se předvídat, že režisér Frank Castorf na odpůrce narazí. Přesto se nedá říci, že by šlo o stejné obrazy. Vůči nulovým inscenačním výsledkům Tankreda Dorsta a Jürgena Flimma se tady, aspoň se tak zdá, objevila přinejmenším řemeslně výtečně odvedená divadelní práce. A to už dneska znamená hodně.

„Soap“ místo dramatu idejí
Počkáme si, zda z této divadelní práce také bude možno vyčíst něco o obsahu a filozofii Wagnerova dramatu idejí. Zlato Rýna bylo především zábavné divadlo s drobnými kriminalistickými akcenty, pro předvečer tetralogie se to dobře hodilo – také umístěním: přesně tam, odkud většinou pochází brak televizních předvečerů, kamsi na americkou 66. silnici, není tu řeka ani kopce, zato čerpací stanice a motel, v jehož pokoji s terasou se ubytoval Wotan, aby strávil noc v posteli s Frickou i Freiou.

V přízemí zatím čekají tři dámy na zákazníky a zlobí chudáka Albericha, který usnul na lehátku. Tyto dcery středozápadu nestřeží zlato Rýna, nýbrž gril s klobásami a bazén.

Zlato? Kletba? Prsten? Moc?
V abstraktnějších inscenacích není snadné učinit nepochopitelné srozumitelným, ale na to Frank Castorf teprve nedbá. Odkud pochází nesmírná moc, jakou údajně slibuje prsten, který je možno získat prokletím lásky?

Odkud to mám vědět? Tak zřejmě zní Castorfova protiotázka. Jeho bayreuthská produkce se raději drží drobných mezilidských radostí a sviňačinek, jakých Wagnerův text nabízí dostatek. Kde pak nastane zcela familiérní situace, jako ve druhé scéně, promění se s chutí splétaná hra intrik ve skutečnou frašku v tempu, jakého lze dosáhnout jen u Feydeaua.

Nadto pronásledují zpěváky soustavně dvě kamery, předvádějí zvětšené záběry a také dokumentují. co se děje v zákulisí. Pořád se musíme na něco dívat.

Pokud se někdo ptá, zda tento režisér, když už ho donutili uvést jednou na jeviště scénický sled díla v pořadí, jaké určil autor, pak bude hledat červenou nebo jinak zbarvenou nit vyprávění: nejpozději ve třetí scéně Zlata Rýna je jasné, že se Castorf o takové drobnosti, jako je „osa děje“, nestará ani v Bayreuthu.

V „postdramatickém“ divadle na něčem takovém nezáleží. Alberich a Mime jsou Wotanovými vězni už na začátku, což je nevysvětlitelné stejně jako otázky, odkud se do zadní komůrky benzinové pumpy dostanou zlaté pruty a kam je hodlá Alberich v pancéřáku odtransportovat. Na věčné otázky, které Prsten klade, si budeme muset odpovědět sami.

Ale to musíme přece vždycky. Komentátoři rádi poukazují na „zlomy“, které jsou ve Wagnerově monstrózním díle vinou dlouhého tvůrčího procesu patrné. V Bayreuthu je teď jen ještě pár zlomů navíc, alespoň ve Zlatu Rýna.

Zvuky z hlubin
Avšak: Kirill Petrenko se při svém debutu na Zeleném pahorku postaral o mistrovské rozeznění partitury. Hudba proniká hluboko do vědomí a dotýká se nevyslovitelného, co bayreuthská optika i tentokrát důsledně odpírá. Z orchestřiště zní umělecky tvořené zvukové tkanivo, jasně, neobyčejně jemně frázované – kdy jsme mohli slyšet takto mocně krásný, a přece zaoblený motiv Wallhally? – a pak zase tóny až řezavé pregnance.

Záplava obrazů cineastické estetiky jako cosi mezi Djangem a Ulicemi San Francisca ovšem často hrozí tento akustický zázrak potopit.

Herecké zaujetí celého souboru odvádí pozornost od toho, že ne všechny hlasy mají festivalovou úroveň: určitě ne rýnské dcery, snad s výjimkou Flosshildy (Okka von der Damerau). Vyzáblému Donnerovi Oleksandra Pushniakse nevěříme, že by mohlo jeho volání rozpoutat živly. Erdě Nadiny Weissmann, sice s krásným, ale slabým hlasem, ukradly show bez námahy Freia (Elisabet Strid), hlavně však energicky panovačná Fricka Claudie Mahnkes.

Výteční jsou naopak ostře vyprofilovaní Loge Norberta Ernsta a Mime Burkharda Ulricha. Dobří byli obři, kostýmovaní jako rváčské typy (Günther Groissböck a Sorin Coliban) a Froh Lothara Odinia.

A herecky i pěvecky intenzivní pár protivníků Wolfgang Koch a Martin Winkler jako Wotan a Alberich. Tak krásný témbr vládce bohů už jsme dlouho neslyšeli. Vzorová dikce obou umělců dopomáhá ke svému právu také Wagnerovu textu, jehož stylizovanost se příčí jevištní realitě. Zpívá a hraje se velké divadlo světa, ilustrované je prostředky maloměstské komedie. A u Castorfa se vůbec nedá poznat, zda to tak zůstane.***

Zlato Rýna: Hit k odtančení
(Der Kurier – 28. 7. 2013 – Gert Korentschnig)

A zase se jednou ukázalo, že má smysl počkat, až bude po premiéře, a neskandalizovat nebo nevychvalovat produkce už předem. Co jen se všecko novému bayreuthskému Prstenu Nibelungovu nepředpovídalo… Například, že Frank Castorf, režisérský zuřivec a ničitel dramat, se už při Zlatu Rýna dočká bouře nevole. Protesty, které byly slyšet na konci (a jedině na konci, nikoli během představení, což už se v Bayreuthu několikrát stalo), byly však spíše nevinné ve srovnání s těmi, jimiž byli trestáni mnozí z Castorfových předchůdců. Souhlas rozhodně převládl.

Přesto se nedá seriózně říci, zda bude tento Prsten úspěšný. Zda se objeví koncepční linka. Nebo zda zůstane torzo.

Co se však už nyní říci dá: Tento Prsten bude velmi zábavný. Mnozí diváci se už při Zlatu Rýna hlasitě smáli – což není u Wagnera samozřejmé.

Zlatý motel
Castorf umísťuje velké drama světa, s ironií a docela nevážně, do byznysu s ropou. Jde o černé zlato, které podle Castorfa řídí svět. Proto se Zlato Rýna odehrává u čerpací stanice na 66. silnici, která se na točně (výprava Aleksandar Denić) mění ve „Zlatý motel“. Ten je poměrně mizerné kvality a tři rýnské dcery jako prodejné děvy v něm lapají muže. Alberich je holohlavý násoska se silným sexuálním apetitem, což se projevuje i ve způsobu, jak pojídá klobásy (mimochodem tytéž, jaké se prodávají o přestávce).

„Tarantino-look“
Proti vulgárnímu pošetilci stojí zpustlý svět bohů. Wotan je sukničkář v růžovém smokingu, hned na začátku leží v posteli s Frickou i Freiou (a později svádí Eerdu). Loge je jako postava z Tarantinova Jackie Browna, v rudém obleku a s černou parukou. Donner a Froh vypadají jako vysloužilí westernoví hrdinové (Oleksandr Pushniak Donnera tak bohužel i zpívá). A obři přicházejí k benzinové pumpě jako automechanici v tričkách a baseballovými pálkami rozmlátí interiér.

Ani stopa po eleganci Dallasu v těch amerických provinčních typech není (jen Erda vypadá jako Sue Ellen v bilé kožešině), zato s velkým podílem zlatých řetězů.

Z čistě puristického hlediska to se Zlatem Rýna nemá vůbec co dělat. Ale vzájemné vztahy osob sedí. A funguje i redukce, když Castorf předvede Nibelheim jen jako obytné auto a zlato se objeví v bazénu. Jako téměř vždy u Castorfa je tu také plátno, na něž se děj živě promítá, takže nádherně rozeznáme detaily. Když při příchodu bohů do Wallhally, na hudebně nejkrásnějším místě, majitel čerpací stanice zmáčkne knoflík jukeboxu a zchátralé postavy bohů k tomu odtančí, je to geniální.

Obsazení je neobvyklé, ale většinou dobré: Wolfgang Koch je velmi lyrický, krásně frázující Wotan, Norbert Ernst famózní a elegantně zpívající Loge, Martin Winkler je velmi intenzivní Alberich, Claudia Mahnke uspokojivá Fricka, Günther Groissböck (Fasolt) a Sorin Coliban (Fafner) výteční obři. Také Nadie Weissmann (Erda) a rýnské dcery dobře zpívají i hrají.

Všichni hovoří o Castorfově Prstenu, ale možná to bude nakonec přece jen spíš Petrenkův Prsten. Neboť tento dirigent citlivě formuje partituru a se zpěváky odvedl skvělou práci. Rozvíjí předvečer s dramaturgickou logikou, která na jevišti schází. Ve sporných případech sází tak jako Castorf na redukci, neztrácí se mu však přitom barevná nádhera. Mistrovské zahájení.

Bayreuther Festspiele 2013
Richard Wagner:
Das Rheingold
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Frank Castorf
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Adriana Braga Peretzki
Světla: Rainer Casper
Video: Andreas Deinert, Jens Crull
Festspielorchester
Premiéra 26. července 2013 Festspielhaus Bayreuth

Wotan – Wolfgang Koch
Donner – Oleksandr Pushniak
Froh – Lothar Odinius
Loge – Norbert Ernst
Fricka – Claudia Mahnke
Freia – Elisabet Strid
Erda – Nadine Weissmann
Alberich – Martin Winkler
Mime – Burkhard Ulrich
Fasolt – Günther Groissböck
Fafner – Sorin Coliban
Woglinde – Mirella Hagen
Wellgunde – Julia Rutigliano
Flosshilde – Okka von der Damerau