Nový Bludný Holanďan v Brně

Opery Richarda Wagnera nehrají v brněnském divadle často, roku 1995 vznikla inscenace Tannhäusera režiséra Ladislava Štrose a dirigenta Jana Zbavitele a o třináct let později byla obnovena (!), Bludný Holanďan se na jevišti Janáčkova divadla objevil před dvaceti lety (1993), tehdy za řízení dirigenta Grahama Bucklanda. Režisérem inscenace byl u nás neblaze proslulý Bruno Berger-Gorski. Už z těchto faktů můžeme soudit, že Wagner není v Brně příliš oblíben, dramaturgie se mu spíše obloukem vyhýbá, takže tu pochopitelně zcela chybí jakákoli wagnerovská inscenační tradice. Možná lze i předpokládat, že střední a starší generace zdejších dirigentů ten neobyčejně čestný úkol, totiž oslavu výročí narození i úmrtí Richarda Wagnera (1813–1883), ráda přenechala mladým.K dirigování nové inscenace Bludného Holanďana byli pozváni dva mladí umělci, Jakub Klecker a Pavel Šnajdr, hudebním nastudováním byl pověřen první z nich a byla mu svěřena premiéra dne 27. září 2013 v Janáčkově divadle. Nezáviděníhodné. Ukázalo se totiž, že pro Jakuba Kleckera je Wagnerova hudba vzdálenou oblastí, k níž zatím jako by nenašel klíč. Předehra postrádala pevnou stavbu s jasnou hierarchií jednotlivých motivů a frází. Baladičnost, emocionalita i dravost Wagnerovy hudby se ztratila v nepřesných nástupech a intonaci jednotlivých nástrojových skupin, v jakési rozbředlosti hudebního proudu, jemuž se nedostávalo logičnosti a zpěvnosti, jíž skladatelova hudba, právě v této Wagnerově opeře oplývá. Nedostatek stavebních kamenů – kontrastů i propojení, nevýraznost dynamických odstínů a bezbarvost a nesehranost brněnského orchestru, který věru není jedním z nejhorších, ale naopak, byla velkým překvapením.Ovšemže orchestřiště Janáčkova divadla je vším jiným než důmyslně koncipovaným orchestřištěm, jaké má Wagnerův Festspielhaus v Bayreuthu. Tam nikdy nehrozí, že by orchestr přehlušil zpěváky, je mu dovoleno být do všech detailů vymodelován a burácet, jak se dirigentovi zlíbí. Pokud chtěl Jakub Klecker orchestr tlumit, pak se mu zároveň, bohužel, vytratila veškerá potencionální plastičnost a barevnost orchestrální sazby. A tak se stalo, že teprve díky vášnivému střetu Dalandových lodníků s mrtvolnými námořníky Bludného Holanďana na začátku třetího jednání nabyla inscenace na dynamičnosti. To, co se nepodařilo orchestru, naštěstí vyšlo sboru řízenému Pavlem Koňárkem, který se opravdu hodně naučil od svého bývalého pedagoga i současného šéfa, čerstvého pětasedmdesátníka Josefa Pančíka. Bez ohledu na skladatelovo přání, aby se dílo hrálo bez pauzy, nás čekaly pauzy dvě – první z nich vznikla nelogickým oddělením předehry od začátku prvního jednání, druhou byla relaxační přestávka po jeho konci. Takové rozčlenění večera dílu vskutku neposloužilo, protože jsme se vrcholu inscenace dočkali ještě o to později.Inscenační tým slovenských umělců sliboval mnoho – v činoherní režii velmi zkušený a cenami ověnčený Roman Polák, který má za sebou i několik operních inscenací, Toscu a Dona Giovanniho v Košicích, Krútňavu a Coriolana v Banské Bystrici, Lazebníka sevillského v bratislavském Slovenském národním divadle, si přivedl své spolupracovníky, scénografa Pavla Boráka a výtvarníka kostýmů Petera Čaneckého. Vsadili na elegantní strohou scénu plnou rovných linií – výjimku tvořila čtvercová masivní dřevěná trojhoupačka, která umožňovala kymácení lodní paluby nad rozbouřeným mořem. Jevištní situace je doslova nalajnovaná pružnými černými gumami, do nichž je vetknut pouze jediný nepříliš široký červený pruh, patřící Sentě. Ona, celá v bílém, ozdobená červenou šálou, nadšeně vítá Holanďana, který pod černým kabátem skrývá svůj červený oděv. On a jeho námořníci obývají černou pružnou krychli, v níž se občas zableskne pár bíle otrikotovaných zjevení, zahalených podle potřeby do černých kabátů. Ostatní scénografické prvky nebo rekvizity (kovová tyč, určená ke šplhu, řetěz, ležící u nápovědní budky, na němž si mohli vyzkoušet svou sílu nebo zaťatost někteří mužští sólisté, nerezové nádobí místních děvčat) jako by patřily do jiné inscenace.Sólistické obsazení premiéry představilo Sentu v podání Szilvie Rálik, která zazpívala svůj part znělým hlasem s patřičnými výškami (z nichž některé byly poznamenány tenzí a jistou ostrostí), postrádala však ve svém pěveckém a hereckém projevu přesvědčivost a určitou něhu umanutě zamilované ženy – byla spíš Elektrou než Sentou. Bludný Holanďan Franka Bleese byl poměrně nevýraznou, málo charismatickou postavou, jíž navíc chyběla nosnost hlasu, Daland Jiřího Sulženka nevládne sonorními hloubkami a je tragikomickou postavičkou, neustále nesoucí v kufru svou touhu po bohatství. Výraznými postavami byly Kormidelník Petr Levíček (šplhající na kovovou tyč, aby předvedl svou námořnickou zdatnost) a Mary Jitky Zerhauové, která je ve svém pracovním plášti více respektu hodnou dílovedoucí přadlen, doprovázejících zvuk kolovrátků hnětením pružných černých gum, než Sentinou chůvou. Závěr opery se vcelku překvapivě odehrál podle skladatelových požadavků: na zvedajícím se praktikáblu stoupalo v pozadí scény vzhůru sousoší zlatavých dvojníků Senty a Holanďana.Takto koncipované inscenace kladou enormní požadavky na realizaci režisérových představ. Konstrukci jevištních pohybů mají představitelé vdechnout přesvědčivý výraz. Musí se podřídit zamýšlené výtvarné „dokonalosti“ strohé scénografie, přemáhat pružné překážky, pohybovat se přesně a pokud možno stylizovaně. Mnoho nesplnitelných požadavků na inscenaci, která má být nastudována v rámci běžné studijní doby. Divadelní útvar tohoto typu vyžaduje detailní pohybový scénář, jemuž se účinkující zcela podřídí. Tak vznikají například inscenace Roberta Wilsona, v nichž však není místa pro přibližnost a improvizaci. Režisér Roman Polák patrně svůj režijní koncept nenaplnil podle svých představ – musel by pro něj mít k dispozici nejen výborný sbor a představitele menších rolí, ale také oslňující sólistické osobnosti, které by v hlavních rolích diváky strhly svým hypnotizujícím výkonem. Páně Polákova inscenace je nedokončená. I tak zkušený divadelník vyrobí někdy polotovar.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Richard Wagner:
Bludný Holaďan
(Der fliegende Holländer)
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Pavel Šnajdr)
Režie: Roman Polák
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Peter Čanecký
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreograf: Stanislava Vlčeková
Dramaturg: Pavel Petráněk, Tomáš Pilař
Sbor a orchestr Janáčkovy opery
Premiéra 27. září 2013 Janáčkovo divadlo Brno

Daland – Jiří Sulženko (alt. Jevhen Šokalo)
Senta – Szilvia Rálik (alt. Iveta Jiříková)
Erik – Ivan Choupenitch (alt. Nikolaj Višňakov)
Holanďan – Frank Blees (alt. Richard Hann)
Mary – Jitka Zerhauová (alt. Marika Žáková)
Dalandův lodivod – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)

www.ndbrno.cz 

Foto Jana Hallová