Platée ve světě módy

Může se spojit svět barokní hudební zábavy se současným světem módy? Po zhlédnutí inscenace Rameauovy opery Platée ve Vídni, můžete jednoznačně odpovědět, že je to možné. V tomto případě díky vtipné koncepci jednoho z nejlepších operních režisérů dneška Roberta Carsena. Ve svém nejnovějším projektu dokázal plynule provázat satirický příběh ošklivé žabí nymfy, se kterou řečtí bohové sehrají krutý žert, s „cool“ prostředím módních přehlídek, návrhářských domů a lidí kolem nich. Pro příznivce módních časopisů a televizních magazínů inscenace navíc představuje zábavný kvíz – kolik poznáte dvojníků slavných osobností a které módní kolekce si skvělý autor výpravy vybral, aby je zparodoval. Na scéně tak potkáme Karla Lagerfelda, Donatellu Versace, Coco Chanel, Alexandra McQuenna, ale i legendární módní šéfredaktorku Amy Wintour (model pro postavu Ďábel nosí Pradu) a parodované modely a kolekce například Vivienne Westwood, Sonji Rykiel, Paco Rabanna, včetně klasického vlněného kostýmku firmy Chanel. Ostatně druhé a nejvtipnější dějství se odehrává na módní přehlídce v Maison Chanel se známým příkrým schodištěm a skládanou zrcadlovou stěnou. To, že jste mohli potkat režiséra v předsálí divadla, žertujícího s přáteli, bylo znamením toho, že inscenace je pečlivě nazkoušená a večer bude určitě uspokojující. Tohle Robert Carsen dělá již léta a tvrdí, že na premiéře již nemá v zákulisí co dělat.Rameauovo dílo, označované nikoliv jako opera-balet, ale nesoucí v podtitulu označení „ballet-bouffon“ o třech aktech a prologu, byl ostatně komponován pro módní událost roku 1745, a to pro svatební oslavy francouzského dauphina Ludvíka a španělské infantky Marie Theresie. Premiéra díla, jež ukončovala sérii zábav a představení, byla provedena v královském divadle Theatre de la Grande Ecurie ve Versailles 31. března 1745. Představení se nesetkalo s velkým ohlasem, při čemž mohla hrát určitou roli i nevhodná volba libreta. Nevěsta zrovna nevynikala krásou, a celý francouzský dvůr neočekával takový nedostatek půvabu a šarmu. Původ libreta je složitý. Výchozím bodem je krátký příběh Jak se Héra usmířila s Diem v díle řeckého antického klasika Pausania Průvodce po Řecku (kniha 9., 3.4). Američtí muzikologové připomínají i vliv francouzské hudební „tragedie lyrique“, co se týká stavby (alegorický prolog a 3. dějství) a znalost Aristofanovy komedie Žáby se zvukomalebnými básnickými efekty žabího kvákání. Libreto Adriena-Josepa Le Valoise d´Orvilleho vychází ale ze stejnojmenného baletu (Platée ou Junon jalouse), provedeného na počátku roku 1745. Podle určitých náznaků se zdá, že Rameau pracoval na díle delší dobu, možná již od roku 1740, kdy měl k dispozici původní baletní libreto Jacquese Autreaua.

Satirické libreto nepředstavuje souvislý příběh, je to spíše řada parodických scén v podstatě pravidelně prokládaných tanci, často s velmi živou rytmikou. Ty právě přivedly Carsena na nápad umístit prolog na party v retro diskotékovém ambiente, nad jehož parketem září otáčivá lesklá koule. Alkoholem notně zmožená společnost oděná do aranžovaných prostěradel jako antických oděvů, se snaží vzbudit opilého Thespida, aby je pobavil a vzkřísil komedii. Ten s jejich (a kolegyně Thálie) pomocí vymyslí „žertík“, jak vydráždit žárlivost Junony a ještě se přitom pobavit. Jejich obětí má být ošklivá a hloupá říční nymfa Platée, která nese podobu žáby. Zde se režisér ještě držel záměrů původního libreta, ale od začátku prvého dějství příběh invenčně přepracoval a přesunul do jiných prostředí, než libreto předepisuje. První dějství je umístěno do restaurace módního hotelu, ve kterém se snaží venkovská obtloustlá a nosatá nymfa Platée upoutat pozornost reprezentantů módního světa a najít pravou lásku. Módní svět, zde zastoupený modelkami, exmodelkami, módními návrháři, jejich asistenty a asistenty jejich asistentů, se jejímu snažení jen vysmívá. Platée podstupuje moderní „zkrášlovací“ kúry, aby se v následujícím dějství stala celebritou na módní přehlídce ve vyhlášeném módním salónu. Tak ji poznává Jupiter (v masce Karla Lagerfleda), který okouzlenou naivku fotografuje (parodie scény z Antonioniho filmu Zvětšenina), fotkám se pak celá společnost vysmívá. Režie inscenuje velkolepou módní přehlídku formou féerie, ve které se střídají parodie modelů současné módy (Jean Paul Gaultier, Vivienne Westwood a další) ale i odkazy na legendární módní díla minulosti jako vrchol přehlídky v podobě svatebních šatů podle Christiana Diora z padesátých let, s tanečními kreacemi a výstupy alegorické postavy La Folie (= Bláznovství), neustále měnící své kostýmy a podávající svá čísla jako písně hvězd popmusic (především Madonna, Sarah Brightmann, ale i Britney Spears). Třetí dějství je přeneseno do přepychového hotelového apartmá, kde probíhá svatební party Jupitera a Platée. Společnost rychle spěje k alkoholové a sexuální orgii, jen Platée je opuštěná. Nakonec, kdy má dojít ke spojení nejvyššího boha s pošetilou, ale zamilovanou nymfou, je přivolána Junona, která, když vidí, jaký žert byl zinscenován, manželovi odpouští. Platée sklízí jen posměch a zůstává sama. Amorovi, který se pokouší ji znovu zasáhnout šípem lásky, šíp vytrhne a probodne se. Takováto hořká koncovka, spojená s prozřením nebo naopak přijetím skutečného stavu věcí, je typickým inscenačním elementem Carsenových režií. V tomto případě působí velmi silně v kontrastu s komickým dějem.

Při hodnocení inscenace jako je tato, je těžké vyzdvihnout některé složku oproti druhé, protože se navzájem podporují v účinku. Vedle režiséra ale má zásadní podíl na úspěchu promyšlená choreografie Nicolase Paula, s využitím podivuhodné směsi klasicistního baletu a tance, catwalkingu, break-dancu, a především vogueing (pro ty mladší – videoklip Madonny Vogue). Strhující choreografie zaujme svou různorodostí a množstvím vtipných nápadů. Bláznivou podobu inscenace podporují kostýmy a výprava Gedeona Daveye. Kostýmy jsou módními výpůjčkami z mnoha zdrojů a výprava je jednoduchá s množstvím lesklých a transparentních materiálů, které dodávají inscenaci patřičný vzhled umělosti módního světa. Hudební nastudování po náhle onemocnělém Williamu Christie převzal tenorista a dnes další dirigent světoznámého souboru Les Arts Florissants Paul Agnew, umělec s obrovskou zkušeností v barokním repertoáru a také představitel role Platée v minulosti. Orchestr zněl s typickým zvukem, a radostně vyznívaly tance s proměnlivou rytmikou, jejichž živost opravdu svádí k pohybovému vyjádření, což bylo vidět i u části publika. Nezbývá mi než opakovat obvyklé pochvaly na výkon Arnold Schoenberg Chor, který zcela naplnil hudební představy díla a navíc v řadě drobných mikropříběhů neustále ilustroval děj a zajistil mu patřičnou živost ve spolupráci s vynikajícími tanečníky. Zátěž představení především nese v nelehké travesty roli holandský tenorista Marcel Beekman, dnes se specializující na tuto roli. Není to hlasově pravý francouzský haute-coutoure jako byl prvý představitel roli Platée Pierre de Jélyotte nebo francouzský tenorista Michel Senechal, který se zapříčinil o renesanci díla v polovině padesátých let dvacátého století. Beekmanův hlas je mohutnější a sytější, ve vysokých polohách partu si občas pomáhá fistulovými tóny. To ale jen zvyšuje komický účinek postavy, protože Beekman je rozený komediant a roli odehraje ve vysokém hereckém, pohybovém a pěveckém nasazení, za které si oprávněně zasloužil ovace publika. Part La Folie vyžaduje brilantní koloraturní sopranistku. Vzhledem k charakteru role a Carsensově režijní koncepci byla jasnou volbou extravagantní německá pěvkyně Simone Kermes, která před několika lety nadchla vídeňské diváky provedením postavy Genia v Haydnově opeře L´anima del filosofo. Už tehdy mě vedle jejího fulminantního projevu oslovily její pohybové stereotypy, diskotékové podupávání a rytmické pohyby těla (a to tehdy bylo koncertní provedení!). Kermes svoji roli vlastně nehraje, je to jen její extravagantnější obraz sebe samé, využívající podob, kostýmů a pohybů popových zpěvaček. Hlasově ovšem Kermes zůstala leccos dlužna, vysoké tóny byly tvořeny pod tlakem, v árii zůstala v druhé části pod tónem, ale to vše mohlo být způsobeno premiérovou nervozitou, nošením složitého kostýmů a zejména pohybem na velmi příkrém schodišti. Ostatní role byly kvalitně interpretovány poučenými interprety, kteří opakovaně spolupracovali s Williamem Christie.

Náročná inscenace náročného díla vyžadovala značné prostředky na realizaci, proto bude zřejmě ještě přenesena do Paříže a do Spojených států, kde by mohla mít vzhledem k parodovaným faktům ještě větší ohlas než v Evropě. Pro českého diváka, který bohužel stále dává přednost ve Vídni tradičnějšímu repertoáru a pojetí ve Vídeňské státní opeře, je Carsenova inscenace smělým příkladem, že aniž bychom museli slevovat z tak zvané poučené dobové hudební interpretace, můžeme režijně a opticky díla barokního divadla interpretovat zcela současně s vyjádřením současných problémů. Barokní divadlo mělo svého diváka, ale rekonstrukce jeho estetiky, tak častá při inscenování dobových děl, je jen jednou možnou polohou, která právě z těchto děl dělá spíše výlučnou záležitost. A pro ředitele českých scén je tato inscenace otázkou, zda by nebylo lepší místo již známých režijních stylů hostujících režisérů, jako je Robert Wilson nebo Poutney, pozvat třeba Roberta Carsena.


Hodnocení autora recenze: 90 %

Jean-Philippe Rameau:
Platée
Hudební nastudování a dirigent: Paul Agnew
Režie: Robert Carsen
Scéna a kostýmy: Gideon Davey
Světla: Robert Carsen, Peter van Praet
Choreografie: Nicolas Paul
Sbormistr: Erwin Ortner
Les Arts Florissants
Arnold Schoenberg Chor
(koprodukce Theater an der Wien Vídeň / Opéra Comique Paříž)
Premiéra 17. února 2014 Theater an der Wien Vídeň

Platée – Marcel Beekman
Clarine / Amour – Emmanuelle de Negri
Jupiter – Edwin Crossley-Mercer
Mommuss – Joao Fernandes
La Folie – Simone Kermes
Junon – Emilie Renard
Satyre – Joao Fernandes

Thespis / Mercure – Cyril Auvity
Thalie – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Momus (Prolog) – Marc Mauillon
Cithéron – Marc Mauillon
Tänzer – Camille Brulais, Haruka Miyamoto, Suzanne Meyer, Anaëlle Echalier, Fanny Gombert, Anna Konopska, Alexandre Bado, Gael Alamargot, Jean Gérald Dupau, Julien Gaillac

www.theater-wien.at

Foto Monika Rittershaus

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rameau: Platée (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="93881" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments