Baroko, Verdi a Šostakovič. Třikrát ze Salcburského festivalu

Salzburger Festspiele 2017: Sonya Yoncheva s večerem barokních árií pod taktovkou Alessandra De Marchiho, Dva Foscariové koncertně a Plácido Domingo v další verdiovské barytonové roli, Šostakovičova Lady Macbeth jako jedna z nejočekávanějších událostí

Salcburský festivalový kaleidoskop 2017

Nudná čísla a statistiky je vždycky lepší mít za sebou co nejdříve, takže s nimi raději rovnou začnu… První ročník Salzburger Festspiele, který se konal pod uměleckým vedením nového intendanta Markuse Hinterhäusera, byl zahájen 21. července tradičním činoherním představením Hoffmannsthalova Jedermanna na náměstí Domplatz (a protože v titulní roli vystoupil populární herec Tobias Moretti, daly se u velkoplošných plakátů s jeho portrétem na salcburských ulicích zaslechnout v nejrůznějších jazycích výkřiky: „Podívejte, komisař Rex!“).

Než letní přehlídka 30. srpna skončí provedením Donizettiho Lucrezie Borgie s Krassimirou Stoyanovou a Juanem Diego Flórezem, odehraje se úctyhodné množství repríz jedenácti operních titulů, pěti činoherních inscenací a několik desítek koncertů z celkem třinácti tematických řad. Kdo je dostatečně dobrodružného založení, může stihnout během jediného dne třeba i tři až čtyři festivalové produkce, protože se hraje dopoledne, odpoledne i večer na místech, která jsou od sebe vzdálena nanejvýš několik minut pěší chůze. A kdo nechce utrácet nikoliv zanedbatelné částky za vstupné (momentálně seženete v předprodejích lístky na operní představení pouze v cenách od dvou set dvaceti do čtyři sta třiceti eur), může si každý večer zdarma užít třeba promítání záznamů i přímých přenosů festivalových operních představení na Kapitelplatz.

Letošní program tohoto „kina pod hvězdami“ připomněl patnáct let od zdejšího debutu jisté momentálně nejzářivější hvězdy festivalu sérií s názvem Netrebko Special. Trubadúr, Figarova svatba, La Traviata, Bohéma, stejně jako letošní Aida – to vše jsou vzpomínky na divadelní události, které spojovala nejen přítomnost slavné sopranistky, ale i skutečnost, že bývaly obvykle dlouho – a téměř beznadějně – dopředu vyprodané. Jste-li ale dostatečně pozorní, máte velkou šanci potkat své oblíbence naživo i bez vstupenky v ruce. Právě Annu Netrebko se synem a přítelkyněmi jsem například viděl kráčet na oběd do oblíbené restaurace Triangel, která sídlí hned naproti trojici hlavních festivalových budov na Hofstallgasse…

Ale dosti bulváru. Během tří dnů, které jsem tentokrát na festivalu strávil, jsem měl možnost navštívit jeden koncert a dvě operní představení, a to v pořadí od téměř komorního barokního nokturna v Mozarteu až po monumentální inscenaci jednoho z vrcholných operních děl dvacátého století ve Velkém festivalovém domě. Tak tedy popořadě…

Sopranistka Sonya Yoncheva, soubor Academia Montis Regalis, dirigent Alessandro De Marchi
13. srpna 2017 19.30 hod. Mozarteum – Grosser Saal
Koncertní řada s názvem Liederabende (Písňové večery) představila v tomto roce celkem šest projektů, jejichž náplň uvedenému titulu vesměs dokonale odpovídala. Špičkové pěvce, jimiž jsou Christian Gerhaher, Elīna Garanča, Marianne Crébassa, Matthias Goerne a Krassimira Stoyanova, doprovázeli neméně skvělí klavíristé v písňových programech s tvorbou skladatelů devatenáctého a dvacátého století. Jak se však do této sestavy vklínila bulharská sopranistka Sonya Yoncheva se svým večerem barokních operních árií s doprovodem orchestru, je mi tak trochu záhadou… Pokud měl ovšem titul Liederabende upozornit na fakt, že se bude jednat o koncerty, jejichž hlavní devizou bude pěvecký výkon hlavního protagonisty, pak nelze namítat téměř nic.

Pětatřicetiletá Yoncheva je dnes opravdu jednou ze stálic světové operní scény a velká světová divadla se bez její přítomnosti neobejdou, zejména ve francouzském a italském romantickém a veristickém repertoáru. Před dvěma lety o tom koneckonců pěvkyně přesvědčila i pražské publikum ve Smetanově síni Obecního domu, kde vystoupila s pozoruhodným programem z árií Julese Massenetta a Giacoma Pucciniho. V tomto světle tedy Yoncheva leckoho překvapila svým aktuálním nahrávacím projektem, jehož náplň představila z větší části i na recenzovaném salcburském vystoupení. Jednalo se o CD s prostým názvem Händel.

Proč se vlastně diva, kterou známe v posledních letech především jako Violettu, Antonii, Normu, Desdemonu nebo Mimi, rozhodla právě pro barokní operní árie? Odpověď možná nebude tak překvapivá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Uvedený repertoár stál totiž přesně před deseti lety na počátku zpěvaččiny kariéry. Po absolvování akademie pro mladé pěvce Jardin de Voix v roce 2007 dostala od jejího zakladatele Williama Christieho pozvání ke spolupráci s jeho proslulým souborem Les Arts Florissants na evropském turné s operami Dido a Aeneas, L’incoronazione di Poppea a Les Indes galantes. Zdalipak si někdo ještě pamatuje na rok 2008, kdy Yoncheva vystoupila s posledně jmenovaným Rameauovým dílem koncertně i na pražských Strunách podzimu? Tak či onak je tedy zpěvaččin händelovský nahrávací počin jakýmsi návratem ke kořenům a patrně i k hudbě, k níž má sopranistka stále velice niterný a možná i nostalgický vztah.

Tak jako na nahrávce, i na koncertu v Mozarteu doprovodil Sonyu Yonchevu ve zhruba hodinu a půl trvajícím koncertu bez přestávky soubor Academia Montis Regalis s dirigentem Alessandrem De Marchi. Během své téměř čtvrtstoleté existence se tento komorní orchestr stačil etablovat jako jeden z nejpozoruhodnějších a také nejautentičtějších interpretů staré a barokní hudby vůbec, o čemž svědčí soustavná spolupráce s uznávanými specialisty Tonem Koopmanem, Jordi Savalem, Christopherem Hogwoodem a Reinhardem Goebelem, nebo dlouhá řada nahrávek pro společnost Opus 111.

Subtilní, co do počtu jen třináctičlenné těleso, přesvědčilo v Salcburku už prvním instrumentálním číslem, že se jedná o soubor skutečně v mnoha ohledech výjimečný. V předehře k Händelovu Juliu Caesarovi v Egyptě se za řízení zkušeného Alessandra De Marchi (blahé paměti autora nastudování Mozartova Tita v pražském Stavovském divadle v roce 2006) doslova blýskl dynamickým provedením i orchestrálními barvami, které bych za jiných okolností očekával od mnohem početnějšího orchestru… Pak už na sebe ale strhla veškerou pozornost Yoncheva ve svých těsných zlatavých šatech, které měly patrně evokovat kostým pro Kleopatru, jejíž tři árie na úvod zazněly.

Dnešní podoba zpěvaččina sopránu se zdá být skutečně ideální zejména pro Verdiho nebo Pucciniho opery – je to velký, atraktivní hlas s krásně kulatě tvořenými tóny, a dramatický výraz, který pěvkyně do svého projevu vnáší, už patrně s čistě barokním vokálním projevem mnoho společného nemá. Ale upřímně řečeno: její provedení árií V’adoro, pupille, Non Disperar a Se pietà di me non senti bylo do té míry dráždivé a představitelsky dotažené (zpěvačka se podle atmosféry té které árie pohybovala po celém jevišti, chodila mezi členy orchestru, sedala na židli nebo přisedala k dirigentovi…), takže bylo brzy znát, že většinu publika v naplněném sále takové pojetí přímo fascinuje a že ho má zpěvačka bezpečně na své straně…

Poněkud jiný styl a náladu, střídající jakousi ušlechtilou melancholii a delikátní taneční rytmus, vnesla do programu čísla z oper Jeana-Philippa Rameaua Dardanus a Castor a Polux. Kromě dvou árií v tentokrát méně expresivním podání Sonyi Yonchevy zaujal orchestr úžasně vygradovaným instrumentálním číslem Tambourin II z Dardana. Spektakulární finále rameauovské série však opět patřilo sopranistce: rytmicky výraznou árií Forêts paisibles se doslova protančila a navíc se i doprovodila na tamburinu…

Po návratu ke tvorbě Georga Friedricha Händela v podobě předehry k jeho Alcině se Yoncheva objevila v černých jednoduchých šatech téměř plážového stylu, aby oslnila slavnou árií Morgany Tornami a vagheggiar a následně se – vsedě a v uvěřitelném hlubokém zamyšlení – ponořila do bezvýchodné temnoty árie With darkness deep as is my woe z Theodory. A recitativem a árií s anglickým textem oficiální program koncertu také skončil, když po ouvertuře k Purcellovu dílu Dido a Aeneas zazněl i proslulý Didonin nářek When I am laid in earth. Jak už bylo ovšem řečeno, zpěvačka si publikum doslova omotala kolem prstu, takže to jí uspořádalo nejen nadšené standing ovations, ale nepustilo ji ze scény bez tří přídavků. Pěvkyni i orchestr takový ohlas patrně překvapil, protože po plánovaném Lascia ch’io pianga z Händelova Rinalda následovala už jen opakování předešlých čísel. Divákům to však zjevně nevadilo, a tak doprovodili Yonchevu tleskáním v její opulentní interpretaci Forêts paisibles (opět nechyběla tamburina) a znovu si vyslechli i With darknes deep as is my woe.

Suma sumarum, Yoncheva předvedla v Mozarteu jakési poloscénické monodrama, kterému by patrně nejlépe slušel název The best of baroque music. Pokud někdo k vokální hudbě této epochy cestu teprve hledá, může být tento typ koncertu pro prvotní nadšení pro věc tím nejlepším možným začátkem… Zpěvaččin osobní přínos a zaujetí pro projekt i zážitek z hudebního doprovodu Academie Montis Regalis každopádně považuji za jednoznačná pozitiva, takže nemám problém ani s upřímným doporučením koupě jejich společné händelovské nahrávky. Snad se ještě sluší doplnit, že CD Händel bylo v Německu několik týdnů na prvním místě v prodeji nosičů s klasickou hudbou…

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Giuseppe Verdi: I due Foscari – koncertní provedení
14. srpna 2017 15.30 hod. Grosses Festspielhaus
Je osm let dlouhá, nebo krátká doba? Jistě, jak kdy, jak v čem a jak pro koho – čas a jeho vnímání jsou zkrátka pojmy značně relativní. Oněch osm let už však uplynulo od okamžiku, kdy se jedna z ikonických postav světové opery rozhodla pro více než razantní změnu ve své dosavadní kariéře. Zkrátka a dobře, v roce 2009 v Berlíně zpíval „tenorissimo“ Plácido Domingo poprvé part Simona Boccanegry ve stejnojmenné Verdiho opeře, a stal se tak z verdiovského tenora verdiovským barytonem… Dnes už tato skutečnost překvapí jen málokoho a jen já sám jsem barytonovým dobrodružstvím Plácida Dominga věnoval na tomto serveru prostoru více než dost. Ve stručnosti bych snad jen shrnul své stálé přesvědčení, že Domingo barytonistou v pravém slova smyslu nikdy nebyl a ve svých momentálních šestasedmdesáti letech už nejspíš ani nebude.

Dokonalá znalost verdiovského pěveckého stylu i vědomí vlastních limitů však pěvce dovedly k přesvědčení, že níže položené mužské party ještě dokáže interpretovat na respektováníhodné úrovni. Jako Domingův upřímný fanoušek mám za to, že tomu tak skutečně je, byť rozhodně ne vždy a na sto procent. Myslím, že v rolích typu Macbetha, Nabucca, Hraběte Luny z Trubadúra či Posy z Dona Carlose už Domingo vítězí v podstatě jen silou svého charismatu a díky obdivu, jenž od publika sklízí za svou zjevnou uměleckou poctivost a až nakažlivou zarputilost.

Tak trochu jinou kapitolou jsou pro mě úlohy, ve kterých Domingo ztvárňuje hrdiny v pozdním věku. Zde má nezpochybnitelnou výhodu v podobě autenticity, jakou těmto postavám může dát, a která jednoznačně zvítězí i nad nepříjemnými skutečnostmi v podobě pokročilého vibrata v hlase či prostého faktu, že „skutečný barytonista by to zkrátka zazpíval jinak“. Nicméně, vkročí-li Plácido na jeviště jako Simone Boccanegra či starý Germont z Traviaty, stojí na něm osobnost, která má v dané úloze rozhodně co sdělit a je stále hodna obdivu. Což podle mého názoru jednoznačně platí i pro postavu benátského dóžete Francesca Foscariho z opery Dva Foscariové, jejíž koncertní provedení letos zaznělo na Salzburger Festspiele.

Verdiho šesté scénické dílo z roku 1844 je možná prvním, které lze bezpečně zařadit do tvůrčího období, jež skladatel trefně pojmenoval “léta galejí”. Po opatrných prvotinách Oberto a Jeden den králem, zázraku jménem Nabucco a triumfálně přijatých a dodnes životaschopných operách Lombarďané a Ernani přišli Dva Foscariové coby opus, který lze za podobný umělecký úspěch označit jen stěží. Mladý Verdi si zkrátka s Byronovým stejnojmenným dramatem z roku 1821 ještě nedokázal poradit tak, jak si předsevzal, totiž nedovedl ještě charakterizovat každou postavu specifickým hudebním jazykem ani vytvořit atmosféru, která v sobě od počátku do konce ponese to pravé napětí. Ale abychom geniálnímu autorovi Nabucca či Ernaniho nekřivdili: na vině je zde možná z velké části libreto Francesca Marii Piaveho, který zůstal zejména oběma hlavním mužským postavám hodně dlužen a učinil z nich jen o málo víc než statické glosátory děje.

Příběh dóžete, neschopného se navzdory své moci rozhodně postavit politickým oponentům, kteří nespravedlivě posílají jeho syna Jacopa do vyhnanství, tak dokáže ve Verdiho hudební podobě zaujmout v podstatě jen tehdy, dostane-li se mu kvalitních pěvců, inspirativního nastudování a v případě scénického řešení i nápadité režie. Toho posledního se tentokrát Salcburk nedočkal, nezbývalo tedy než doufat, že Foscariové zazní v zajímavé podobě alespoň po hudební stránce.

Bez dlouhých okolků lze konstatovat, že se tak opravdu stalo. Za naprostou hvězdu večera bych označil italského dirigenta Michela Mariottiho, který spolu s Mozarteumorchester Salzburg dokázal z Verdiho partitury vydobýt doslova zázraky a představit ji – alespoň pro mě osobně – ve značně překvapivém světle. Pozoruhodné orchestrální barvy, rafinovaná řešení dramatických situací, kouzlo lyrických pasáží i zdůraznění nevšedních melodických motivů zejména ve sborových a ansámblových scénách, to vše mě donutilo poslouchat Dva Foscarie poněkud jinýma ušima, než jak tomu bylo doposud. Možná, že se tak stalo i díky skutečnosti, že šlo o koncertní provedení – více se soustředit jen na hudební podobu díla zkrátka někdy neuškodí… Mariotti je každopádně dirigentem, jehož talent pro nacházení nevšedních krás v belcantových či rossiniovských operách je všeobecně znám, a jsem tedy rozhodně vděčný za možnost slyšet toto Verdiho rané dílo právě v jeho nastudování.

Zcela luxusního obsazení se dostalo oběma titulním Foscariům. Plácido Domingo, jak už jsem zmínil na začátku, se zde objevil v roli starého dóžete, který se na rozdíl od svého kolegy ze Simona Boccanegry potýká v mnohem větší míře s vlastní neschopností učinit v pravou chvíli správná rozhodnutí. Pěvec vytěžil ze své role maximum a myslím si, že právě Domingovi (který se už v této opeře několikrát scénicky představil) bude jednou možné poděkovat za obnovený zájem divadel i publika, jemuž se Dva Foscariové začali v posledních letech těšit.

Jistě, Foscari není Boccanegra; Plácido Domingo mu však dává vše, co je zapotřebí pro jeho opravdovost – věříme mu zkušenosti, pramenící z jeho věku, upřímnou lásku k synovi a jeho rodině i bolest, pramenící z vlastních selhání. Velkými okamžiky se staly Francescova árie z prvního dějství i závěrečná scéna, kdy dóže sbírá poslední síly, aby se postavil svým nepřátelům a následně zemřel, naplněn bolestí, že ho v odchodu na věčnost předešel jeho jediný syn. Jednalo se zkrátka o skutečně úctyhodný výkon jednoho z největších operních pěvců nejen dvacátého, ale bezpochyby i jednadvacátého století… Snad by ještě nemělo být zapomenuto, že onoho večera byl Domingo ve výtečné pěvecké kondici; jeho charakteristický hlas zaplňoval obří hlediště Grosses Festspielhaus voluminózním způsobem a vibrato, patřící k jeho věku téměř nutně, znělo zkrátka jako přirozená součást projevu starého a okolnostmi zlomeného muže.

Roli Jacopa Foscariho si doslova vychutnal maltský tenorista Joseph Calleja. S poněkud plochým charakterem ušlechtilého hrdiny, který marně bojuje za svou nevinu ve vykonstruovaném obvinění, sice mnoho nepořídil, ale – snad s výjimkou drobných zaváhání ve vstupní árii – po vokální stránce předvedl posluchačům svůj barevně nesmírně zajímavý hlas i bezpečnou pěveckou techniku. Nejvíce dokázal vytěžit z čistě lyrických pasáží a zejména z velkého duetu s manželkou Lucrezií ze druhého jednání, což byl zcela po právu jeden z nejdéle a nejnadšeněji aplaudovaných okamžiků večera.

V úloze Lucrezie se měla mimochodem původně objevit renomovaná řecká sopranistka Maria Agresta, kterou ovšem ze zdravotních důvodů nahradila několik týdnů před premiérou její čínská kolegyně Guanqun Yu. Vítězka Domingovy pěvecké soutěže Operalia z roku 2012 už má za sebou vystoupení v Metropolitní opeře v New Yorku nebo Deutsche Oper Berlin, přičemž v úloze Lucrezie už účinkovala po boku Plácida Dominga ve španělské Valencii.

Navzdory uvedeným úspěchům a zkušenostem však považuji její výkon za nemalé zklamání. Právě Lucrezie je totiž ve Verdiho opeře jedinou aktivní nositelkou děje; oroduje za manžela u jeho otce, těší manžela ve vězení a dodává mu sílu, nepřestává věřit ve spravedlnost ani ve chvíli, kdy se Jacopo podvoluje osudu před svou deportací, a pak se ocitá na samé hranici šílenství, když se dozví, že její manžel zemřel ve chvíli, kdy byla jeho nevina dokázána. Tato osamělá ženská hrdinka má být zkrátka jedním z vrcholů vztahového trojúhelníku, který je základem příběhu Dvou Foscariů. Bohužel, Guanqun Yu sice předvedla atraktivně znějící hlas, který se výtečně pojil zejména s Callejovým tenorem ve společných scénách, ale po dramatické stránce nepřinesla svému charakteru nic, co by prozrazovalo jakákoliv hrdinčina citová pohnutí. Byla to každopádně škoda, protože zpěvaččin celkově matný výkon ubíral nemálo z vyznění díla, které jinak díky Mariottiho nastudování a Domingově a Callejově přínosu působivě gradovalo.

V menších rolích intrikánů Loredana a Barabagy se objevili dva výteční pěvci; v té první stále lepší italský basista Roberto Tagliavini (před třemi lety stanul po Domingově boku v téže úloze i v Divadle Na Vídeňce), v té druhé salcburský festivalový objev z roku 2015, talentovaný norský tenorista Bror Magnus Tødenes. V důležitých a z prvotního posluchačského hlediska možná nejatraktivnějších sborových pasážích se na velmi dobré úrovni předvedl Philharmonia Chor Wien pod vedením sbormistra Waltera Zeha.

Mám-li své dojmy z koncertního provedení Dvou Foscariů na letošním Salcburském festivalu nějak shrnout, pak možná stačí konstatovat jen několik jednoduchých pravd. Totiž, že v případě opravdu kvalitního hudebního nastudování nic jak jako opravdu nepovedená opera Giuseppe Verdiho neexistuje a že Plácido Domingo zůstává – tedy alespoň podle mého subjektivního názoru – i nadále králem světové opery, i kdyby se mu zrovna říkalo jen dóže benátský…

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth von Mzensk
15. srpna 2017 19 hod. Grosses Festspielhaus
Při přípravě podkladů pro tento Salcburský festivalový kaleidoskop jsem mimo jiné sáhl i pro velký souhrnný katalog kompletního programu letošního Salzburger Festspiele. Jedná se o tiskovinu, která vychází vždy na podzim předchozího roku, takže v době konání aktuálního ročníku už všechny obsažené údaje nemusejí odpovídat skutečnému stavu věcí. Ještě se mi ale nestalo, že bych navštívil festivalovou produkci, mezi jejímiž hlavními protagonisty není nikdo z těch, kdo byl uváděn původně…

V jedné z nejočekávanějších operních premiér letošního ročníku, Šostakovičově Lady Macbeth von Mzensk v původní verzi z let 1930-1932, měli podle katalogu s uzávěrkou 25. října 2016 účinkovat následující pěvci: Nina Stemme jako Katerina Izmajlová, Maksim Aksenov jako Sergej a Feruccio Furlanetto v úloze Borise. Co si více přát, chtělo by se říci. Jenže první, kdo si svou účast na projektu rozmyslel, byl Furlanetto, a věhlas jeho náhradníka Dmitry Ulyanova se s tím předchůdcovým rozhodně srovnávat nedal. Podařilo se však sehnat pěvce stále slavnějšího jména do role Sergeje: Aksenova tak nahradil Američan Brandon Jovanovich, známý i našim milovníkům opery jako Princ z nové produkce Rusalky v newyorské Met. Nina Stemme však byla coby hlavní magnet inscenace v programu uváděna stále a ještě den před reprízou 15. srpna jsem měl za to, že tuto wagnerovskou heroinu v úloze jedné z nejpozoruhodnějších postav ruského operního repertoáru skutečně uvidím. Leč člověk míní…

Jak to bylo doopravdy s představitelkou titulní role, si nechám s dovolením až téměř na závěr. Pro začátek bych rád uvedl, že se Šostakovičovu mistrovskému dílu dostalo v Salcburku scénické podoby, která má šanci vejít do dějin jeho inscenování. A to v tom nejlepším slova smyslu: respektovanému německému činohernímu režisérovi Andreasi Kriegenburgovi se totiž podařilo převést skladatelův geniální mix tragédie, příběhu se silným erotickým kontextem a grotesky do vizuálního ztvárnění, které tomu hudebnímu téměř dokonale vychází vstříc a funguje s ním ve zřídka vídané symbióze.

V monumentálních kulisách jakéhosi časově neukotveného panelového sídliště (veškerá zábradlí na balkonech a četných ochozech jsou dřevěná, takže navozují spíše dojem pavlačových domů z počátku dvacátého století, scénografie Harald B. Thor) se na nezastavěné ploše v popředí odehrává mezi zrezivělými složenými trubkami a dalším harampádím příběh, zasazený do jakéhosi východního, leč viditelně bezvýchodného prostřední. Všechny postavy mají na sobě ošacení buď univerzálního střihu (pánské obleky, dělnické šaty, policejní uniformy), nebo výrazně soudobé oblečení (moderní pánská tílka, džínsy a podobně, kostýmy Tanja Hofmann).

Historii znuděné kupcovy manželky, která hledá východisko nejprve v čistě živočišném vztahu s mladíkem Sergejem, následně ve spontánních vraždách uzurpátorského tchána a slabošského manžela, a po odhalení těchto zločinů v sebevraždě na cestě do tábora nucených prací, nemá režisér potřebu opatřovat jakýmikoliv novými významy. Naopak se snaží, aby děj, v němž figuruje ne méně než třiadvacet postav, působil co nejpřehledněji a veškeré vztahy a motivace co nejpřirozeněji. V Kriegenburgově podání se střídá ryzí naturalismus se scénami s různou mírou stylizace (zejména erotické scény mezi Katerinou a Sergejem) a scénami, koncipovanými jako drsná komedie. To vše ale vychází důsledně ze Šostakovičovy hudby, přičemž rozsáhlá instrumentální místa využil režisér pro realizaci působivého nápadu: scéna se v těchto okamžicích zabarvuje do modra a působí nerealistickým, rozmlženým a roztřeseným dojmem (světelný design Stefan Bollinger). Jsou to okamžiky Katerininých představ, snů a nočních můr, které si, jak se zdá, nosí neustále s sebou v podobě stejně modrých šatů, jež jsou pro její postavu charakteristické.

Zajímavým scénickým prvkem jsou interiéry pokojů a kanceláří, které v daných okamžicích vyjíždějí na důmyslných konstrukcích ze dvou protějších domů a v případě potřeby vytvářejí přední plán scény. Kromě exteriérů se tak děj odehrává i v ložnici Izmajlovových, kanceláři Katerinina manžela nebo na policejní stanici. Ve finále se pak sídliště stává zastávkou zástupu vězňů s dozorci do pracovního tábora; Katerina, zdeptaná nejen osudem, ale i Sergejovou nevěrou s dívkou Sonětkou, končí svůj život tak, že nasadí Sonětce na krk smyčku a jinou na druhém konci téhož lana si dá na krk sama. Po násilím realizovaném společném skoku z balkonu okolo nosného sloupu pak oběsí nejen sebe, ale i svou sokyni.

Tak, jako přirozeně funguje Kriegenburgovo režijní pojetí, funguje takřka kongeniálně i hudební nastudování velkého šostakovičovského specialisty, lotyšské dirigentské legendy Marisse Jansonse. Vídeňští filharmonikové vytvořili pod jeho vedením ze skladatelovy partitury dráždivou, sršatou a neskutečně vzrušující symfonii. Neúnavný Janssons nedopřál orchestru, pěvcům ani divákům prakticky žádný čas na vydechnutí – po celou dobu trvání inscenace ji z orchestřiště provázelo neochabující napětí.

Navzdory téměř tříhodinové délce opery nezbývalo než litovat, že celou tuto bezchybně fungující koncepci přerušila po druhém dějství přestávka… Z místa v přízemí, kde jsem seděl, se mi navíc naskytl pohled, na který nejspíš jen tak nezapomenu: v okamžiku, kdy po objevení Zinovijova těla ve sklepě začíná jedna z orchestrálních meziher, vjela do Jansonse viditelně zcela nová energie (jedná se o jeho oblíbenou skladbu, již často uvádí i samostatně na koncertech). To upřímné a radostné nadšení na dirigentově tváři se bohužel nedá popsat, a ona brutální a groteskně taneční pasáž, zahraná ve téměř vražedném tempu, mi zní každopádně v hlavě dosud…

A pěvecké obsazení? Původně avizovaná Nina Stemme bohužel ohlásila zdravotní indispozici, a tak se na jejím místě v roli Kateriny Lvovny Izmajlové překvapivě objevila pěvkyně, která měla původně zpívat malou úlohu Aksinji, mladá ruská sopranistka Evgenia Muraveva. Ta už má jako stálý host Mariinského divadla a sólistka Sankt Peterburgské komorní opery za sebou celou řadu velkých rolí světového repertoáru, ale přesto působil její pěvecky i herecky komplexní výkon na festivalové publikum doslova jako zjevení. Muraveva se stala okamžitě nezpochybnitelnou hvězdou večera, což bylo tím pozoruhodnější, že nahradila slavnou kolegyni, na jejímž jméně v podstatě stála propagace celé inscenace. Chtělo by se věřit, že právě tak začínají velké kariéry budoucích operních hvězd – a právě tou by si podle mého názoru neobyčejně talentovaná Evgenia Muraveva být skutečně zasloužila.

Další výrazný a opět po všech stránkách promyšlený charakter na scéně vytvořil už zmíněný americký tenor Brandon Jovanovich v roli Sergeje. Díky výtečně zvládnuté ruštině mu bylo i dobře rozumět, a tak bylo sledování počínání jeho živelně pojatého plebejského bonvivána, jemuž se flirtování se zaměstnavatelovou ženou stane osudným, ryzím potěšením.

Skvělým protihráčem se mu stal v první polovině představení charismatický basista Dmitry Ulyanov coby ješitný a zároveň primitivní Katerinin tchán Boris. Vynikajícím režijním nápadem bylo vybavit ho jakýmsi repelentem, jimž neustále a obsesivně postřikoval vše ve svém okolí. Zástup mužů s podobnými spreji pak pronásledoval Katerinu i v jedné z jejích hrůzných představ a stejný repelent pak ke svému překvapení našel i Sergej v kapse svého svatebního obleku. Není tedy těžké uhodnout, komu oblek patřil dříve…

Z dalších představitelů je třeba jmenovat tenoristu Maxima Pastera v typově přesně obsazené roli Katerinina rezignovaného a neschopného manžela Zinovije, tenora Andreje Popova v důležité úloze Opilce nebo basistu Stanislava Trifomova ve skvěle komicky zahrané roli Popa. Podstatnou roli má v opeře i mohutně obsazený sbor, a v tomto případě to byl tradičně skvělý Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor se sbormistrem Ernstem Raffelsbergerem.

Je určitě škoda, že tato neobyčejně vydařená inscenace nebyla zaznamenána pro vydání na DVD, a nevznikla ani v koprodukci se žádnou operní scénou či festivalem, takže po skončení tohoto ročníku Salzburger Festspiele se za ní patrně definitivně zavře voda (tak jako za Katerinou v původní verzi libreta). Vnucuje se i vzpomínka na zatím poslední setkání se Šostakovičovou operou u nás: od premiéry vynikající inscenace Davida Radoka v pražském Národním divadle už letos uplynulo dlouhých sedmnáct let. Další návrat Lady Macbeth von Mzensk na naše jeviště je už ovšem za dveřmi: v březnu roku 2018 je očekávána premiéra v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Snad je tedy nač se těšit: opravdu totiž nejde o „chaos místo hudby“, jak se údajně znechuceně vyjádřil o Lady Macbeth sám Josif Vissarionovič Stalin, ale o operní dílo tak výjimečné, že by byla škoda, kdybychom se s ním neměli možnost setkávat naživo také u nás.

Hodnocení autora recenze: 90%

Salzburger Festspiele 2017

Liederabend Yoncheva – Academia Montis Regalis
Dirigent: Alessandro De Marchi
Sonya Yoncheva (soprán)
Academia Montis Regalis
13. srpna 2017 Stiftung Mozarteum – Grosser Saal Salcburk

program:
Georg Friedrich Händel:
–Ouverture aus dem Dramma per musica Giulio Cesare in Egitto HWV 17
–Sinfonia und Arie der Cleopatra „V’adoro, pupille“ aus dem Dramma per musica Giulio Cesare in Egitto
–Arie der Cleopatra „Non disperar; chi sa?“ aus dem Dramma per musica Giulio Cesare in Egitto
–Arie der Cleopatra „Se pietà di me non senti“ aus dem Dramma per musica Giulio Cesare in Egitto

Jean-Philippe Rameau:
–Ouverture aus der Tragédie en musique Dardanus RCT 35
–Air der Vénus „L’Amour, le seul Amour“ aus der Tragédie en musique Dardanus RCT 35
–Menuet tendre en Rondeau aus der Tragédie en musique Dardanus RCT 35
–Tambourin I aus der Tragédie en musique Dardanus RCT 35
–Tambourin II aus der Tragédie en musique Dardanus RCT 35
–Air der Télaïre „Tristes apprêts, pâles flambeaux“ aus der Tragédie Castor et Pollux RCT 32
–Forêts paisibles aus dem Entrée Les Sauvages aus dem Ballet-héroïque Les Indes galantes RCT 44

Georg Friedrich Händel:
–Ouverture aus dem Dramma per musica Alcina HWV 34
–Arie der Theodora „With darkness deep, as is my woe“ aus dem Oratorium Theodora HWV 68
–Arie der Morgana „Tornami a vagheggiar“ aus dem Dramma per musica Alcina HWV 34

Henry Purcell:
–Ouvertüre aus der Oper Dido and Aeneas
–Rezitativ und Arie der Dido „Thy hand, Belinda“ – „When I am laid in earth“ aus der Oper Dido and Aeneas

přídavky:
Georg Friedrich Händel:
–Arie der Almirena „Lascia ch’io pianga” aus der Oper Rinaldo
–Forêts paisibles aus dem Entrée Les Sauvages aus dem Ballet-héroïque Les Indes galantes RCT 44
–Arie der Theodora „With darkness deep, as is my woe“ aus dem Oratorium Theodora HWV 68
***

Giuseppe Verdi:
I due Foscari
(koncertní provedení)
Dirigent: Michele Mariotti
Sbormistr: Walter Zeh
Mozarteumorchester Salzburg
Philharmonia Chor Wien
Premiéra 11. srpna 2017 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z reprízy 14. 8. 2017)

Francesco Foscari – Plácido Domingo
Jacopo Foscari – Joseph Calleja
Lucrezia Contarini – Guanqun Yu
Jacopo Loredano – Roberto Tagliavini
Barbarigo – Bror Magnus Tødenes
Pisana – Marvic Monreal
Fante del Consiglio – Jamez McCorkle
Servo del Doge – Alessandro Abis
***

Dmitrij Šostakovič:
Lady Macbeth von Mzensk
Dirigent: Mariss Jansons
Režie: Andreas Kriegenburg
Scéna: Harald B. Thor
Kostýmy: Tanja Hofmann
Světla: Stefan Bolliger
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Christian Arseni
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 2. srpna 2017 Grosses Festspielhaus Salcburk
(psáno z reprízy 15. 8. 2017)

Katerina Lwowna Ismailowa – Evgenia Muraveva
Boris Timofejewitsch Ismailow – Dmitry Ulyanov
Sinowi Borissowitsch Ismailow – Maxim Paster
Sergej – Brandon Jovanovich
Aksinja / Zwangsarbeiterin – Tatiana Kravtsova
Der Schäbige – Andrei Popov
Hausknecht / Wächter – Oleg Budaratskiy
Mühlenarbeiter –Igor Onishchenko
Kutscher / Lehrer – Vasily Efimov
Pope – Stanislav Trofimov
Polizeichef – Alexey Shishlyaev
Polizist / Sergeant – Valentin Anikin
Sonjetka – Ksenia Dudnikova
Alter Zwangsarbeiter – Andrii Goniukov
Verwalter – Gleb Peryazev
1. Vorarbeiter – Martin Müller
2. Vorarbeiter / Betrunkener Gast – Oleg Zalytskiy
3. Vorarbeiter – Ilya Kutyukin

www.salzburgerfestspiele.at