Glosa: Buchbinderův Beethoven

Pochválena jest televizní stanice Unitel Classica, jež právě v těchto dnech opakovaně nabízí cyklus Beethovenových klavírních koncertů v podání Vídeňských filharmoniků od široce rozevřeného Steinwaye vedených Rudolfem Buchbinderem.Kdo je tento rozšafný pán důchodcovského věku, si lze snadno najít na webu, že se narodil v Litoměřicích a jak originální je jeho úhoz a jaké klavírní literatuře se věnuje, to vše pomiňme. Já teď jen poslouchám a srovnávám. S Lang Langem, milionářským drtičem tónů,  za každou cenu s tempy experimentujícím Andrásem Schiffem, profesorským Wilhelmem Kempfem, pragmaticky-vášnivě-agresivním Danielem Barenboimem (mimochodem, Jednička na sonáty, to se klidně pohádám), nostalgickým Alfredem Brendelem…A uvědomuji si, že některé věci v našem šíleně pobíhajícím světě zůstávají díkybohu konstantní: mimo jiné, každý velký pianista se jako dříve i dnes nutně měří s Beethovenem, a podle něj, jak se s ním popasuje, je i on poměřován.

Užívám si Adagio un poco moto, druhou větu Pátého koncertu, a potvrzuje se mi, že Rudolf Buchbinder je ze všech jmenovaných velikánů klavírní interpretace Beethovenovi určitě nejoddanější: něha a pokora sama. Když Buchbinder hraje Beethovena, je to především naslouchání Beethovenovi, prostá a velkodušná služba Beethovenovi. A vlastně taky jeden úchvatný důkaz stařičké pravdy – o hudbě nemá cenu psát, hudba se má poslouchat.

Přemýšlím, jaký asi je Rudolf Buchbinder jako člověk. Takhle hrát Beethovena může jen někdo, kdo je sám velký a dobrý, nadaný zkušenostmi, vůlí, pochopením pro druhé a smyslem pro krásu. Co dostal od Beethovena, dá vám a vy berete – „jako byste pili z čistého pramene“ bych napsal, kdyby to neznělo až příliš nadneseně.

Kočkám se něco zdá, práskají vousky a do hudby nahlas pochrupávají. Daleko jsou tahanice na pražském Magistrátu, daleko do bezradného Bruselu, daleko inverze všeho druhu. Svět je krásný: Buchbinder hraje Beethovena.