Glosa: Arogance moci neschopných aneb Když nevíme co s tím, odvoláme ředitele

Není to charizmatický umělec ani špičkový manažer, není ale ani arogantním samožerem, který pro svých pár měsíců slávy udělá cokoliv. Byl poslušným šéfem, který plnil to, co si svita ministerských úředníků v čele s tím či oním pánem přála. A to se mu nakonec stalo osudným. Nebyl to přitom jeho zdánlivý nepřítel, kdo mu zlomil vaz – zubař, který si se svými věrnými vzal do hlavy vymazání Státní opery Praha ze světla světa a jemuž on tento záměr poslušně plnil. Vaz mu zlomila právě jeho loajalita k mocným zřizovatelům. Že to je paradoxní? Možná. Po nástupu nové paní, jež má na rozdíl od svého předchůdce přece jen ke kultuře o trochu blíže – původním povoláním vychovatelka v družině, která s žáky možná při vzpomínce na své ochotnické divadelní kousky nějakou tu scénku secvičila – se zdálo, že se kauza věrohodnými fakty nepodložené, ekonomicky nereálné a hlavně nikterak nepřipravené a nezdůvodněné akvizice Národního divadla v podobě Státní opery Praha přece jen bude ubírat aspoň trochu jiným směrem. Služebníci, jimiž se ministryně obklopila, vydávali signály ukazující divadelnímu služebníkovi, že by svoji překotnost, se kterou za zubaře tuhle smutnou historii rozjel, měl teď krotit. Tak začal krotit, protože byl zvyklý poslouchat. Krotil několik měsíců, až teď ta nejmocnější – když před tím sama prohlásila, že o transformaci pochybuje – mu jako jeden z důvodů toho, proč ho už ani na šest měsíců do konce jeho mandátu dál nechce, vyčetla právě pomalost v postupu transformace. Přitom již vyhlášené výběrové řízení na jeho nástupce stopla a nové dosud – ač dávno mohla – nevypsala, i když všichni očekávali, že se tak stane.To co mně připomíná doby dávno minulé, je nejenom rychlost, s jakou ministerstvo odstřelilo najednou nepohodlného služebníka, jen pár hodin po přečtení otevřeného dopisu vedení divadla, pod nímž se onen nepohodlný jako první podepsal. Jistěže přitom tento dopis byl výsledkem tlaků, kterým první muž divadla musel čelit, a to jak od svých podřízených, tak kvůli komplikacím samotného provozu. To, co mně připomíná doby dávno minulé, je právě ta arogance moci, která pošle anonymního úředníka s nezdůvodněným odvoláním honem rychle na místo činu, aby snad diverzant nestihl napáchat kromě otevřených dopisů ještě i další „škody“ proti mocnému ministerskému režimu. Přesně podle starého hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. To, co mně připomíná doby dávno minulé, je sesazování nepohodlných z očí veřejnosti. O tom, že ministerstvo nevykazuje ve vztahu k divadlům snad ani náznak dlouhodobě vysledovatelné kulturní koncepce a její kontinuity ani nemluvě.

Ano, Ondřej Černý nebyl ani charizmatickou osobností, ani šéfem Národního divadla, jenž by tuto dávno už zlata zbavenou „kapličku“ vedl směrem, kterým jdou přední evropská „Národní“ divadla“. Byl jen z pohledu od Malé Strany provozně spolehlivým šéfem, který paradoxně doplatil na svoji poslušnost, na niž si osazenstvo ministerstva zvyklo.A ve světle těchto souvislostí bych se vůbec nedivil, kdyby personál Národního i Státní opery protestoval výrazněji, než jen otevřenými dopisy. Protestoval proti aroganci našich neschopných a námi placených politiků a jejich přisluhovačů. Všemi deseti bych se za ně postavil. Už jen proto, že způsob odvolání, stejně tak jako i důvody, které ministerstvo uvádí, jsou dávno za hranicí uvěřitelnosti. Kéž bychom stejně jednoduše, jak to udělali oni, mohli odvolat neschopnou ministryni i její blízké, kteří jí tak „dobře“ radí. To by se hned lépe a kulturněji žilo.