Kritika kritiky (29)

O budoucnosti opery 
Ferruccio Busoni (1913)

Zpívané slovo na jevišti zůstane vždycky konvencí a překážkou pravého účinku. Aby se z tohoto konfliktu vyšlo se ctí, musí být děj, v němž osoby jednají a přitom zpívají, od začátku postaven jako nedůvěryhodný, neskutečný, nepravděpodobný; jedna nemožnost se setkává se druhou, a proto se musí obojí učinit přijatelným.

Takzvaný italský verismus tento nejdůležitější princip ignoruje, a proto ho považuji na hudebním jevišti za neudržitelný.

Naproti tomu bych chtěl zmínit formu hudbou doprovázeného a zpěvem ilustrovaného děje, bez textu: byl by to jakýsi druh zpívané pantomimy.Při otázce po budoucnosti opery je třeba si zjednat jasno v jednom: „V jakých okamžicích je hudba na jevišti nezbytná?“ Přesnou odpověď dává toto sdělení: „Při tanci, v pohádce, v písních – v nadpřirozeném ději.“

Možnost myšlenky nadpřirozeného námětu by se měla využít. A ještě jedna – myšlenka absolutní „hry“, zábavného reje převleků, idea jeviště jako očividného a ohlášeného přetvařování; myšlenka žertu a neskutečna jako protikladu k vážnosti a opravdovosti života. Tam pak je na místě, když se osoby ujišťují o lásce zpěvem a vybuchují v něm hněvem, bojují spolu melodiemi v duetech, když v patetických explozích a na vysokých tónech drží fermaty; pak je také správné, když se záměrně tváří jinak než v životě, namísto aby (jak se to v našich divadlech a v opeře často děje) nechtěně činili obráceně.

Opera ať se zmocní nadpřirozeného nebo nepřirozeného jako jediné oblasti jevů a citů a vytvoří svět zdánlivý, který reflektuje život jako v kouzelném zrcadle nebo ve zkreslení křivého zrcadla. Ať vznikne opera, která bude vědomě předvádět to, co ve skutečném životě nenacházíme. Kouzelné zrcadlo pro vážnou operu, křivé zrcadlo pro komickou. A ať použije také tanec a masky a strašidla, aby si divák na každém kroku uvědomoval, že jde o příjemnou lež, a neoddával se jí jako skutečnému prožitku.Tak jako umělec tam, kde má dojmout, nesmí dojímat sám sebe – nemá-li v takovém okamžiku ztratit vládu nad svými prostředky –  nesmí se ani divák, chce-li vychutnat divadelní účinek, dívat na divadlo jako na skutečnost; umělecký zážitek nesmí klesnout na lidské účastenství. Vždyť herec „hraje“ – neprožívá. Divák nechť zůstane nedůvěřivý a tak může nerušeně duchovně vnímat a vychutnávat.

S oporou takovýchto předpokladů lze vyčkávat budoucnost opery. Avšak první a největší překážku, obávám se, nám připraví samo publikum.

Jak se mi zdá, je totiž, pokud jde o divadlo, založeno velmi zločinecky. Lze se domnívat, že většina z diváků vyžaduje od jeviště silný lidský prožitek jistě proto, protože jim takový v průměrné existenci schází; a určitě i proto, protože jim schází odvaha jít do takových konfliktů, po nichž sami touží. A jeviště jim takové konflikty nabízí, bez doprovodných nebezpečí a špatných následků, nekompromituje je, a především – nenamáhá. Neboť publikum neví, a nechce vědět jedno: aby bylo umělecké dílo možno přijmout, musí polovinu práce vykonat příjemce sám.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv