Australský slavík Nellie Melba (1)

Neodolatelně lákavý zmrzlinový pohár Melba, který se na mě z nabídkového listu jedné nejmenované cukrárny doslova usmíval, mě přivedl na myšlenku věnovat následující medailónek dámě, která byla jednou z nejzářivějších hvězd operního nebe přelomu 19. a 20. století. Majitelka božského hlasu s bezchybnou technikou, které skládali hold nejmocnější muži Evropy, dlouholetá prima-donna londýnské Covent Garden a milovnice luxusu Nellie Melba (1861 – 1931) byla velmi rozporuplnou osobností. Na jedné straně milující dcera a babička, oddaná  přítelkyně, australská patriotka a donátorka starých nemocných umělců, na druhé straně tvrdá, vypočítavá byznysmenka s velmi proměnlivou náladou a arogantním chováním. Nellie Melba, vlastním jménem Helen Porter Mitchell, byla prvním z deseti dětí manželů Mitchellových, které, na rozdíl od dvou starších sourozenců, přežilo nástrahy novorozeneckého věku. Možná právě proto byla nejmilejší ratolestí otce Davida, bohatého stavitele a obchodníka s realitami, který přišel do Austrálie ze Skotska s pár drobnými v kapse a jen díky mimořádné píli a obchodnímu talentu dosáhl svého postavení. Tyto vlastnosti a také tvrdohlavost zdědila Nellie po něm. Po obou rodičích jí pak byla vrozená i láska k hudbě a byla to matka Isabel, která dcerku s tímto oborem seznamovala. Nelliino téměř neustálé pohvizdování a popěvování však brzy začalo lézt jejímu otci na nervy, a proto ji přihlásil na Melbournskou presbyteriánskou dívčí školu, kde brala pravidelné lekce hry na klavír a zpěvu a především se učila dobrým mravům a domácím pracem, aby se mohla po dosažení plnoletosti dobře provdat. Ani na škole však Nellie neodnaučili zlozvyk, který pochytila od střihačů ovcí a honáků na otcově venkovské farmě a který jí vydržel po celý život, i když se honosila šlechtickým titulem. V příhodných chvílích totiž klela jako dlaždič bez ohledu na to, v jaké společnosti se nacházela. Poté, co absolvovala školu, se otec David začal poohlížet po vhodné partii k sňatku. To však vůbec nekorespondovalo s Nelliinými plány. Milovala zpěv, za který na škole sklízela uznání, a navíc si zvykla na to, být středem pozornosti. Toužila být slavnou, a proto uprosila otce, aby mohla dostávat soukromé hodiny zpěvu. Jejím učitelem byl Pietro Cecchi, který byl barvou hlasu a talentem mladé dívky doslova unešený a předvídal jí velkou budoucnost. Na druhou stranu musel snášet náladovost a výbuchy vzteku mladé slečny, když se jí zrovna na hodinách nedařilo. Smrt matky a následující události však Nelliiny plány málem pohřbily. Otec David byl úmrtím své milované ženy zdrcený a když o čtyři měsíce později přišel i o nejmladšího potomka, pohroužil se do těžkého zármutku. Aby z něj unikl, přijal zakázku ve státě Queensland a Nellie a její mladší sestru, které předtím pečovaly o nemocnou matku, vzal s sebou.

Setkání s mladým anglickým aristokratem, přezdívaným „klokan Charlie“, zamotalo Nellie pořádně hlavu. Poprvé se projevila její slabost pro šlechtické tituly a pohledné sebevědomé mladé muže, která ji poté doprovázela po celý život. Fyzická přitažlivost mezi oběma mladými lidmi byla mimořádně silná, ale otec David Nellie pečlivě hlídal. Charlesovi Armstrongovi, který byl z Anglie v podstatě odejit, protože nadělal ohromné dluhy a poškodil jméno rodiny, tak nezbylo nic jiného než požádat o její ruku, a to přesto, že toho o sobě příliš nevěděli. Tříměsíční líbánky v Nelliiném rodném Melbourne byly prvním a posledním šťastným obdobím novomanželů. Společné soužití v Charlesově domě na cukrové plantáži kdesi v severním Queenslandu, jejímž byl správcem, začalo dostávat vážné trhliny nejen kvůli horkokrevné povaze obou, ale i kvůli faktu, že ambiciózní Nellie postupně ničila frustrace z nenaplněného snu. Narození Charlese jr. na stavu věcí nic nezměnilo a tři roky po svatbě Nellie napsala zoufalý dopis signoru Cecchimu, ve kterém ho kromě financí na zpáteční cestu do Melbourne požádala i o pomoc při vybudování své profesionální kariéry. Na otce se s žádostí o peníze obrátit nemohla, protože manželství od samého začátku věštil brzký konec a odmítal mladý pár jakkoli finančně podporovat. Cecchi nenechal svou milovanou žačku na holičkách. Kromě návratu jí zajistil i sérii koncertů v Melbourne, ale především jí poskytoval maximální morální podporu. Díky koncertnímu vystupování získala přezdívku „australský slavík“, ale ona i Cecchi velmi dobře věděli, že jediná možnost, jak se dostat na výsluní, je odcestovat do Evropy. Ta šance přišla v roce 1886, kdy otec Mitchell, u něhož Nellie po odchodu od manžela bydlela, dostal nabídku, aby se stal komisařem státu Viktorie na Koloniální a indické výstavě v Londýně. Do Británie se rozhodl vypravit s rodinou, kam však patřil i Charles Armstrong. Snad tajně doufal, že změna prostředí oběma mladým lidem prospěje, nicméně Nelliinu „poslušnost“ si pojistil i příslibem, že bude moci v Evropě studovat u nejlepších učitelů zpěvu.

Londýn však Nelliina očekávání napoprvé nesplnil. V zavedených hudebních kruzích se na ni dívali s nedůvěrou jako na dívku z kolonií, signora Cecchiho nikdo neznal a jeho doporučení tudíž ani nikoho nezajímala a nepomohli ani konexe rodu Armstrongů. Otec Mitchell, který její snahy stát se slavnou operní pěvkyní neschvaloval, ale přesto do jisté míry toleroval, dal Nellie poslední šanci. Tou bylo setkání se slovutnou Mathildou Marchesi, hudební pedagožkou a pokračovatelkou výukové metody neméně slovutného Manuela Garcii jr., bratra Marie Malibran. Naštěstí Nellie s Cecchiho pomocí v Austrálii získala doporučení jedné z jejích bývalých studentek, bez něhož by ji Marchesiová nikdy nepřijala. Pro předzpívání v hudebním salónku pařížského bytu Marchesiové si Nellie zvolila árii Sempre libera z Verdiho La Traviaty. Poté, co skončila, opustila Marchesiová beze slova místnost a doba její nepřítomnosti připadala Nellie jako věčnost. Obávala se však zbytečně. Marchesiová totiž jen běžela za svým manželem, aby ho rozrušeně informovala: „Našla jsem hvězdu!“ Následoval rok tvrdé dennodenní dřiny, která však brzy začala přinášet své ovoce. Kromě toho vztah mezi studentkou a učitelkou pomalu získával nádech i něčeho hlubšího. Nellie totiž přilnula k Marchesiové téměř jako k matce. Ta o ní hovořila jako o „žačce svých snů“ a oceňovala její vysokou inteligenci. „Její mozek je to, co dělá hlas Nellie Melby jedinečným.“ Nellie velmi rychle zapomněla na signora Cecciho a za svou objevitelku a jedinou učitelku zcela v souladu s požadavkem Marchesiové označovala jen a pouze ji, protože to byla ona, kdo jí mohl zajistit nehynoucí slávu, po které tolik toužila. Ke svému prvnímu učiteli se veřejně nehlásila a případné šťouravé dotazy na toto téma odbyla vždy tím, že se s Cecchim rozešla ve zlém, protože po ní chtěl vrátit peníze, jež jí poskytl na cestu od manžela do Melbourne. Dochovaná korespondence však usvědčuje Nellie ze lži, protože si s Cecchim před nástupem do učení k Marchesiové dopisovala a jejich listy žádné známky vzájemné zášti nenesou.

Kromě Cecchiho tu však byla ještě jedna osoba, kterou tento nadstandardní vztah do jisté míry poškodil. Blanche, dcera Marchesiové, která toužila po kariéře zpěvačky stejně jako Nellie, nesla přístup své matky k ní velmi těžko, stejně tak jí nesmírně vadilo, když Nellie Marchesiovou v dopisech oslovovala „nejdražší matko“. Proto, když jí osud o pár let později přihrál šanci jak se své sokyni v mateřské lásce pomstít, plně ji využila. Nellie debutovala roku 1887 v šestadvaceti letech v  bruselském Théâtre de la Monnaie jako Gilda ve Verdiho Rigolettovi a na radu Marchesiové již pod novým uměleckým jménem. Jako hrdá patriotka si vybrala zkrácené označení pro její rodné Melbourne – Melba. Její vystoupení v Bruselu působilo jako zjevení a město několik dnů po premiéře nežilo ničím jiným než oslavou jejího hlasu, který se vyznačoval značnou flexibilitou a neslýchanými trilky a v žádné poloze neztrácel překrásný, jasný zvuk. Triumfu byla přítomna i lady Greyová, která okamžitě zprostředkovala Nelliino vystoupení v Covent Garden. Donizettiho Lucia di Lammermoor však měla do triumfu hodně daleko, přestože Nellie odvedla prvotřídní výkon. Divadlo bylo z poloviny prázdné, což se týkalo především míst pro recenzenty, a orchestr hrál velmi rozvláčně. Nellie zuřila, protestovala a stěžovala si na ředitelství divadla, ale zcela zbytečně. Za stávajících podmínek odmítla další vystoupení a vrátila se zpátky na kontinent, kde v roce 1889 přichází konečně její velká chvíle.Cestu na vrchol jí otevřela role Ofélie v Thomasově Hamletovi v Opéra Garnier resp. její recenze. Velký podíl na tom měla především kritika Augusta Vitu, recenzenta Le Figaro, který napsal: „Madame Melba je majitelkou podivuhodného sopránu, vyváženého, čistého, brilantního a plného, pozoruhodně zvučného ve středním rejstříku, který využívá s dokonale bohatou měkkostí … Byla to právě Ofélie, která učarovala všem zrakům a dotkla se všech srdcí, zatímco s největší virtuositou zpívala scénu šílenství.“ A právě tento úspěch, doplněný záhy stejně fascinujícím zvárněním Lucie di Lammermoor, nabídl argumenty lady Greyové, která opětovně začala za Nellie lobovat v Covent Garden. Vedení divadla na její návrat přikývlo, avšak při podpisu smlouvy už proti nim nestála nezkušená začínající zpěvačka, ale negativní zkušeností poučená diva, vědomá si své ceny. Podmínky, které si nadiktovala, by v případě kohokoliv jiného neměly šanci na úspěch. Její vystoupení v Paříži však vyvolala takové šílenství po značce „Melba“, že ředitel divadla Augustus Harris s nimi souhlasil. Od začátku tak přistoupil na to, že Nellie si bude určovat s kým bude spolupracovat, že bude schvalovat obsazení dalších ženských rolí, že bude rozhodovat o tom, jakým způsobem budou informována média, a že jako jediný umělec bude mít v divadle vlastní šatnu. Naprosto triumfální představení Verdiho Rigoletta a Gounodova Roméo et Juliette, v nichž se Nellie znovu představila londýnskému publiku, smazaly veškeré pochybnosti, zda ústupky umělkyni měly smysl.

Právo zasahovat do výběru spolupracovníků Nellie umožňovalo předem likvidovat jakoukoliv případnou konkurenci a nutno dodat, že se jí to dařilo velmi úspěšně. Přispěl k tomu i fakt, že byla sama sobě tiskovou mluvčí, udržovala dobré vztahy s médii a svou popularitu nepřetržitě a velmi umně přiživovala. Jednou ze zpěvaček, jejichž kariéra doplatila na sobeckost a bezskrupulóznost Nelliina jednání, byla i její krajanka Frances Alda. Přestože byla nadějnou zpěvačkou, v Covent Garden kvůli Melbě jen paběrkovala. Jako jedna z mála však Alda dostala šanci „odvděčit“ se jí za všechna příkoří. Díky sňatku s ředitelem newyorské MET Giuliem Gattim-Casazzou se zasadila o to, že Nellie v rámci svých turné po USA nabídku na hostování v tomto divadle již nedostala. Upřímně řečeno bylo však zcela jedno, kde Nellie vystupovala. Newyorské publikum si ji zamilovala již při jejím americkém debutu v roce 1893.  Známý newyorský kritik W.J Henderson se nad jejím uměním tehdy rozplýval takto: „Žádná slova nemohou milovníku hudby, který Melbu nikdy neslyšel, zprostředkovat představu o tom, jakým zvukem okouzlila všechny posluchače … Je tu však jedna kvalita, které mohou porozumět i ti, jež ji neslyšeli: její hlas má lesk. Tóny září jako třpyt hvězdy. Hoří bílým plamenem.“ A právě v New Yorku zažila Nellie jednu z mála svých profesních krizí. V roce 1896 totiž přikývla na roli Brunnhildy ve Wagnerově Siegfriedovi na prknech MET. Pravděpodobně si chtěla otestovat vlastní hlasové možnosti, ale málem si hlas zničila a na několik týdnů o něj dokonce zcela přišla. Doménou jejího repertoáru tak zůstala díla jiných jejích současníků: Verdiho, Pucciniho, Saint-Saënse, Masseneta, Deliba, Gounoda a dalších. S mnoha z nich některé role dokonce přímo nastudovala. Mezi její nejmilovanější a veřejností nejopěvovanější patřily Markéta z Valois v Meyerbeerových Les Huguenots, Markétka v Gounodově Faustovi, Violetta ve Verdiho La Traviatě a především Mimi v Pucciniho La Bohèmě. Přestože neoplývala hereckým nadáním, dokázala se s nešťastně zamilovanými hrdinkami dobře ztotožnit. Mohla za to i její vlastní bolestná zkušenost.
(Dokončení zítra)