Nejstarší kompletní nahrávka Smetanova Dalibora

Díky Společnosti Beno Blachuta a její spolupráci s Radioservisem je možné zakoupit CD zcela nově rekonstruované nahrávky Smetanova Dalibora z roku 1946. Je to vůbec první kompletní nahrávka nejzávažnější hrdinské opery Bedřicha Smetany. Byla natočena rok po skončení druhé světové války ve studiu Československého rozhlasu v Praze. Ne, nejde vůbec o nejznámější snímek Dalibora firmy Supraphon. Tato slavná nahrávka vznikla až v roce 1950. V tomto případě se jedná o vůbec první dochovaný komplet Smetanova Dalibora. Dokonce anticipoval zmíněnou slavnou nahrávku pod taktovkou téhož dirigenta, tehdy mladého Jaroslava Krombholce. Tento přední český dirigent poválečné epochy dostal právě u Smetanova Dalibora životní šanci na hattrick, neboť rovněž v pořadí třetí nahrávka Dalibora v roce 1967 byla svěřena Supraphonem Jaroslavu Krombholcovi. Což je opravdový unikát, dirigovat během kariéry třikrát studiovou nahrávku téhož díla. Čtvrtý snímek v dnešním pořadí dirigoval vynikající symfonický dirigent doktor Václav Smetáček. O jeho výborné nahrávce z let sedmdesátých jsem referoval zde. Vznikem této nově rekonstruované, historicky první nahrávky, se nám počítání kompletů posunulo. Co bylo prvé, je nyní časovou posloupností druhé, co bylo čtvrté, je nyní páté.Hovořit o díle tak osvědčeném a obecně známém, jakým je právě opera Dalibor Bedřicha Smetany, se zdá až nadbytečné, okolnosti vzniku díla jsou obecněji známé. Operní dílo na text Josefa Wenziga, přebásněného z němčiny do češtiny Ervínem Špindlerem, bylo poprvé provedeno v roce 1868 v Novoměstském divadle v Praze. Dalibor posloužil, jak je známo, politickým kruhům tehdejší Prahy k ostrým výpadům proti Bedřichu Smetanovi, ve smyslu jeho údajného wagnerianismu. Celkem známá historie. Byla ta zřejmá záminka, typické politikum. Proslul tím zejména František Pivoda, reprezentant hnutí Staročechů, který rozpoutal otevřený boj proti Smetanovi, coby údajnému epigonovi Richarda Wagnera… Jenomže Richard Wagner byl obrovským milníkem celého hudebního vývoje devatenáctého století. O tom snad dnes nikdo nepochybuje. Jeho vlivu, novým zásadám hudebního dramatu, se nemohl ubránit nikdo, kdo tehdy kráčel s moderním duchem vývoje evropské hudby. Ba ani starý dobrý Giuseppe Verdi se vlivu Wagnerovu neubránil a vyrovnal se s ním skvěle ve svých pozdních dílech, Otellovi a Falstaffovi. Je proto zcela logické, že Bedřich Smetana respektuje stavbu díla dle zásad Wagnerových, především ale v uplatnění leitmotivů, s nimiž pracuje nadmíru důsledně. Jako rozený dramatik přetavuje Smetana Wagnerovy principy hudebního dramatu zcela po svém. Jeho forma hudebního dramatu má velký cit pro koncíznost a kontrasty divadelního účinku. Stojí za povšimnutí, že ve Smetanově operním odkazu nemuseli dirigenti sahat k obvyklým škrtům, jako u celé řady jiných významných autorů, kteří tento geniální dramatický cit v sobě neměli.Tato jistě nejzávažnější Smetanova vážná opera má pro operní svět mimo Česko přitěžující okolnost spíše v libretu samém, v jeho koncepci, než v čemkoliv jiném. Neboť v něm trochu příliš “straší” kroky Beethovenova Fidelia. Dalibor úpí v těžkém žaláři jako Beethovenův Florestan, Milada se převlékne za chlapce, aby tak získala důvěru žalářníka Beneše, podobně jako Leonora žalářníka Rocca… Jen zde ale chybí zřejmý protihráč v postavě Beethovenova Pizzara. Váhající král Vladislav, pociťující k odvaze Dalibora, k jeho leitmotivu pevnosti přátelství jisté sympatie, jím přece jen v kontextu Wenzigova libreta zcela není.

Jaroslav Krombholc touto nahrávkou započal svou hvězdnou dirigentskou kariéru. Byl žákem Talichovým, po Václavu Talichovi přejal i řízení Dalibora v Národním divadle. Je patrné v první Krombholcově nahrávce, že Talichovým pojetím, jeho volbou temp, agogiky, ale i dynamických odstínů, byl ovlivněn. Ve srovnání s jeho snímkem jen o pouhé čtyři roky později, jsou jeho tempa nápadně pomalejší, duch tragičnosti je více akcentován. Protože jsem Dalibora pod taktovkou Jaroslava Krombholce viděl live přímo v Národním divadle mnohokrát, na této první nahrávce z roku 1946 se mi tempické pojetí jeví pro Krombholce až netypické. Vysvětluji si to respektem k pojetí Václava Talicha, po němž dílo dirigentsky přejímal. A s vlastní transformací temp a výrazu celku se mohl plně prezentovat v obnovené premiéře Dalibora v Národním divadle roku 1948. Hudební nastudování mohl nyní realizovat plně podle svých představ. Rovněž obsazení pěvců volí jiné. Kromě role titulní. V té se již zde, v roce 1946, představuje Beno Blachut.Byl angažován Václavem Talichem v roce 1942 na lyrický tenorový obor, v Daliboru zpíval vděčnou menší lyrickou roli Vítka. Ostatně jak Blachut Vítka interpretoval, můžeme částečně posoudit na závěru CD, kde je přidán zajímavý dodatek nahrávky, pocházející z roku 1952. V Národním divadle doznívala na konci války éra hrdinných tenorů Theodora Schütze, Josefa Otakara Masáka, Richarda Kubly. Václav Talich nelibě pociťoval situaci v dramatickém oboru. Život bývá ale otázkou potřeb a v divadle toto platí dvojnásobně. V duchu této potřeby doby vplynul Beno Blachut z role Vítka přímo partu do Dalibora již v roce 1945. Jeho hlas byl strukturou lyrický, leč tmavé, imponující mužné barvy a podmanivě měkkého nasazení. Díky vrozené ideální falzetové funkci polohově suverénní, schopný navíc neobyčejných jemností hlasové modulace. Stal se ideálním interpretem této role. Jeho první nahrávka nese již všechny znaky překvapivé pěvecké zralosti ve třiatřiceti letech.

Oproti jeho nahrávce Supraphonu z roku 1950, jakoby zde chtěl Blachut trochu větší dramatickou akcentací dokazovat nedůvěřivcům, že je pro Dalibora oborově opravdu adekvátním tenorem. Beno Blachut byl na rozdíl od jmenovaných předchůdců lyričtějším Daliborem, neměl onu Schützovu polnicovou průraznost středních poloh, ani břesknou sílu Masákových výšek, jak tehdy vzpomínali pamětníci těchto legend. Zato přinesl vysokou tónovou kulturu, měkce odvíjené fráze smetanovských kantilén, imponující lehkost tvoření vysokých poloh. Jeho dramatičnost je neafektovaná, typicky prostá, zato citově bohatá. Blachutova interpretace u nás silně zakotvila a dokonce pěvec ovlivnil většinu svých pokračovatelů. Jak vynikající Vilém Přibyl (realizoval rovněž dvě nahrávky kompletů!), Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, tak Jiří Olejníček, Jaroslav Kachel, Zdeněk Jankovský či Leo Marian Vodička, všichni jdou zřetelně ve stopách osobité, moderní interpretace Beno Blachuta. Ostatně již v době své kariéry, vzdor až překvapivě exkluzivní kritice Zdeňka Nejedlého na premiéru jeho Dalibora roku 1948, musel Blachut čelit výtkám, že není pravý hrdinný tenor… Reagoval osobitě na tyto kritiky v jednom z mnoha přímých přenosů tehdejší Československé televize z budovy Národního divadla. Jako dnes si ho pamatuji, jak o přestávce řekl v rozhovoru s reportérem: „Kritici pořád píší, že nejsem ten pravý hrdinný tenor, jako byli ti přede mnou. Ale vždyť já se s nimi vůbec nehádám, já prostě dělám, co mohu, tak proč to pořád píší….” Odměnou mu byl vřelý potlesk publika, které rozhovor, vedený tehdy z ředitelské lóže, pozorně sledovalo. Blachut se stal legendou právě proto, že byl zcela jiný oproti předchůdcům, osobitý v ideální syntéze lyricko – dramatické interpretace.Jiné je to u role Milady. Na tomto CD si můžeme poslechnout zpěvačku dnes patrně zcela zapomenutou – Zdenku Hrnčířovou. Je zajímavé, že ji Jaroslav Krombholc povolal do této studiové nahrávky, neboť to byl již čas “kralování” impozantní Marie Podvalové. Zdenka Hrnčířová na této nahrávce podává výtečný výkon. Krásné frázování, altově barevné spodní hlasové polohy a překvapivě štíhle tvořené a zcela bezpečné výšky. Obdivuhodná je dobrá srozumitelnost zpívaných textů, cítíme i niterný výraz každé hudební fráze. Úctyhodný výkon, je moc cenné, že je zde pro historii zvěčněn. Později nebyla pěvkyně již do nahrávek dirigenty zvána, takže tato výborná kreace Milady je ojedinělým dokladem její kariéry.Výborně jsou obsazeny všechny další role. Velkým překvapením nahrávky je pro mne Oldřich Kovář jako lyrický Vítek. Perfektní projev, libozvučný, tónově velmi příjemný mírou kultivace, technicky v dané roli suverénní. Tenorista, kterého Václav Talich angažoval do souboru Národního divadla již v roce 1937 z Velké operety v Praze na buffo obor, doplnil tehdy stárnoucího kolegu Karla Hrušku. Jeho lyrické dispozice jsou zde zřejmé. Však Kovář proslul i jako zpěvák v oboru pop žánrů, tím byl ostatně velmi populární! Právě díky gramofonovým firmám, které rychle odhalily “fotogeničnost” jeho hlasu, se stal velmi oblíbeným tenoristou. Jeho partnerka Štěpánka Jelínková v roli Jitky působí příjemným, kultivovaným dojmem lyrického, rezonančně dokonale koncentrovaného sopránu, s jistými výškami (vysoké cé se zbrojnoši „Sláva vám” napojuje bez psané pauzy rovnou z předešlého tónu). Ale také velmi působivou pianovou dynamikou v místě – „Hle ta rajská vesny růže, mráz zachvátil její dech“…Pro historii české opery je moc dobře, že je na nahrávce zvěčněn hrdinný barytonista Národního divadla doby Ostrčilovy a Talichovy – Stanislav Muž. Rodák z Manětína a obdivovatel jihočeské Třeboně, kde má na náměstí výraznou pamětní desku. Stanislav Muž předvádí ve svém Vladislavovi pěvecký a deklamačně precizní styl, jak ho známe od koryfejů české barytonové školy Bohumila Benoniho, Emila Buriana i Zdeňka Otavy. Krásný doklad odcházející velké předválečné epochy estetiky pěveckého projevu. Jeho hlavní klady vidím v perfektní deklamaci, znělosti a voluminóznosti tónu, jakož i pevné jistoty vysokých tónů role. Obávané místo – „Jen kdo jej schvátí ortelem” – podržené vysoké Fis, je zde vpravdě imponující. Jen si zároveň při poslechu uvědomuji, jakou až epochální proměnou doby byl Václav Bednář, angažovaný do Národního divadla v roce 1945. Jaroslav Krombholc ho obsadil do své druhé nahrávky roku 1950. Učinil tím opět pro historii šťastně. Máme tím zvukový doklad Stanislava Muže, jako symbolu předešlé epochy, ale zároveň nástup Václava Bednáře jako velkého symbolu interpretační epochy nové.Zajímavé je obsazení Beneše impozantním profundním basem s nádhernými, lesklými výškami – Eduardem Hakenem. Mladý Edaurd Haken přišel do Národního divadla spolu s Beno Blachutem z Olomouce. A to je přesně ta slavná garda, jíž dnes, v odstupu doby, nazýváme gardou zlatou. Blachut, Haken a Bednář tvoří její mužský prazáklad. Hakenův žalářník Beneš je pěvecky zcela svrchovaný. Plný rozsah dvou oktáv, které Bedřich Smetana Benešovi předepsal v E – dur árii – „Čtyřicet let již tomu bude, co věrně konám službu svou” – zvládá s nadhledem málokdy slýchaným. A jeho nádherné, plnozvučné hloubky, to je opravdu požitek poslouchat („Vždyť temné jsou ty dlouhé schody dolů…“). Pro srovnávaný snímek Supraphonu v roce 1950 si přizval Jaroslav Krombholc naopak druhou velkou legendu doby, basistu Karla Kalaše. Eduard Haken je rozsahově v obou pólech hloubek a výšek zářivější, Karel Kalaš zase v tónu rovnější, ve smyslu meziválečného stylu, ovlivněného hodně Wagnerovým sprechgesangem.Pokud mi zůstal jako poslední Teodor Šrubař coby Budivoj, pak proto, že je kupodivu zastoupen v obou časově tolik blízkých nahrávkách – 1946 a 1950. Podobně, jako v titulní roli mladý Beno Blachut. V obou nahrávkách působí pevným, jistým projevem, vzorovou deklamací a pro něho typickým promyšleným frázováním. Brzy poté nahrál Teodor Šrubař i velkou roli Přemysla v Libuši pod dirigentem Aloisem Klímou (1949, o této nahrávce jsem referoval zde). Ale po Libuši, škoda, nebyl již tento barytonista do dalších nahrávek kompletů českých oper dirigenty své doby přizván. Ač zpíval na scéně Národního divadla všechny Smetanovy barytonové partie, později mnohem víc krále Vladislava, než Budivoje svých mladších let. Na této nahrávce je mu teprve dvacet devět let.První nahrávka Dalibora nám demonstruje Jaroslava Krombholce ještě ne v jeho plně osobitém podání snímků Supraphonu, nýbrž v intencích veliké autority doby, Václava Talicha, po němž Krombholc převzal i představení v Národním divadle. Bylo to také převzetí za velmi dramatických okolností (zatčení Václava Talicha pro údajnou kolaboraci), ale právě tím prezentoval Jaroslav Krombholc více Talichovo hudební nastudování, které přímo doloženo nemáme (na rozdíl od Smetanovy Mé vlasti, která se stala vzorem pro celý další vývoj interpretace cyklu). Krombholcovi bylo zjevně východiskem právě pro tento první rozhlasový snímek.

Na této nahrávce zaujme Beno Blachut výkonem, který na druhém záznamu roku 1950 již dovede k naprosté dokonalosti (mimo jiné, srovnání nádherného místa v mezza voce „Krev smyje vše, čím jsem se provinil“, které ještě v plném rozvinutí celé nádherné fráze od měkkého pianového Há do plného crescenda pěvecky zdokonalil).

Snímek nám představuje garnituru pěvců krom Blachuta a Šrubaře zcela jinou, než za pouhé čtyři roky ve srovnávané nahrávce Supraphonu. Co je trochu pihou na kráse, je mužský sbor ve scéně zbrojnošů. Nezní kompaktně, první tenoři jakoby chtěli ukázat své fondy individuálně. To může v prostoru jakž takž za clonou orchestru zaniknout, leč mikroskop mikrofonu je v tomto aspektu nemilosrdný. Ve scéně sboru s Jitkou překvapí řada rytmických nepřesností mezi sborem a orchestrem, které bych ve studiu nečekal. A od Krombholce už vůbec ne, leč je to tak. Vždyť se zde podobné rytmické nesoulady dají zopakovat až do míry přijatelného souladu. Je ovšem možné, že tehdejší natáčení v prostorách rozhlasového studia muselo být rychlejší, než se stalo později běžnou normou. V tomto směru vyznívá lépe přidaná hodnota na CD, což je zmíněná scéna zbrojnošů zachycená v rozhlasové nahrávce roku 1952, kde je zastoupen Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze se sbormistrem Jiřím Pinkasem. Na tomto snímku zní pod taktovkou Františka Dyka tento koncertní typ sbor vyrovnaněji, ale i rytmicky pevněji, než sbor Národního divadla v Praze na snímku kompletu roku 1946. Sbormistr není v programu uveden, takže nevíme, kdo ho připravil pro tento výkon. Ale to, že tempicky utíká orchestru, není vinou sbormistra. Přidaný krátký snímek z roku 1952 je ovšem jen malá výseč dané scény, chybí podstatný duet Vítka s Jitkou („Ta duše ta touha, to srdce ten žár“), takže Beno Blachut se zde předvede jako Vítek spíše symbolicky. Přidaný snímek jakoby chtěl retušovat slabší místo kompletu, mužský sbor, především ve scéně s Jitkou. Podobně míra kvality hudební nahrávky, realizované z kopií, neboť originál se nezachoval, má své mantinely. S nimi je třeba se smířit. Na nahrávce Supraphonu o pouhé čtyři roky poté je vše citelně ostřejší v alikvotech, zřetelnější, barva orchestru již nezkreslena. Pokrok techniky nahrávání je v dané historické etapě zřejmý.

První nahrávka Dalibora je cenným historickým dokumentem po všech stránkách. Jako je u Společnosti Beno Blachuta již dobrým zvykem, má na úrovni zpracovánu vloženou programovou brožuru, kde nechybí pro daný účel podrobně nastíněné historické souvislosti díla, nástin děje, ani charakteristika dirigenta a pěvců nahrávky. Typický korpus houslí na bookletu je výtvarně přitažlivě zobrazeným leitmotivem díla. Každý zájemce o českou operní historii jej tak snadno na první pohled mezi CD rozpozná.
Hodnocení autora recenze: 90%

Bedřich Smetana:
Dalibor
Dirigent: Jaroslav Krombholc
Orchestr a sbor Národního divadla
Nahrávka z roku 1946
Bonus: 1. a 2. výstup z druhého dějství – Beno Blachut (Vítek), Maria Tauberová (Jitka) – nahrávka z roku 1952
Vydala Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem 2013
CD: SBB 011-13-02 – 8594156850111
Celkový čas: 149:16+4:49

Dalibor – Beno Blachut
Milada – Zdenka Hrnčířová
Vladislav – Stanislav Muž
Beneš – Eduard Haken
Jitka – Štěpánka Jelínková
Vítek – Oldřich Kovář
Budivoj – Teodor Šrubař

www.radioservis-as.cz

Foto archiv ND Praha, archiv