Anne Sofie von Otter v Podzimní sonátě, Jenůfa v Kanadě a nové Flórezovy role

Podzimní sonáta – nová opera s Anne Sofií von Otter
Helsinská opera připravila na měsíc září s poslední reprízou 5. října 2017 první světové uvedení opery Höstsonaten (Podzimní sonáta) finského skladatele Sebastiana Fagerlunda (1972). Ten má za sebou již jednu úspěšnou operní kompozici, komorní hudební příběh Döbeln (2009), surrealistické výjevy ze života generála Georga Carla von Döbelna, hrdiny finské války v roce 1808.

Podkladem nové opery je samozřejmě stejnojmenný, světově proslulý film švédského filmaře Ingmara Bergmanna z roku 1978, ve kterém excelovaly Ingrid Bergman jako matka a slavná klavíristka Charlotta, Liv Ullmann jako její frustrovaná dcera Eva a Lena Nyman v roli těžce postižené mladší dcery Heleny. Ve filmu se také v retrospektivách v malé roli Evy objevuje dcera Ingmara Bergmanna a Liv Ullmann – Linn Ullmann. Drásavý film o mezigeneračním nepochopení a neschopnosti komunikace nezanechal chladným žádného diváka. Teď se změnil v silně emotivní operu, jak uvádí většina kritických ohlasů. Na švédské libreto z pera Gunilly Hemming, která zůstala velmi věrná příběhu, textu i atmosféře filmu, zkomponoval s dosti úspornými hudebními prostředky novou operu skladatel ze střední generace nové finské kompoziční školy. Hudební materiál opery je částečně tonální s občasnými „výlety“ do oblasti atonality a experimentálního zvuku.

Part Charlotty napsal skladatel přímo pro schopnosti jedné z největších osobností současné operní scény, pro švédskou mezzosopranistku Anne Sofii von Otter, umělkyni, která je skvělá v barokním, mozartovském, romantickém i zcela současném operním i písňovém repertoáru. Navíc jde o mimořádně silnou představitelskou osobnost na jevišti. Kritika oceňuje nasazení pěvkyně při světové premiéře, ale samozřejmě se vždy v takovýchto případech podvědomě (a trochu nespravedlivě) poměřuje vše výkonem Ingrid Bergman.

Více než rovnocennou partnerku nalezla Anne Sofie von Otter v dramatické sopranistce také ze Švédska, pouze o jedenáct mladší Erice Sunnegårdh. Ta v roli trvale psychicky poznamenané Evy herecky exceluje v obrazu těžké neurotičky moderní doby; kritika jí poněkud vyčítá násilně tvořené a málo kontrolované nejvyšší tóny, stejně jako příliš silné vibrato. Finská sopranistka Helena Juntunnen, hvězda Finské národní opery v nedávných rolích Neddy nebo Massenetovy Thaïs, je velmi přesvědčivá v partu oligofrenní Heleny.

Premiéra, která byla společenskou událostí (mimo jiné se jí zúčastnila i princezna Viktorie ze švédského královského rodu), sklidila značný úspěch, stejně jako hudební nastudování Johna Storgårdse. Kritikům i divákům se velmi líbila i čistá a psychologicky přesvědčivá režie francouzského režiséra Stéphana Braunschweiga, který celý, v podstatě velmi komorní příběh, oživil přítomným (i domnělým) koncertním publikem matčiných vystoupení. Braunschweig je také autorem střídmé scénografie. Retrospektivy z Evina dětství oddělil poloprůsvitnou tkaninou a jako jejich pozadí použil tónované projekce. Z produkce byl pořízen záznam a opera byla také vysílána jako live-stream.

Světová premiéra nové opery Ariberta Reimanna
Jednoznačný úspěch u kritiky i nadšené ovace diváků zažila světová premiéra nové opery Ariberta Reimanna (narozen 1936) v Berlíně. Jeho celkem deváté operní dílo, z nichž tři již vznikly na zakázku právě Deutsche Oper Berlin, s francouzským názvem L’Invisible (Neviditelný), formálně představuje večer tří samostatných aktovek (autorem spojených pod žánrovým podnázvem trilogie lyrique) podle symbolistních her dramatika přelomu devatenáctého a dvacátého století Maurice Maeterlincka. Skladatel opět vyšel ze světově proslulé dramatické látky, jako tomu bylo v posledních operních opusech napsaných pro německá operní jeviště, například v předchozích operách Medea a Dům Bernardy Alby. Libreto si podle původních textů upravil skladatel sám.

První aktovka L’Intruse (Vetřelkyně) pochází z roku 1890 (poprvé hrána o rok později), druhá dvě vybraná dramata byla Maeterlinckem původně určena pro loutková jeviště – Intérieur (Vnitro) z roku 1894 a mystérium La Mort de Tintagiles (Tintagilova smrt) také z roku 1894. Tyto tři kratší Maeterlinckovy hry spojují témata smrti a možnosti znovuzrození, témata, která procházejí celou tvorbou tohoto hluboce věřícího literáta. Nevyhnutelnost smrti a strach z ní se v inscenaci mění v noční můru a fantaskní vize.

Nové opeře se dostalo nastudování světově proslulého dirigenta Sira Donalda Runniclese. Režisérem až mystické inscenace je ruský tvůrce Vasily Barkhatov. Představení je velmi krátké, necelých sto minut, a odehraje se bez pauzy. Jednotlivé aktovky však na sebe v režijní a výtvarné koncepci (scénografie Zinovy Margolin a návrhy kostýmů Olga Shaishmelashvili, oba již vícekrát spolupracovali s tímto režisérem) plynule navazují. Zpěváci vystupují ve více rolích, například švýcarská sopranistka Rachel Harnisch zpívá postupně Ursulu, Marii a Ygrainu a ve všech třech jednoaktovkách zpívá také basbarytonista Stephen Bronk.

Dramatické dílo belgického symbolisty Maurice Maeterlincka stále neztrácí přitažlivost pro skladatele oper, která zřejmě tkví ve specifické poetičnosti, divadelnosti a hluboké latentní hudebnosti jeho textů. Na základě Maeterlinckových dramat vznikla ještě za jeho života například Debussyho opera Pelléas a Mélisanda nebo Dukasova opera Ariane a Modrovous. A jeho divadelní texty jsou zhudebňovány průběžně až do našich dnů.

Jenůfa v kanadské Victorii v režii slavného Atoma Egoyana
Kanadský operní soubor Pacific Opera Victoria ve Victorii (hlavním městě Britské Kolumbie) připravil premiéru Janáčkovy opery Její pastorkyňa pod názvem Jenůfa. Premiéra nové inscenace se konala 12. října 2017 v hudebním nastudování Timothyho Vernona, hudebního ředitele Pacific Opera. Režie se ujal světově uznávaný filmový režisér psychologických dramat Atom Egoyan. Ten v minulých letech v Torontu režíroval i Mozartovu operu Così fan tutte a Wagnerovu Valkýru. Egoyan se ve většině svých filmů vrací k rodinným kořenům (rodiče byli egyptští Arméni) a dosáhl značných úspěchů svými filmy Světlé zítřky (nominace na Oscara a mnoho dalších cen), Exotika (oceněno na festivalu v Cannes) nebo erotickým thrillerem Chloe. Filmy se vyznačují vytříbenou obrazovostí a důrazem na komplikovanost sexuality hlavních hrdinů.

Děj Jenůfy přenesl režisér do současnosti a vytvořil výrazné drama z chudé kolonie východních přistěhovalců. Soustředil se na psychologické vztahy hlavních hrdinů, včetně jeho oblíbeného zdůraznění složitých vztahů mezi ženami různých generací.

Za výtvarnou složku je odpovědná Debra Hanson (scénografie a kostýmy), která s Egoyanem spolupracovala již na inscenaci Mozartovy opery Così fan tutte. Střídmost moderních kostýmů (převážně džínsovina u mladých lidí) a jednoduchost scény poněkud z našeho pohledu ruší taneční scéna oblečená do ruských sarafánů i určitá orientace na prvky ruského prostředí ve výpravě. Kostelničku zpívá kanadsko-bulharská mezzosopranistka Emilia Boteva. Jenůfou se stala kanadská pěvkyně s polskými předky Lara Ciekewicz, činná na kanadských a menších amerických scénách. Britský tenorista Colin Judson a Kanaďan John Lindsey zpívají bratry Laca a Števu. Naplánováno je pět představení až do 22. října 2017.

Nové role Juana Diega Flóreze
Slavný, původně ryze koloraturní tenorista postupně mění svůj repertoár a přechází od virtuózních rossiniovských rolí k dalším partům. Teď velmi příjemně překvapil zcela novým mozartovským albem s jednoduchým názvem Mozart. V minulých sezonách se intenzivně věnoval nově zařazeným francouzským partům – tenorovému partu z Rossiniho Viléma Tella, Massenetově Wertherovi, Roméovi z Gounodovy opery, Raoulovi z Meyerbeerových Hugenotů nebo Fernandovi z Donizettiho Favoritky ve francouzské verzi.

V několika posledních rozhovorech tenorista prozradil i další party, které hodlá zařadit v příštích letech. Měli by to být Alfred ve Verdiho La traviatě, rytíř Des Grieux v Massenetově Manon a také Pollione v Belliniho Normě. Smlouvy má také na dvě mozartovské role, a to na Tamina v Kouzelné flétně, kterého vytvoří ve Vídni, a Dona Ottavia v Donu Giovannim. V této sezoně vystoupí také jako Orfeus ve francouzské verzi Gluckovy opery Orfeus a Eurydika v Teatro alla Scala, v mnichovských inscenacích Donizettiho oper Lucrezia Borgia a Lucia di Lammermoor a ve Wiener Staatsoper pak na konci sezony jako Vévoda mantovský ve Verdiho Rigolettovi.

Nový operní web OperaVision
Od čtvrtka 12. října 2017 mohou milovníci opery navštívit internetovou platformu vytvořenou asociací operních domů a festivalů Opera Europa. Program nového webu vzniká v součinnosti s více než třiceti operními domy z osmnácti partnerských států z celé Evropy. Za Českou republiku jsou zastoupeny Národní divadlo Brno / Janáček Festival Brno a Národní divadlo Praha. Mezi zúčastněnými institucemi nechybí ani nejznámější evropské operní domy, jako jsou Covent Garden v Londýně, Komische Oper v Berlíně, Teatro la Fenice v Benátkách a mnoho dalších.

Prvním bezplatným přenosem operní inscenace byl Pelléas a Mélisanda skladatele Clauda Debussyho z berlínské Komische Oper, a to v neděli 15. října 2017. OperaVision (www.operavision.eu) přináší zájemcům bohatý výběr ukázek z operních představení, rozhovorů a dokumentů včetně možnosti dopodrobna se seznámit se čtyřmi stoletími existence tohoto uměleckého žánru. Sekce The Opera Academy umožňuje přístup k bohatému výběru audiovizuálních zdrojů, jejichž nabídka sahá od krátkých klipů ze zkoušek až po rozhovory s významnými osobnostmi. Do konce roku připravuje webová dramaturgie jedenáct záznamů a živých přenosů, mimo jiné také Wagnerovy tetralogie z Opery North v Leedsu, Verdiho La traviaty ze skladatelova festivalu v Bussetu nebo Poulencovy Dialogy karmelitek z Bruselu. Několik záznamů slavných inscenací poslední doby je přístupno již při samém spuštění webu, také například Fagerlundova Podzimní sonáta, o které píšeme v úvodu tohoto Operního kukátka.

Bohéma v České televizi jinak
Týden od 16. do 22. října je na operní zážitky na kanálech ČT velmi chudý, ale v úterý 17. října (ČT art, 21.05) jistě stojí za zhlédnutí komediální drama zřejmě nejznámějšího finského režiséra Akiho Kaurismäkiho La Vie de Bohème (Bohémský život) z roku 1992. V něm tento slavný tvůrce s neopakovatelným rukopisem převyprávěl nejen původní prozaickou předlohu Henriho Murgera Ze života pařížské bohémy, ale příběh filmu je inspirován i Pucciniho operou Bohéma vzniklou na základě Murgerova textu.

Nahrávka týdne
Barbara Emilia Schedel – Ophelia Songs. Telos Music 2017 (1 CD). V záplavě poprázdninových profilových desek řady známých pěvců působí trochu skromně album německé sopranistky Barbary Emilie Schedel (narozena 1975) s jednoduchým názvem i vemlouvavým podtitulem A Document in Madness. Ale dramaturgická skladba alba je vynikající, kvalitní je i přednes lyrické sopranistky. Pěvkyně se mnohem více věnuje koncertní činnosti než jevištní kariéře. Na německých jevištích a při festivalových produkcích vytvořila několik rolí pro lyrický soprán v operách Wolfganga Amadea Mozarta, ale také party v Gluckových a Händelových málo uváděných dílech. Vedle toho se věnuje i vystoupením v současných kompozicích. Umělkyně, která se již několik let zabývá postavou nešťastné Poloniovy dcery ze Shakespearova Hamleta i nejrůznějšími zhudebněními textů této hrdinky z uvedené hry v průběhu několika století, soustředila na novém CD výběr písní s tímto tématem.

Nahrávka obsahuje jak známější písňové cykly jako třeba Fünf Ophelialieder Johannese Brahmse nebo Drei Lieder der Ophelia Richarda Strausse, tak jednotlivé písně Johannese Brahmse (Herzeleid) nebo Wolfganga Rihma. Pěvkyně se ale neomezuje pouze na oblast německé umělé písně, zařadila i baladu Hectora Berlioze (nadšeného obdivovatele Shakespearova díla) La Mort d’Ophélie, Camilla Saint-Saënse nebo Ernesta Chaussona. Nechybí samozřejmě písně ze Shakespearovy vlasti (například Williama Linleyho), ale třeba i Píseň Ofélie Dmitrije Šostakoviče nebo méně známá zhudebnění Maria Castelnuova Tedesca nebo Rogera Quiltera. Album neobsahuje žádné operní ukázky z nejznámějších zhudebnění této látky a většina skladeb je upravena (často pěvkyní) pro komorní obsazení kvartetu a klavíru. Na nahrávce zaznívají čtyři jazyky a ve své ojedinělé koncepci je opravdovou lahůdkou a také ještě pozdní, ale velmi objevnou připomínkou loňského Shakespearova výročí.

Operní humor
Když slavný dirigent Arturo Toscanini (1867–1957) zkoušel s americkým tenoristou Richardem Tuckerem (1913–1975) číslo O terra, addio z Verdiho Aidy, zdál se mu projev této pozdější slavné hvězdy Metropolitní opery poněkud vlažný. Tedy se mladého zpěváka otázal: „Už jste se někdy miloval se ženou?“ Richard Tucker odpověděl: „ Ale Maestro, jsem ženatý a mám děti!“ A Toscanini zahřímal: „Tak to tedy zazpívejte, jako když se milujete, a nechte mě tu lásku pocítit!“