Bayreuthský festival začíná, letos je s novým Prstenem

  1. 1
  2. 2

Služba Wagnerovi 
Tento týden představí režisér Frank Castorf v Bayreuthu svou verzi Prstenu Nibelungova, jíž má zachránit vratkou pozici intendantek 
(Wolfgang Höbel – Der Spiegel – 22. 7. 2013) 
Na vršku v Bayreuthu, několik stovek metrů strmého stoupání od Festspielhausu, si režisér ulevuje na terase výletního hostince Bürgerreuth. „Dneska bych všechny nejradši ukamenoval,“ říká Frank Castorf o právě absolvované hlavní zkoušce na Soumrak bohů. „To, co se na jevišti dělo, bylo městské divadlo v Ingolstadtu. A to jsem ještě laskavý.“

Castorf se opře a nasává vzduch, je čerstvě opálený. Ve svém rozčilení si zjevně libuje. „Cítím jakousi mentalitu poštovního úřadu,“ říká. „Tady musí nastoupit úplně jiná agresivita.“ Zdá se, jako by se z té dřiny, která ho ještě na Zeleném pahorku čeká, těšil. Přitom říká: „Já totiž v červenci nerad pracuju.“V pátek tohoto týdne představí režisér Castorf a dirigent Kirill Petrenko v Bayreuthu Prsten Nibelungův, jejich příspěvek k Wagnerovu jubilejnímu roku. Sedmnáctihodinovou velkoprodukci, která měla velmi krátké přípravné období. Castorf totiž zaskočil, když po dlouhém přemýšlení odřekl původně angažovaný filmový režisér Wim Wenders a ani další prominentní režiséři (mezi nimi Tom Tykwer) se nehodlali vedení Festspielhausu, Katharině Wagner a Evě Wagner-Pasquier, smluvně zavázat.

Castorf se tedy objevil jako zachránce. „Považuji se za poskytovatele služeb,“ říká. Krátké zkouškové období bere sportovně. „Zlato Rýna jsem musel nazkoušet v devíti dnech, to je samozřejmě šílenství. Tak se dělají televizní seriály.“ A říká: „Wagnerův Prsten je skrz naskrz eklekticismus. Jakémukoli režiséru to dává možnost přijít s vlastními myšlenkami.“

Na dotaz o vztahu k Wagnerově hudbě odpovídá: „Nemohu říct, že bych byl její velký obdivovatel. Dokážu pochopit, že měl tak obrovský vliv na americkou filmovou hudbu. Je to v leitmotivech, je to velmi německé a také brechtovské. Ta vůle, dojít vznešenými okamžiky k poznání. Všechno to sleduje princip, že je třeba se něčeho vzdát, abychom k poznání dospěli. A to platí vždycky.“ Jenže: „Zpěváci se u toho často moc rozplývají.“

V Bayreuthu vládne zjevně před premiérou velká nervozita. Dirigent Petrenko už předem oznámil, že rozhovory udělovat nebude a režisér Castorf téměř všechny nakonec odřekl. Šéfka Katharina Wagner sice naléhá, aby smlouva, která pro ni a Evu Wagner-Pasquier platí do roku 2015, byla co nejrychleji prodloužena, o Prstenu však prozradila jen málo: „Co jsme zatím mohli vidět, je působivé.“ Zástupci tisku, rozhlasu a televize, kteří – jak je v Bayreuthu obvyklé – byli připraveni podat předběžná zpravodajství, rovněž nemohli mnoho spatřit. „Jsme nuceni s politováním oznámit, že oproti původnímu sdělení nebude možné se zúčastnit hlavních zkoušek na Siegfrieda a Soumrak bohů,“ oznámilo tiskové oddělení Festspielhausu. „Na přání inscenačního týmu a na základě domluvy se zodpovědnými osobami budou hlavní zkoušky vedením Festspiele bez výjimky pro všechny návštěvníky nepřístupné.“ Některé návštěvníky už nechtějí na Zeleném pahorku ani na premiéře. Nadšené wagnerovské kritičce Monice Beer, která má vlastní blog naplněný mnoha zprávami kolem Festspiele a chtěla o Prstenu psát pro regionální list Fränkischer Tag, odmítají (alespoň ještě koncem minulého týdne) vstupenku. Beerová ve svých textech pravidelně útočí na vládnoucí sestry Wagnerovy, zejména pokud jde o jejich, jak Beerová říká, „katastrofální uměleckou politiku“. Nato se dozvěděla, že počet vstupenek pro zástupce tisku je tentokrát omezen. „Vedení potřebuje lidi jako mě vyloučit,“ říká Beerová.

Frank Castorf prý se setkal ve vedení Bayreuthských slavností s náladou, jaká mu připomíná jeho divoké doby na německém Východě. „Kdokoli zvenčí je nepřítel. Je to tady čirá Německá demokratická republika.“ Mluví o „fobii“ mezi zodpovědnými, která je tak rozšířená, že dokonce i on sám se musel doprošovat svolení, aby se mohli zkoušek zúčastnit jeho vlastní příbuzní. „Moje matka a syn však nakonec dovnitř směli.“

Základní myšlenku své režie Ringu už Castorf prozradil dříve. Zlato v Rýnu, poklad Nibelungů, bude v jeho verzi ropa, a protože přitom musí myslet na americkou, téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhou „Route 66“, využije v některých částech jako dějiště severoamerickou step. Nechce Wagnera ilustrovat, hodně bude využívat video a točnu a svůj ropný příběh umístí především do Azerbajdžánu a Texasu.

Dnes říká: „Taková přesazení nefungují vždycky beze zbytku. Přímá přenesení do světa moderní průmyslové produkce nebo na Wall Street s divadlem nikdy neladí, a je jedno, jestli to udělá Ruth Berghaus nebo Peter Konwitschny.“

Scénograf Aleksandar Denić pochází ze Srbska a s Castorfem již několikrát spolupracoval, mimo jiné roku 2012 na jeho pařížské Dámě s kaméliemi. Pro Bayreuth dal vytvořit monumentální vyobrazení z oné doby slávy a bídy, v níž se lidstvo naučilo znát ropu jako černé zlato. „Je to cesta časem, zeměpisem, politickými a sociálními dějinami,“ říká Denić. Řazení scén se historického sledu nedrží. „Skáčeme sem tam,“ podotýká.

Zlato Rýna se odehrává před texaským motelem s benzinovou pumpou. Výtvarník argumentuje velmi temperamentně a hovoří o velké době nezadržitelného rozvoje automobilismu v USA. „V šedesátých a sedmdesátých letech byl benzin v Americe laciný a jezdilo se ve velkých autech, protože se zásoby ropy zdály nevyčerpatelné.“

Valkýra je umístěna do Baku v Azerbajdžánu. „Tam se začala ropa těžit v období industrializace 19. století, všechny velké ropné koncerny byly odtamtud. Teprve když přišla ruská revoluce, došlo k jejich vyhnání a usadily se v Kalifornii a Texasu.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Milan V.

Tedy, když režisér Wagnerovy opery o jeho hudbě řekne toto: “Nemohu říct, že bych byl její velký obdivovatel.”, co si pak má člověk myslet o tom, jak to bude režírovat a co z toho vzejde? Jestli takto přistupují k operám i jiní režiséři, a zdá se mi, že ano, pak se nedivím, že většina režií je taková, jaká je. Jistě, je dobré míst odstup a nadhled, člověk tu hudbu a to dílo nemusí hned zbožňovat, ale z obdivu a z lásky přece jen myslím vznikají jiné věci… Co se teď dělá v Bayreuthu, je většinou děs!