S Johanem Kobborgem o Coppélii v Baltské opeře: V Polsku inscenuji balet poprvé
Čím je pro vás Coppélia zajímavá? (Recenzi na polskou inscenaci J. Kobborga si můžete přečíst zde.)
Tady si dovolím vrátit se zpátky do minulosti. Coppélii jsem tančil mnohokrát. Poprvé v Dánsku a to jsem si moc užil. Asi i proto, že jsem byl mladý. Ale pak jsem s Coppélií znovu vystupoval jinde, ale to jsem si neužil vůbec. Hodně jsem přemýšlel nad tím, proč to tak je, proč tehdy ano a tady ne. Čím jsem byl starší, tím méně jsem cítil, že si s Coppélií jako s baletem rozumím a komunikuji na jakékoliv úrovni. Začalo mi připadat, že se mě to celé jaksi netýká, nevztahuje se to ke mně. Vnímám – alespoň v západních zemích –, že se Coppélia neinscenuje tak často a myslím, že je to kvůli tomu, že v tradičně pojatém příběhu vlastně není větší hloubka. Alespoň ne v těch inscenacích, se kterými jsem se setkal.
Ve většině produkcí Coppélius představuje bláznivého, podivína-vynálezce a nemůžeme se s ním propojit na hlubší emočně-lidské úrovni, která by se nás dotýkala. Nevidíme pozadí nebo historii příběhu, nemáme pocit, že se k jeho stanovisku, k postoji nebo k akci jsme schopni hlouběji vztáhnout a pochopit, proč vyrábí ty loutky a celkově dělá to, co dělá. Coppélia se mi zdá zajímavá právě z této perspektivy. Nabízí mi možnost zkusit objevit a prozkoumat různé hloubky a úrovně v postavě Coppélia. Jeho charakter je pro mě klíčový. Je to pro mě balet o životě, o lásce a o ztrátě. Coppélius se není schopen přestat zabývat svou minulostí, snaží se z ní něco oživit, znovu-vytvořit co ztratil. Proč by jinak zralý muž seděl doma a vyráběl loutky a hromadil je, aniž by je prodával? On s nimi nijak neobchoduje. Jejich prostřednictvím se snaží znovu-vytvořit, nahradit to, co ztratil – a zaplnit tak svou prázdnotu.
Coppélia vytváří dojem veselé komické pohádky, v jejím jádru je ale mnohem víc – napadá mě i téma seznamovacích aplikací, díky nimž navazujeme kontakt nebo se bavíme s někým vzdáleným, s nímž přesto cítíme blízkost, protože si do druhého projektujeme své fantazie, které jsou pro nás mnohdy zajímavější než naše žitá realita. Možná to zní překvapivě, ale téma naděje i obavy z vytváření umělého světa, imaginárních partnerů a sluhů našim touhám zde byly již v 19. století, do něhož patří i pohádka o Coppélii. V čem pro vás její příběh představuje paralelu našeho života?
Mám dvě odpovědi. V životě, ať už se jedná o současný nebo ten minulý, udržujeme lásku a naše vztahy živé a fungující jen díky neustálé práci – je to něco, na čem je třeba pořád pracovat. Co se týká mladého páru – Svanildy a Franze – Svanilda se určitě snaží udržet si nebo ubránit svou lásku. Ale žárlivost, která je reprezentována Coppélií na balkóně / v okně a přítomností potenciální třetí osoby ve vztahu – ačkoliv mezi Franzem a loutkou Coppélií se neodehrává nic vážného, je dost velká na to, aby mezi mladým zamilovaným párem vytvořila napětí. Pokud něco milujeme, musíme pracovat na tom, abychom si to udrželi, a zcela zjevně se to bude pořád vyvíjet a měnit, ale pokud je to něco cenného, proměníme se též.
A vrátím se ještě zpět ke své první odpovědi, k tomu, co se týká starého Coppélia. Někdy se musíme vzdát naší lásky. Jestliže lpíme na čemkoliv – na minulosti, na vzpomínce, zapomínáme kvůli tomu žít a nejsme svobodní – neumožníme si, abychom byli znovu milováni. V tradiční verzi příběhu nacházím určité podobnosti s tím, jak dnes žijeme a jak ve vztazích interagujeme.
Dotkla jste se současnosti, jak dnes jako společnost řešíme vztahy – často přes telefon a mnoho z toho, co prezentujeme a čím žijeme, ani není reálné, je to pouze v naší fantazii a v představách. Na sociálních sítích si vytváříme realitu, která není skutečná. Většina tam vypadá šťastně, má úžasný život, ale mnoho z toho, co vidíme, je falešné. Dnešní společnost začala bohužel strašně rychle platit za obsah a pojivo. Kdyby někdo chtěl vytvořit současnou verzi příběhu o Coppélii, může to určitě jednoduše udělat a použít cokoliv z toho, co jste zmínila, ať už je to umělá inteligence, seznamovací aplikace či cokoliv dalšího.
Já jsem příznivcem klasického tradičního baletu, a vždy se ho snažím – aniž bych zničil příliš mnoho z původní tradice – alespoň trochu přiblížit dnešnímu publiku. Když se podíváte na některé z historických produkcí a inscenací, často jsou pro dnešní publikum příliš pomalé, děj a akce se pohybuje v pomalém temporytmu. Dnes chceme informace, chceme pojivo a obsah.
Proč jste si zvolil jako klíčovou postavu postaršího Coppélia? Chápu, že může být zajímavější, že se příběh rozšíří na dvě linie – kromě zamilovaného páru Svanildy a Franze zde máme tajemného Coppélia, který nedořešil svou minulost, a veselý, zábavný příběh se tak transformuje na vyšší emocionální úroveň. O jaký výsledek vám ale konkrétně šlo?
Coppélius v mojí inscenaci není doktor, ani vynálezce, ale starý muž se zlomeným srdcem. Nepochybuji, že mladiství a děti ocení v Coppélii zábavné a kouzelné představení. Ve mě však vždy vyvstávalo mnoho otázek. Nevím, zda na ně někdo potřebuje odpovědi, ale když se dívám na Coppélii já, říkám si: Co se stalo Coppéliovi? Podle tradičního příběhu je vyplacen, pak se o něm nemluví, začne slavnost, všichni se veselí a příběh šťastně končí. Já se ale divím, protože tam nikde není řečeno, kdo je Coppélius doopravdy a co se mu stalo – zda zase bude pokračovat v tom, co dělal, zda bude vyrábět loutky nebo ne. Prostě nevíme. Jeho charakter je v mnohém nedořečený, a to chci více prozkoumat.
Jak interpretujete Coppéliův zápal ve výrobě loutek? A proč se ho dotkla léčka Svanildy, která se převlékla za loutku Coppélii?
Coppélius se nezajímá o loutky. Z mého pohledu se přestěhoval do jiného města (pozn. red. ve kterém se odehrává příběh), aby unikl realitě, jíž nedokáže čelit. Ztratil rodinu, ztratil svou dceru. V příběhu se nedotýkám toho, jak ji ztratil. Ale zjevně ji ztratil a nemůže to nechat být a není schopen tu ztrátu přijmout. Pokud nemůžeme přijmout ztrátu, snažíme se znovuvytvořit to, o co jsme přišli. Coppélius se tedy prostřednictvím své loutky Coppélie snaží oživit svou dceru. V příběhu se objevují ještě další dvě nebo tři loutky, což dle mé interpretace jsou neúspěšné pokusy vzniklé při vytváření jeho dcery. V podstatě vytváří její dvojnici a loutka Coppélia je nejbližší pokus – alespoň, co se týká vzhledu – který byl schopen vyrobit.
Když ve finále zjistí, že domněle oživlá loutka není jeho dcera, ale Svanilda, není rozzlobený. Jen zlomený. Předtím byla na chvilku maximálně šťastný, uvěřil tomu, že se mu alespoň do určité míry povedlo vdechnout život své zesnulé dceři a že už není osamělý. Proto jej okamžik, kdy zjistí, že je to Svanilda převlečená za Coppélii, ještě více drtí.
Na konci ale svůj klid nalezne.
Ano, někdy člověk musí být otřesen, vytržen ze své deprese, aby nalezl nové poznání a pochopení. Coppélius navíc zažívá sílu mladé lásky, jejich svatbu a radostnou slavnost. V poslední scéně se ocitá zpět ve svém domě a uvědomuje si, že všechno musí pustit, aby mohl ve svém životě pokračovat dál. Rozbalí obraz své rodiny, na který se dosud nebyl schopen podívat a dospěje ke klidu. Najde cestu, jak čelit své minulosti a žít v přítomnosti. Což si myslím, že je v životě někdy hodně důležité udělat.
Jak interpretujete Svanildu a Franze? Co pro vás obě postavy značí? Co je pro ně hlavním impulzem nebo motivací k tomu, aby se k sobě opět vrátili, usmířili a dokázali ocenit jeden druhého?
Franz je postava, kterou jsem dříve sám tančil, a je pro mě vždy těžší mluvit o rolích, které jsem představoval. Je jednodušší dívat se na jiné lidi a postavy, než se dívat sám na sebe. Nicméně Franz pro mě představuje součást nebo produkt svého okolí, toho, jak se společnost chová a jedná. V mnoha inscenacích můžeme sledovat hodně flirtování mezi Franzem a Coppélií, ale to jsem se snažil minimalizovat a příliš nereflektovat to, co Franz ke Coppélii cítí.
Stran Franze je asi nejzajímavější, jak může jednat postava Svanildy a jak se může jevit Coppélie, když je na scéně tento mladý muž. Sám o sobě není až tak zajímavý, je ale jedním z motorů, pomocí kterého se rozjíždí příběh, aby kombinace charakterů Svanildy a Coppélie mohla vytvořit zajímavou akci. V postavě Franze nutně nemusí být nějaká specifická hloubka, minimálně z těch tří hlavních postav má Franz nejplošší charakter. Je ale důležité ho tam mít, aby se rozehrálo celé vyprávění.
V rozhovoru s Bartoszem Bialowas jste zmínil, že baletní umění přetrvá jedině tehdy, pokud bude pořád živé. Co to pro vás znamená? Jakým způsobem přizpůsobujete inscenaci dnešnímu divákovi, aby mohl ocenit sílu současného baletu?
Samozřejmě nemůžu ovlivnit, jestli diváky inscenace strhne, jestli je představení nadchne nebo zda odejdou s tím, že se jich nějaký moment dotkl či ne. Jako tanečníkovi mi bylo často podsouváno, že bych měl kopírovat vzory z minulosti – dávat ruku tak a tak a myslet na to a to, protože to dělala Margot Fonteynová, Erik Bruhn nebo jiný slavný baletní mistr či tanečník. To je ale to nejhorší, co sami sobě můžeme v oblasti baletního umění udělat. Protože to prostě nejde. Je jen jedna Margot Fonteynová, jeden Erik Bruhn. Pokud se budeme snažit obnovit minulost, klasický balet nemá budoucnost. Inscenace musí být živá, musí prostě žít. Ano, je třeba se inspirovat minulostí, ale nesnažme se ji obnovit. Nechci, aby žádný z mých tanečníků a tanečnic – například Mayu Takata, která tančí v Coppélii Svanildu – dělala nějaký prvek jen proto, že to někdo v minulosti tak dělal.
To, co udává tempo, je fakt, že chceme informace. Jako společnost se hodně rychle nudíme. Když nás něco dvě minuty nebaví, je to pro nás hned hrůza. Mnoho inscenací stále uchovává dlouhé taneční pasáže, ty ale už dnes neudrží pozornost diváků. Je to o tom zjistit nebo přijít na to, co je důležité, a to v díle zachovat. Ale neponechávat všechno jen proto, že to tak bylo vytvořeno před 200 lety. Je to o výběru, o úpravě a o vytvoření vztahu k charakterům postav.
Na jaké zajímavosti se divák může při sledování Coppélie soustředit?
Kdyby se jednalo o filmovou produkci a já byl režisér, mohl bych přesně říct nebo poukázat na to, co chci, aby divák viděl. Ale tady to nejde, protože jde o stále živé a živoucí divadelní představení. Každá inscenace je svým vlastním dílem. Nechci a nemůžu divákům říkat, co si mají myslet, co mají cítit, nebo co si mají z večerního zážitku odnést, když odcházejí z divadla. Pro každého to bude něco jiného. Uvidí to malé děti a připomene jim to jednu věc. Ztratí-li někdo svou rodinu, bude v tom vidět zcela jiné významy. Rád bych nabídl možnosti. Někdo si pomyslí, že je to smutný příběh, děti zase uvidí jeho veselou stránku. Je to o tom, na co se v inscenaci zaměříme. To mně říkat nepřísluší.
Jste absolvent baletní Královské akademie tance v Kodani. Téměř polovinu své kariéry tanečníka jste pracoval v Královském dánském baletu a díky tomu velmi dobře znáte Augusta Bournonvilla a principy jeho dánské školy a živé historie, která se nikde jinde takto nedochovala. Byl jste také první tanečník britského Královského baletu a vystupoval jste na mnoha dalších světových scénách. Kde vás Bournonvillova technika a principy ovlivnily jako autora?
Jako autora mě spíše než po technické taneční stránce ovlivnily v interakci a ve vzájemném působení, v komunikaci a ve spolupráci. Tedy více v pantomimických sekvencích, to je ve mně asi někde zakořeněné. V Dánsku, v dánské baletní tradici je akce na jevišti docela naturalistická, přirozená, alespoň to tak rádi říkáme, takže se snažím dělat věci přirozeně, jak jen můžu, ale zároveň se musím přizpůsobit tanečníkům a prostoru, se kterým pracuji. V Coppélii máme velmi barevné kostýmy a i tento aspekt dost ovlivňuje pohyb tanečníků. Tmavé svícení nebo naopak hodně pestrých barev vyžaduje zcela jinou akci. Pokud je scéna barevná, musí být pohyb tanečníka rozsáhlejší a větší.
Používáte Bournonvillovu techniku při inscenování Coppélie?
Nemyslím si, že bych Bournonvillovu techniku a principy vědomě použil. Ale samozřejmě tvoří mou součást, takže možná nevědomě ano. Bournonville samozřejmě nikdy neinscenoval Coppélii. Pokud jste trénovaní nebo vyučení v určitém stylu, je těžké jej zcela opustit, takže možná se tam nějaký náznak nebo narážka objeví. Ale cíleně jsem ji použít nechtěl.
Ovlivňuje vás interpretační zkušenost Bournonvillových principů i jako tvůrce? Je možné zbavit se vlivu jeho školy?
Bournonville na mě má vliv, co se týká struktury, stavby, skladby a mimické nebo pantomimické interakce mezi tanečníky a jejich jednání. Používá poměrně naturalistický způsob sdělování a zprostředkování dramatu. Tanec komunikuje jako prostředek k vyjádření radosti – postavy tančí, když jsou veselí, a netančí, když jsou smutní – to je pro Bournonvilla charakteristické. Inscenoval jsem balet Salute, který byl dost inspirovaný jeho technikou, principy a celkově jeho stylem. Ale všechny další mé baletní inscenace neměly s Bournonvillem nic společného.
Inscenujete i historické rekonstrukce Bournonvillových opusů. Jak v nich vnímáte své autorství?
Ano, inscenoval jsem například romantickou baletní pantomimu La Sylphide. Když jsem ji dělal poprvé, teprve tam čerstvě objevili zapomenuté hudební pasáže, tedy původní partituru. Podařilo se mi ji v inscenaci rekonstruovat. Byla to hudba, kterou nikdo neslyšel více než 100 let, ale v původní partituře bývala. Nezáleží na tom, jak moc věrní originálu chceme zůstat, věci se vyvíjí v čase. La Sylphide vznikla před více jak 190 lety, tanečníci a režiséři se ale od té doby změnili. To, co dnes považujeme za originál, originál není. Musíme si dovolit trochu umělecké svobody, i když rekonstruujeme scénu něčeho vytvořeného.
Srovnáme-li inscenaci, jako je Coppélia, versus historickou rekonstrukci inscenace La Sylphide, jaký je mezi nimi rozdíl, co se choreografie a procesu tvorby týká?
V La Sylphide je 80 procent choreografie považováno za původní, alespoň tedy pokud se nerozhodneme, že to chceme celé předělat. Ale to ani není třeba, protože materiál už víceméně existuje. Když ale inscenuji Coppélii nebo například Popelku či Romea a Julii, neudržuji stejné tempo jako při tradiční inscenaci. Coppélia je trochu tradiční produkce, ale choreograficky nemá stejný základ, na kterém bych mohl stavět. Z inscenačního hlediska je to tedy skoro jako dělat úplně nový balet. Vždy to zabere více času. Ale je to zábavnější. Inscenoval jsem La Sylphide, ale to je jediná historická rekonstrukce, kterou jsem dělal. Většina mých děl jsou originální choreografie. Například Romeo a Julie. Různé verze této inscenace předtím inscenovali John Cranco, Kenneth MacMillan, Frederick Ashton, John Neumeier. Ale nemůžeme použít žádnou z jejich prací, ta náleží autorovi.
Jak se liší taneční soubor Baltské opery oproti jiným operním a divadelním scénám, se kterými jste měl zkušenost?
Pokud pracujete s menší skupinou lidí – v Gdaňsku není velký soubor – všechny více zapojíte do inscenace. Když ale pracujete s některou z velkých baletních společností, například s královskými balety, je v nich tolik tanečníků, že z celého souboru využijete jen jeho malou část. V Baltské opeře zapojíte všechny, což vytváří dobrou atmosféru, a mně se líbí, že jde o užší skupinu. Kvůli tomu ale musím využívat konzervatoristy a studující tanečníky. V tvůrčím souboru je tak poměrně hodně velmi mladých studentů, kteří tančí se souborem. Práce s nimi byla skvělá, velmi se jí otevřeli a často je v menším souboru lepší energie než ve větším. Ale samozřejmě, pokud jsou studenti takto silně zapojení do tvorby baletní inscenace – a teď nemyslím děti, ale profesionálně studující tanečníky – je to něco úplně jiného a v některých aspektech jde o mnohem těžší práci. Ale tak to je, tak to chodí. Zkušenost s baletním souborem Baltské opery pro mě byla velmi příjemná.
Co vás při práci na inscenaci Coppélia v Baltské opeře nejvíce nadchlo?
Opravdu jsem si užíval radostnou práci s tanečníky. A musím říct, že mě nadchla spolupráce se scénografkou a kostýmní výtvarnicí Hannou Wójcikowskou-Szymczak. Barevnost jejích kostýmů je unikátní, a celek, který vytvořila, předčil veškerá má očekávání. Náš pracovní vztah byl skvělý, a to hlavně proto, že pro baletní soubor této velikosti je moc důležité, aby měl něco jedinečného, něco, co nikde jinde lidé neuvidí. A to Hanna Wójcikowska-Szymcza v Baltské opeře bezpochyby vytvořila.
*** Johan Kobborg je významný dánský tanečník a choreograf, dříve sólista Dánského královského baletu nebo Královského baletu v Londýně, v současnosti působí jako choreograf na volné noze. Přečtěte si více zde…
Pozn. ed.: V Národním divadle se nyní chystá Coppélia v choreografické verzi Ronalda Hynda, kterou původně vytvořil v roce 1985, v Praze tedy uvidíme zřejmě režijně tradičnější verzi. Premiéry se uskuteční 16. a 17. května v historické budově ND. Coppélii J. Kobborga nám přiblížila recenze gdaňské premiéry, určité srovnání si diváci mohou udělat, ačkoliv dojem z živě zhlédnuté inscenace je jistě nepřenosný. K premiéře pražské Coppélie chystáme rozhovor s jednou z prvních sólistek Baletu ND.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
