Ballettissimo je pro tanečníky velkou výzvou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Balet Národního divadla má od čtvrtka na repertoáru nový komponovaný program Ballettissimo, který je v dramaturgii souboru vítaným protipólem podzimní opulentní Bajadéry a láká především na čisté propojení tance a hudby. Pro tanečníky byl výzvou, které se zhostili s plným nasazením a je možné s čistým svědomím konstatovat, že i s velkým úspěchem. Záleží, jak se k tomuto trochu „intelektuálnímu“ večeru postaví publikum a jak dlouhou životnost mu zaručí. Ballettissimo je sestaveno jako obvyklý triple bill – večer složený z choreografií tří autorů. Domácí půdu zastupuje Petr Zuska s necelých pět let starým opusem na hudbu Gustava Mahlera, původní autorské dílo pro balet Národního divadla vytvořil choreograf italského původu Jacopo Godani a do třetice se podařilo na repertoár získat vynikající choreografii jednoho z nejznámějších německých tvůrců, bohužel již zesnulého Uwe Scholze.

Mahlerova 1. symfonie D dur (1888) byla pro Petra Zusku inspirací k vytvoření choreografie v ryze neoklasickém slovníku v roce 2010, kdy vznikla primárně pro vystoupení na světové výstavě Expo v Šanghaji. Petr Zuska ztvárnil vybrané věty symfonie prostředky klasické taneční techniky a až na několik náznaků ve výrazu tanečníků mužů je také zcela oproštěna od citovosti, vystavěna ryze formálně. Zuska Mahlerovu hudbu analyzuje a každé její části přiřazuje variace sólové či sborové přesně podle její vnitřní struktury. Pohyby sledují jednotlivé hudební motivy, tam kde je v hudbě kanonický nástup, jako je to například v krásné třetí větě s pohřebním pochodem, tam i tanečníky nechá nastoupit v přísném kánonu, a tak to jde od počátku do konce.Problémem této choreografie je, že se ve snaze proniknout do struktury hudební kompozice oprostila od citů a obsahu až příliš, a tím se vlastně s duchem Mahlerovy skladby ve výsledku míjí. Symfonie jako celek tvoří kontrast nálad a je ožehavé pracovat jen s jejími částmi. Mahlerova hudba nepostrádá na jedné straně hloubku i citovost, na druhé ani vtip a nadsázku. Celá třetí věta, jež působí na poslech vážně, je vlastně vynalézavou hříčkou, v níž si skladatel vzal jako základní motiv lidovou francouzskou píseň (která jako dětský popěvek je velmi populární dodnes i v angličtině, ale zpívá se v rychlém tempu, takže podobnost není snadné odhalit), v orchestraci ovšem vyznívá jako pohřební marš na českém venkově, a dokonce jako by se v ní skrývalo cosi východoslovanského. Z první věty zase čiší bezstarostná hravost.

Choreografie není ani tak docela nepřerušeným tokem pohybu, jak se uvádí v programu. Vizuálně velice estetická podívaná na pomalé vystavování čtvrtých arabesek, které jsou pohybovým leitmotivem opusu, je zajímavá, ale na plynulosti nepřidává a různých pauz je celkově mnoho. Na působivosti ubírají kostýmy, zejména u sboru, které by se svými stříbrnými třpytivými detaily slušely spíše reprezentaci v krasobruslení než tanečníkům první scény. Zřejmě se musely líbit před lety v Číně, ale pro nové nastudování kusu by bývalo bylo lepší do výpravy kriticky zasáhnout. Tanečníci však po oba večery zvládli své party s citem pro načasování a sborovou práci, a zejména první obsazení hlavního páru (Nikola Márová, Michal Štípa) působí nesmírně lehce. V kontextu celého programu ale není zařazení tohoto kusu úplně šťastné.Jacopo Godani není českému publiku příliš známý, ale po zhlédnutí jeho díla Reflections on the Fate of Human Forms je myslím pro mnoho diváků velmi snadné uhodnout, u jakého souboru a proslulého choreografa získal impulz pro svou tvorbu a v čích šlépějích kráčí. Když totiž tanečníci nastupují na první tóny hudby, máte dojem, že jste se ocitli v pohybovém světě Williama Forsytha osmdesátých let. Což je ovšem dojem jen z několika prvních kroků, vychýlení z osy a nebezpečně prolomených špic. Následuje choreografie dynamická, která klade na tanečníky nároky zase o něco vyšší, než je rozšířené spektrum využití tance na špičkách. Jako kdyby je choreograf nutil vzájemně odizolovat horní a dolní část těla, jejich trup je v pohybu nezávisle na krocích či skocích, buď jím projíždějí vlny, nebo kontrakce, tok pohybu je nepřerušen. Paže v napjatých gestech vystřelují za tělo nebo se lámou do oblouků jako křídla, tanečníci strženi dynamikou choreografie si dávají nahlas znamení ke změně formací.Základem zůstává dokonale ovládnutá klasická technika, zažitá v pevných, jako vysoustruhovaných tělech, jež jsou ale nucena hledat do krajnosti nové úhly mezi sebou, zemí, partnerem, jednotlivými údy. Nejde ovšem o principy postmoderního současného tance s jeho uvolněným a rozpuštěným pohybem, nutností je stálé napětí těla a udržení svalového korzetu zcela pod kontrolou. Tím je možné dosáhnout velké rychlosti a hbitosti v reakci na nesnadno rozeznatelné impulzy v hudbě. Tu vytvořilo duo Ulrich Müller a Siegfried Rössert (48nord), kteří hudbu rozvrstvili na plochu podloženou především rytmicky, jde spíše o zvukovou krajinu s minimem melodických prvků, ale zase příliš vrstevnatou na to, abychom ji mohli vnímat jako minimalismus. Jde spíše o elektroakustickou hudbu, velmi dynamickou, temnou, která je v polovině přerušena volnější pasáží se smyčcovým pokladem (ovšem o nějaké lyričnosti stále nemůže být řeč), aby znovu vygradovala ve zběsilém rytmu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - 1. symfonie D-dur -Zuska

[yasr_visitor_votes postid="154460" size="small"]

Vaše hodnocení - Reflections on the Fate of Human Forms -Godani

[yasr_visitor_votes postid="154461" size="small"]

Vaše hodnocení - 7. symfonie A-dur -Scholz

[yasr_visitor_votes postid="154462" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments