Andreas Sebastian Weiser: Moje vize? Dojde na ně, až budeme zpátky doma

S hudebním ředitelem pražské Státní opery Andreasem Sebastianem Weiserem jsme se sešli v nových kancelářích provozní budovy Národního divadla. Povídali jsme si spolu o současném fungování souboru Státní opery, o složité logistice, výjezdech do zahraničí a chystaných nových premiérách oper, které ho čekají. Jaké to bylo, spolupracovat se soudobým českým skladatelem Zbyňkem Matějů na premiéře jeho díla? Co za úskalí v sobě nese hudební provedení baletu Malá mořská víla? Které opery podle pana Weisera chybí na české scéně? A co si myslí o dodržení termínu rekonstrukce budovy Státní opery? Jedno je jisté už teď, původně plánovaný termín bude muset být odložen – a tak musí posunout Andreas Sebastian Weiser i své vize a smířit se s tím, že jeho sny zůstanou ještě po několik let v rovině snění. Neslevit z umělecké kvality za složitých podmínek, ve kterých se jemu svěřený soubor Státní opery nachází, je jeho momentálním největším reálným profesním cílem.

Andreas Sebastian Weiser: Je to kuriózní – jako čerstvý hudební ředitel Státní opery jsem uváděl premiéru se souborem Národního divadla ve Stavovském divadle – a ještě k tomu balet!

Nastoupil jste do funkce hudebního ředitele Státní opery – tedy operního domu, který je momentálně uzavřen a připraven k rekonstrukci. Co vás k tomu vedlo a jak těžké bylo se rozhodnout?

Když mě oslovilo vedení Národního divadla a Státní opery, vycítil jsem, že vyvstala potřeba, aby se tohoto náročného projektu někdo ujal a aby to bylo co nejdříve. Už vícekrát v životě jsem vedl podobně náročné projekty. Protože nás tlačil čas, během dvou týdnů jsem se rozhodl tuto výzvu přijmout.

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti v této nové funkci – i v návaznosti na náhradní působiště, ve kterých momentálně soubor Státní opery pracuje?

Jako hudební ředitel bych rád začal tou hudební stránkou věci – každopádně je zvláštní nastoupit jako šéf opery a převzít staré inscenace s cizím rukopisem. Navíc jsem nastoupil za situace, kdy jsem program na tuto sezonu – tedy 2016/2017 – neměl možnost žádným způsobem ovlivnit. V současné době jsem zcela zaměstnán přípravou nové inscenace Tosky, která bude mít premiéru v lednu. Ale abych co nejdříve poznal ansámbl, orchestr a sbor, rozhodl jsem se, že budu dirigovat alespoň Rigoletta, kterého jsem zde řídil před více než deseti lety. Zároveň zjistím, jaké jsou podmínky v Hudebním divadle Karlín. Můžu říci, že to je příjemná zkušenost. V orchestru je dobrá atmosféra a zpěváci jsou šikovní.

Kanceláře už máme nastěhovány v provozní budově B, vše se přeorganizovává. Logistika je velmi složitá, máme dvě místa, kde hrajeme opery – Národní divadlo a Hudební divadlo v Karlíně, orchestr zkouší také v Karlíně, ale i v budově Rozhlasu, sbor zkouší v Hlaholu. Musíme převážet nástroje z bodu A do bodu B, ne všude je dobrá dostupnost pro kamióny Národního divadla, z hudebníků každý, kdo je toho schopen, si nástroj převáží sám. V podstatě neustále hrozí, že když selže komunikace, mohla by selhat koordinace všech složek – ale prozatím se nic fatálního nestalo – jen pár drobností zpočátku. (Pan Weiser není moc pověrčivý, ale pro jistotu to zaklepe „třemi ťuky“ na dřevo.)

Jaké jsou aktuální výjezdy souboru do zahraničí?

Soubor se nedávno vrátil z Japonska, kde uvedl Normu a Kouzelnou flétnu a sedm gala koncertů s paní Gruberovou. Nejel jsem, protože to bylo plánováno dlouho dopředu před mým nástupem do funkce. Celá organizace zájezdů byla velmi složitá, a to i po technické stránce. Ohlasy na uměleckou kvalitu jsou velmi pozitivní a klobouk dolů přede všemi, kdo dokázali ve složitých podmínkách podat tak profesionální výkony. Další cesta se už plánuje. Na léto 2017 je připraven zájezd na festival do Regensburgu, kde budu dirigovat Aidu.

Ještě stále se nezačalo s rekonstrukcí budovy Státní opery – už víte, kdy se začne? A která firma vyhrála výběrové řízení? Nezdá se vám, že už teď můžeme říci, že termín znovuotevření Státní opery rozhodně nebude dodržen?

V tomto ohledu mám jen všeobecné informace. Po divadle se nese zpráva, že rekonstrukce by měla být zahájena v lednu 2017, tedy už teď tu máme čtyřměsíční zpoždění. Pochopitelně bychom byli rádi, kdyby to tak zůstalo i do budoucna – toto by ale bylo příliš optimistické konstatování. O výběrovém řízení toho jinak bohužel moc nevím.

V listopadu jste dirigoval premiéru baletu Malá mořská víla současného českého hudebního skladatele Zbyňka Matějů. Jaké to je uvádět světovou premiéru žijícího autora?

Uvést tuto premiéru pro mě byla velmi příjemná výzva. Se Zbyňkem Matějů se známe už delší dobu a prováděl jsem už více jeho děl. On sám mě oslovil, zda bych chtěl tuto skladbu uvést do života. To se stalo ještě daleko dříve, než jsem nastoupil do své nové funkce. A tak vlastně došlo k velice kuriózní situaci, kdy jako čerstvý hudební ředitel Státní opery jsem uváděl premiéru se souborem Národního divadla ve Stavovském divadle – a ještě k tomu balet! Já mám hudbu pana Matějů moc rád, lidsky si velice dobře rozumíme. Ten titul je kuriózní tím, že jsme nejdříve nahrávali background s velkým orchestrem – a do tohoto záznamu potom v divadle malá část, to jest třináct muzikantů, hraje živě! To znamená, že my se při představeních tempem musíme přizpůsobit nahrávce. Je to technicky velmi náročné – a my to potřebujeme hlavně slyšet, ale Stavovské divadlo bohužel nemá nejmodernější technickou výbavu, nemáme ani sluchátka na odposlechy pro každého hudebníka, což by nám velmi usnadnilo synchronizaci souboru s nahrávkou. Máme jen reproduktory a já před každým představením, které diriguji, znovu a znovu osobně kontroluji, zda je vše správně nastaveno. Za sebe mohu říci, že se mi velmi líbí estetický jazyk této inscenace, tedy i scénografické, choreografické a režijní zpracování a kostýmy – oceňuji na tom tu velice působivou jednoduchost.

Byl autor hudby přítomen během zkoušení a dělal nějaké úpravy ve skladbě i podle vašich požadavků?

Ano! Byla to dobrá, zajímavá a ne vždy jednoduchá spolupráce. Ještě týden před premiérou jsme zdokonalovali nahrávku velkého orchestru. To znamená, že oni to přestříhali, takže pánové a dámy z archivu museli pokaždé zanést změny do not a my to pak zahrát jinak. Naštěstí pan Matějů to bral velmi pragmaticky a když jsme zjistili, že někde je skoro nemožné zesynchronizovat živou hudbu s nahrávkou, byl velmi otevřený všem změnám. Pan Matějů stojí naštěstí alespoň jednou nohou na zemi, takže tady české rčení „nejlepší autor je mrtvý autor“ rozhodně neplatilo – dobře, že u toho byl!

Vy jste říkal, že jste neměl možnost ovlivnit stávající sezonu – jak byste chtěl ovlivnit ty následující? Jaké jsou vaše vize? Co nového byste výhledově rád zařadil do repertoáru Státní opery? Co tady dle vašeho názoru chybí?

Na to se mi těžko odpovídá, protože jsme v té složité situaci, která tu je – tedy nemáme svůj vlastní dům. Naším největším úkolem je tedy bojovat proti negativním vlivům, které tato situace vyvolává. Jsme rádi za počet představení, která máme v Karlíně a v budově Národního divadla, ale je jich málo a je mezi nimi mnohdy velká časová prodleva – tedy za této situace se mi jeví jako prioritní udržet kvalitu stávajících představení. Vedle toho pochopitelně mám vlastní vize, kam bychom jednou mohli s tímto ansámblem dorazit. Ale bude to realizovatelné, až se přestěhujeme „zpátky domů“. V příští sezoně chystáme premiéru opery Benjamina Brittena Billy Budd a v Karlíně to bude Nabucco. Kdybych měl jmenovat nějakou svoji srdeční záležitost, kterou bych výhledově rád uvedl na pražskou scénu, tak by to byl Fidelio od Beethovena a něco od Carla Marii von Webera. Ale to se pohybujeme zatím spíše v oblasti mých snů a osobních přání…

Přeji splnění všech vašich přání, hodně zdraru a děkuji za rozhovor!

Vizitka:

Andreas Sebastian Weiser (1963) je absolvent Vysoké školy umění v Berlíně. V roce 1985 se stal finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval také u Václava Neumanna při České filharmonii (1987/1988) a o rok později se stal druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V roce 1990 si jej Jenští filharmonici zvolili svým šéfdirigentem, v roce 1993 debutoval u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, když narychlo zaskočil za Semjona Byčkova a převzal řízení Mahlerovy Symfonie č. 9. Od prvního společného koncertu v Ravenně v roce 1995 pravidelně spolupracoval s violoncellistou a dirigentem Mstislavem Rostropovičem (mimo jiné nastudování Brittenova Válečného rekviem s Orchestra Sinfonica Nazionale Rai Torino, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu). Jako asistent pravidelně spolupracoval s Lorinem Maazelem a Zubinem Mehtou. Dirigoval mimo jiné Lucernský symfonický orchestr, Bernské symfoniky, Bamberské symfoniky, Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu v Lipsku a Stuttgartské filharmoniky, je dirigentem Českého komorního orchestru. Od roku 2006 působí ve Filharmonii Hradec Králové, od sezony 2012/2013 jako šéfdirigent. Nahrával s Jenskými filharmoniky, se Stuttgartským komorním orchestrem a s Virtuosi di Praga. V operní oblasti hostoval v Opéra de Lille, Opéra de Nice, Státním divadle v Kasselu, Státní opeře v Praze, Teatro di San Carlo v Neapoli, Madridu (RTVE) a v operních domech v Římě, Palermu a Barceloně. Od září 2016 je hudebním ředitelem Státní opery v Praze.
(zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

www.narodni-divadlo.cz