Ayaka Fujii: Coppélia pobaví všechny generace

Jaký význam pro vás má balet Coppélia v rámci vašeho dosavadního repertoáru?
Když se pohybujete v baletním světě, nejde o Coppélii nevědět. Je to velmi slavný balet a znám ho už od dětství. Nikdy jsem v něm ale netančila, a je to proto pro mě zajímavá příležitost. Překvapilo mě, jak je náročný. Dřív jsem viděla některé jeho části a tolik mi to nepřišlo. Jako celek je to ale opravdu těžké dílo. Jde o dějový balet, tudíž vyžaduje i hodně herectví, a to je pro mě někdy složitější než samotný tanec.

Znamená to, že i přes vaše letité zkušenosti se máte ve své kariéře stále kam posouvat a co se učit?
Naprosto. V každém představení narážím na určité výzvy. O to je to ale víc naplňující.

Proč je Coppélia tak slavná?
Řekla bych, že je to tím, že jde o veselé dílo. Končí svatbou, takže happy-endem, zasmějete se a potěší nejen dospělé, ale i děti. Je to balet pro celou rodinu, tudíž pro širší publikum, a i proto si ho asi soubory po celém světě dodnes vybírají do repertoáru.

Někdy je těžké děti zaujmout. Coppélia je tedy bude bavit?
Tento balet je pro děti skvělý. Hodně se v něm tančí, a to i energické tance jako maďarský čardáš nebo polský folk, hraje rytmická živelná hudba, a proto věřím, že se nudit nebudou. Hlavní postavou je také panenka, což pro ně může být přitažlivé a můžou si představovat, jaké to je být jako ona. A i když je to milostný příběh, je to srozumitelná a pozitivní forma láska. Není tak hluboká a komplikovaná jako například v Oněginovi, který se hodí víc pro starší publikum.

Je veselé dílo zábava i pro tanečníky?
Musíte do nich dát spoustu energie. Je to proto náročné, ale dobrým způsobem. Tragické balety, jako třeba Oněgin nebo Labutí jezero, mě často vyčerpají víc. Miluju je, snažím se ale vžít plně do role, takže to, co si postava ve svém příběhu nese, z části padne i na mě. Také ale není možné být pořád jen veselá. Ráda proto tančím obojí, potřebuji balanc.

Tančila jste nejvýznamnější ženské role. Jaká je Coppélia?
Coppélia je balet z reálného světa, není to pohádka. Je to normální holka, takže je to velmi lidská postava, která se mi tančila naprosto přirozeně a bylo jednodušší se s ní identifikovat.

Přitom je to loutka. Cítila jste nějakou spojitost s dnešním tématem umělé inteligence?
Části, ve kterých tančím jako panenka, pro mě byly nejtěžší. Nejde o přirozený pohyb. Musela jsem působit jako předmět, nikoli člověk. Coppélius věří, že jeho panenka má duši, a přeje si, aby se z ní stal člověk. I přes současný vývoj AI v to ale nevěřím. Robot vždycky bude jen robot a člověka nenahradí.

Coppélia patří mezi tři nejvýznamnější francouzské balety 19. století. V La Sylphide jste si už zatančila, toužíte i po Giselle?
Budu za roli ráda, není ale přímo vysněná.

Jaká to je?
Já si svůj sen už splnila jako Taťána v Oněginovi. Oněgin byl první balet, ve kterém jsem tančila v Maďarském národním baletu, kam jsem nastoupila po studiích. Naprosto jsem si ho zamilovala. Pak jsem v něm tančila znovu ve Stuttgartském baletu. Teprve letos se mi ale podařilo zahrát si konečně hlavní roli. Tančila jsem ji zatím jen dvakrát, takže se těším na další představení a jak se s každým budu do role hlouběji dostávat. Svůj sen tedy právě žiju.

Baletu se věnujete od tří let. Milujete ho už odmalička?
Mamka říkala, že jsem byla tak čilé dítě, že jsem potřebovala někde vybít energii. Tak mě dali na balet. Do ničeho mě ale nenutili. Sama jsem pak chtěla pokračovat.

Čím si vás získal?
Už jako malá jsem začala tancovat, jakmile jsem zaslechla muziku. Tančit na hudbu mě baví dodnes. Také se mi líbí, že to není pouhý sport, kdy jde jen o fyzický výkon a měřitelné výsledky. Tanec je hodně o emocích a musíte do něj dát něco ze sebe. Je to fascinující proces a člověk se neustále vyvíjí.

Kdy přišlo rozhodnutí, že se mu budete věnovat profesionálně?
Ve čtrnácti letech, kdy jsem jela na soutěž do USA. Do té doby jsme s kamarádkami z baletu všechny říkaly, že chceme být balerínami. Nebraly jsme to ale úplně vážně. Ve Státech se ale přede mnou otevřel úplně jiný svět a viděla jsem, co to opravdu znamená tančit. Tam jsem si uvědomila, že to chci dělat. V Japonsku žádné baletní školy nejsou, pouze studia. Pokud se tedy tanci chcete profesionálně věnovat, musíte vyjet za hranice.

Musela to být obrovská životní změna. Jaké to bylo?
Bylo mi teprve šestnáct, když jsem se přestěhovala do USA a začala studovat na Kirovově akademii ve Washingtonu. Neuměla jsem anglicky. Já se ale nebála ani se mi nestýskalo. Naopak jsem byla nadšená. Všechno pro mě bylo nové, fascinující a moc jsem si to užívala. Samozřejmě to bylo náročné. Musela jsem tvrdě pracovat, naučit se jazyk, nechtěla bych se vrátit zpátky. Ráda na to ale vzpomínám.

Když vás balet provází již od raného dětství, dokážete si představit život bez něho?
To je těžká otázka, protože jsem se ničemu jinému v životě nikdy nevěnovala. Občas už mě napadne, co budu dělat, až nebudu moct dál aktivně tančit. Zatím ale nemám odpovědi. Mimo balet se ale snažím žít normální život. Ráda vařím, chodím ven s přáteli, a ne všichni jsou jen z baletního světa.

Působila jste v několika souborech po celém světě. Lákalo by vás podívat se ještě jinam?
Nikdy jsem neměla žádný vysněný soubor, kam bych se jednou chtěla dostat. Chtěla jsem zkrátka tančit a měla takové štěstí, že se mi to povedlo. Samotnou mě ale překvapuje, že jsem tu už tak dlouho (do BND nastoupila v roce 2017). Myslela jsem, že pobudu tak dva tři roky. Teď bych ale neměnila. Moje současná kariéra mě naplňuje a v Praze už se cítím doma. Město mi vyhovuje svou velikostí. Není to vesnice, ale není ani tak obrovské a hektické jako třeba Tokio. A je nádherné! Když jdu po ulici a prohlížím si všechny ty historické budovy kolem, žasnu. Je pro mě velkou ctí, že můžu tančit v tak výjimečných prostorech. Většina měst má jedno významné historické divadlo, Praha ale rovnou tři! – Národní, Stavovské a Státní operu. Kdokoli mě přijede navštívit, posílám ho na balet nebo na operu. I kdyby je tyto žánry nezajímaly, už jen být uvnitř a cítit tu atmosféru je zážitek!

Ayaka Fujii je první sólistkou Baletu Národního divadla. Baletu se začala věnovat ve třech letech v japonské Osace. Studovala jej na Kirovově akademii ve Washingtonu D.C. v USA a své první angažmá získala v Maďarském národním baletu. Přečtěte si více…