Bartók a básnička v meziměstském hovoru

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (108)

Ivan MedekNahrávky skladeb v autorském podání společně poslouchali a komentovali Ivan Medek a Ilja Hurník. V pořadu z cyklu Umění 20. století v roce 1966. Interprety svých děl tu – jako klavíristé – byli třeba Edvard Grieg, Maurice Ravel, Claude Debussy, Richard Strauss nebo Igor Stravinskij. Právě v souvislosti s ním připomínal minule Ilja Hurník italskou větu Traduttore, traditore čili Překladatel zrazovatel. Stravinskij ji prý s oblibou používal, aby podpořil svůj názor, že živý interpret do značné míry dezinterpretuje skladatelovu představu. Jak známo, Stravinskij často svá díla dirigoval, a jak říkal Ilja Hurník, komponoval dokonce „pro mechanický klavír, jen aby vyloučil interpreta jako prostředníka mezi sebou a posluchačem“.

Ale co naplat: i k tomu, aby hudba vyzněla s rytmickou precizností – a ne mechanicky – je třeba představivosti a individuality. „Žádný stroj neudělá rytmus tak živý, jako ho udělá skutečný živý člověk. Rytmus není věcí matematického rozdělení času, ale drobounkých posunů jednotlivých tónů z jejich – abych tak řekl – matematického umístění na časové ose, není-li to příliš učeně řečeno, ale jinak to nedovedu. Je to zkrátka drobná deformace, která činí precizní, matematický záznam v notách živý. A k tomu je třeba fantazie. Stravinskij tady tedy podceňuje roli výkonného umělce. A zároveň se domnívám, že on sám pak upustil od té striktnosti, kterou kdysi vyslovil.“
***

Ivan Medek: Byla revoluce Stravinského, byla revoluce ironického Prokofjeva a také zemitého, drsného až barbarského Bartóka. Zejména Bartóka z jeho prvních let. O Bartókovi se třeba říkalo, že byl vynikajícím a naprosto přesvědčivým typem klavíristickým. Já si vzpomínám, že mně nedávno někdo říkal, že slyšel hrát jeho Druhý klavírní koncert jím samotným a že od té doby nikdy neslyšel nic rytmicky přesvědčivějšího. Včetně Richterova provedení s Českou filharmonií v Praze. A to bylo provedení vynikající. My tady máme z Bartóka Suitu op. 14. Hraje pochopitelně autor jako ve všech případech dnešního večera.

(hudební ukázka – Béla Bartók: Suita op. 14)

Ivan Medek: Je třeba připomenout, že to je archivní záznam, zvukově nepříliš kvalitní. To jste všichni poznali a tím vlastně Bartóka trochu znevýhodňujeme. Protože jako klavíristu ho posuzovat můžeme a musíme.

Béla Bartók (zdroj YT)
Béla Bartók (zdroj YT)

Ilja Hurník: Když poslouchám tuto nahrávku, už přestávám myslet na hrajícího skladatele. To je totiž vysloveně profesionální a virtuózní pianistický výkon a bezděčně budeme přikládat na tento výkon měřítko, jaké klademe na virtuosy té doby. Zase si budeme ověřovat to, jak se interpretace mění, jak není závazná ta, kterou nám předkládá skladatel. A změna tkví opět v tomtéž. Totiž v dnešním daleko větším nároku na pregnantnost. I tu rytmickou. Toto je třeba skladba, která přímo volá po kladívkovém úhozu. Ten tady – měřeno dnešními požadavky a dnešní pianistickou praxí – přece jenom ještě chybí.

Ivan Medek: Nehledě k tomu, že i ve způsobu, jakým se tady Bartók projevuje jako interpret, se myslím ukazují určité dobové rysy. Každý moderní klavírista by některé rytmické útvary vysloveně přehnal. Snažil by se o jejich zvýraznění, o maximální pregnanci. Bartók je naopak takový trochu opatrný.

Ilja Hurník: Ano. Souhlasím. Zvýšená pozornost k pregnanci souvisí s praxí hrát ve velkých sálech. Když je člověk ve velkém sále, má pocit, že říká do meziměstského telefonu nějakou básničku. A spojit poezii básničky, uměleckou hodnotu se zřetelností, aby vůbec bylo rozumět i na poslední galerii, to nutně musí vést k větší pregnanci ve všech směrech. Taky například v pomalejších tempech. I toto odvisí od akustiky sálu.

Ivan Medek: V tom směru snad bude zajímavé poslechnout si jednoho našeho skladatele, který ovšem v době svého života byl daleko víc známý jako klavírista. Jako klavírista neobyčejně všestranný, jako vynikající muzikant, který uměl to, o čem jsi hovořil v souvislosti s Richardem Straussem. To znamená hrát perfektně z listu, hrát partitury, hrát ovšem také komorní muziku a hrát brilantně i džez. A to je Ervín Schulhoff, který nahrál na gramofonovou desku své Jazzové etudy.

(hudební ukázka – Ervín Schulhoff: Jazzové etudy)

Ivan Medek: Já nevím, já bych na to moc přísné měřítko nebral.

Ilja Hurník: Pročpak?

Ivan Medek: Mně se to nezdá z hlediska čistě klavíristického přece jen jako měřitelné profesionálními výkony. I když jsem předtím říkal, že Schulhoff byl klavírista a že jako klavírista vystupoval, není to úplně přesné. Je tam celá řada zaškobrtání, počkání, která jsou myslím dána určitými technickými možnostmi.

Ervín Schulhoff (foto archiv)
Ervín Schulhoff (foto archiv)

Ilja Hurník: Mě na tom ovšem dojímá jedna věc. Vžívám se do těch lidí, kteří objevili jazz pro vážnou hudbu. Myslím, že to bylo zjevení, že to byla atmosféra, jakou prožíváme dnes, kdy k nám přicházejí všelijaké nové prvky ze západních směrů, prvky takzvané nové hudby. Často nám připadají jaksi transcendentní, neuchopitelné, nekontrolovatelné. A zrovna takové asi mohly být jazzové rytmy. Dnes jsou běžné každému šestnáctiletému klukovi. Je to jejich vlastní mateřská řeč hudební, ale tehdy to bylo něco strašně nového. A mě dojímá, s jakou svěžestí, s jakým zápalem se především pařížská Šestka, ale také Schulhoff, který byl jakýmsi českým rodným bratrem těchto skladatelů – jak se vrhají na tento nový, osvěžující pramen v hudbě.

Ivan Medek: Tady ses ovšem prozradil, protože posloucháš Schulhoffovy Jazzové etudy daleko víc jako skladatel než jako klavírista. Ale prosím, to je úplně správné hledisko.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat