Antický příběh s osvícenskými ideály aneb Prométheovi lidé

  1. 1
  2. 2
Oslavy 250. narozenin Ludwiga van Beethovena neberou konce, 18. července se k nim připojil i orchestr Musica Florea spolu s Hartig Ensemble, když po čtyřech letech uvedli obnovenou premiéru jediného skladatelova baletu – Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance.
Musica Florea a Hartig Ensemble – Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance (foto Libor Sváček)

Beethovenův balet měl premiéru hned na počátku 19. století, 28. března 1801 ve Dvorním divadle ve Vídni, kdy byl jeho choreografem a současně jednou z hlavních postav slavný italský tanečník Salvatore Viganò (1769–1821). Ten stál i za libretem, v němž se obrátil ke starořecké báji o titánu Prométheovi, který za pomoci ukradeného Diova ohně vdechl život prvním lidem.

Musica Florea a Hartig Ensemble – Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance (foto Libor Sváček)

Příběh na scénu přivádí nejprve Prométhea, který za pomoci pochodně oživuje své výtvory, z nichž se stávají první Muž a Žena. Stvořením však chybí cit i vědomí jak sebe sama, tak světa okolo a jejich netečná ignorace vede Prométhea až k myšlenkám na jejich zničení. Nakonec je však odvádí na posvátný Parnas za bohem Apollonem, jehož povolané múzy postupně hnětou bezduché schránky do skutečných lidských bytostí. Vedle múzy hudby Euterpé a tance Terpsichory, přinášejících lidem cit a duši, do výchovy postupně zasahují rovněž bohové boje Minerva a Mars, představující možná temnější, ale nedílnou součást života, v níž existuje i agrese, s níž je potřeba se pragmaticky vyrovnat. Vše završuje múza tragédie Melpoméné, jež k Prométheovu daru života připojuje druhou stranu mince, tedy nevyhnutelnou smrt. Je to její drobná lest, kdy Ženou vystřelený šíp zasáhne Prométhea, který předstírá skon, jež dokončuje úplný psychický vývoj Lidí, když zakusí lítost, žal i lásku ke svému stvořiteli. Následný iniciační rituál se zrcadly, odrážejícími krásu a radost i hrůzu a strasti, shrnuje finální proměnu.

Musica Florea a Hartig Ensemble – Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance – Václav Janeček, Ladislav Beneš (foto Libor Sváček)

Na scénu se vrací Apollon i Prométheus, s nímž se Lidé nadšeně vítají (můžeme si zde klást otázku, zda byl tedy koncept smrti opravdu dobře vysvětlen), a rozverný Bakchus s Bakchantkou zažíhají v Lidech jiskry romantického citu, který se naplno rozvine v jejich prvním společném duetu, jímž vykračují připravení do dalšího života.

Původní libreto baletu se nedochovalo, režisérka a choreografka Helena Kazárová tedy musela podniknout pečlivou rešeršní práci, aby Beethovenovu partituru dovedla správně naplnit, a je nutno konstatovat, že i za pomoci inspirace mimo jiné např. básní J. W. Goetheho Prométheus, se jí povedlo vytvořit z dramaturgického hlediska naprosto funkční celek naplňující ideály dobového osvícenského hnutí, jehož myšlenkami se nutně ve své tvorbě zaobírali umělci i učenci napříč obory a hranicemi.

Taneční podoba představení je pak zcela autorskou vizí, jelikož podoba Viganòvy choreografie je opředena ještě hustší mlhou než jeho libreto. Profesorka Kazárová je nicméně zkušenou historičkou a choreoložkou především na poli barokního a rokokového tance 17.–18. století, mohla se tedy opřít o znalosti stále ještě do jisté míry platných principů a na ně navázat pozdně klasicistní až raně pre-romantickou pohybovou estetiku, jež je nám známa zejména díky dobové ikonografii. Na první pohled zaujme hlavně ornamentální vedení paží, které, spojeno s dobově dotaženým épaulement, vytváří dojem nekonečné malebnosti. Objevuje se rovněž četnější práce s malým allegrem a jeho arsenálem skoků známých i v současné klasické taneční technice (četné sissony, entrechaty ad.), což značí postupný (a samozřejmý) růst virtuozity interpretů. Na počátku, kde se nově oživené Bytosti pohybují jen coby vyprázdněná těla, pak sáhla choreografka k až ryze současnému pohybovému vyjádření, kdy si zlomené úhly končetin tanečníků i do různých směrů vychýlené páteře s výraznými izolacemi jednotlivých částí těla nezadaly s tvorbou choreografů období počátku 19. století na hony vzdálených. Kontrast s klasicistním Prométheem v charismatickém podání Václava Janečka byl neoddiskutovatelný a dokonalý, ať už byl zamýšlen či vznikl spíše podvědomě.

Obnovená premiéra Prométheových lidí s sebou přinesla i několik novinek. Vedle propracovanější scény (Václav Krajc, ručně malované kulisy Jiří Bláha) jeviště přenosného dobového Florea Theatrum a kostýmů (Roman Šolc), to bylo zejména roztančení několika scén (č. 4 Maestoso – Andante a 11 Andante; svůj kratší taneční výstup dostal i v původním originálu statický Apollon, zde v provedení Kryštofa Šimka) a následně dříve neuvedený duet Muže a Ženy v závěru baletu (č. 15 AndantinoAdagio, rovněž známé jako Solo di Viganò), jehož se se samozřejmou grácií a technikou zhostili Radka a Adam Zvonařovi.

Musica Florea a Hartig Ensemble – Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance – Václav Janeček, Miroslav Stehlík, Radka Zvonařová (foto Libor Sváček)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat