Bayreuth premiérově po druhé – Valkýra

redakce, 30.07.2013 0:00

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích

Kirill Petrenko diriguje Valkýru v Bayreuthu jako žhoucí vášeň
(Der Tagesspiegel – 29. 7. 2013 – Ulrich Amling) Zelený pahorek je obklopen armádou malých pestrých Wagnerů, měří 102 centimetrů, nedosahují tedy ani výšky zakladatele Festspiele, ale je jich hodně a velitelsky zvedají paže. Ottmar Hörl dal vyrobit 500 Wagnerů, samozřejmě ruční práce z Franken. Jsou pevně ukotveni, aby je nikdo neukradl, a mají osobního hlídače, který je pravidelně obchází. Tito Wagnerové chtějí jen jedno – dirigovat, udávat tempo, určovat začátek.

To je v jubilejním Prstenu úkolem Kirilla Petrenka. Naštěstí ho dlouhodobá nejistota, kdo bude jeho režijním partnerem, nepřiměla k ústupu. Jedenačtyřicetiletý ruský dirigent se na nástup v Bayreuthu dlouho a pečlivě připravoval, je to také předehra k jeho příští funkci – Petrenko se stane od sezony 2013/14 v Mnichově nástupcem Kenta Nagana, který v bavorském hlavním městě mnoho štěstí neudělal. V Prstenu účinkující hudebníky z Mnichova a mnichovské návštěvníky Festspiele v publiku letos poznáme podle blaženého úsměvu samozřejmých vítězů. Plachý maestro si získal všechny. Nikoli bezohledným vystupováním nebo vysvětlujícím řečněním, nýbrž laskavou neústupností a energií, energií a zase energií.

Prsten stál na úplném začátku Petrenkovy kariéry, když se stal v osmadvaceti letech generálním hudebním ředitelem v Meiningenu. Postavil tam se dvěma orchestry Wagnerovu tetralogii ve čtyřech po sobě následujících večerech. Žhoucí vášeň a umění rozeného operního dirigenta. Léta po odchodu z postu šéfa Komické opery využil Petrenko k neúnavnému studiu. Nad jeho výsledkem na začátku zkoušek úpěl nejeden hudebník Festpiele. Co ten chce všecko korigovat, co všecko chce slyšet! Vždyť tady přece svého Wagnera každý zná a umí. Avšak Petrenko rozevíral neústupně náruč – a členové bayreuthského orchestru do ní pozvolna s nadšením padali.

Petrenko ponechává moc Wagnerově vyostřené harmonii
Cítíme to už v předehře k Valkýře, v té bouřlivé noci, kterou protínají blesky a Donnerovo hřmění. Petrenko přitom nemusí k Wagnerovým efektům nic dodávat, dokonce je může projasnit, zadržet, odkrýt je až k šlachám, a fascinace přitom nepoleví – naopak. Dirigent postupuje plynule vpřed, nikdy se nezastaví na patosu. Není tu žádné mystické mihotání, šumot, žádné runy. Zato se objeví to, co je často naneseno jen pastózním smíšením zvuků, tak, jak to má být: je to neslýchané! Kdo začal po tolika oslavných projevech věnovaných starému mistrovi o Wagnerově modernosti pochybovat, může v Bayreuthu vydechnout. Petrenko nic neskrývá pod zvukovým kobercem, ponechává Wagnerově vyostřené harmonii její moc, nic víc. Co je jemné, hraje se co nejjemněji. Jen pouhé slavnostní kráčení vytrvalec u pultu nikdy nepřipustí.

Také pro pěvce znamená Petrenko štěstí, je totiž jedním z oněch vzácných dirigentů, kteří nikdy nezapomínají, jaké měl Wagner na hlasy nároky. Bleskově vytváří ve zvukové struktuře průseky, klestí svým pěvcům cestu, dýchá s nimi. Díky němu se nakonec dočkala Catherine Foster při svém nejistém debutu na Zeleném pahorku v roli Brünnhildy v závěru potlesku, vzhledem k jejímu hlasovému potenciálu oprávněnému. Franz-Josef Selig vytvořil suverénně záludného Hundinga a Johan Botha může jako Siegmund inteligentně rozvinout plnost svého hlasu. Po jeho boku na vše připravená Sieglinda Anji Kampe. Jeden z nich však při loučení s mocí překonává sám sebe: Wolfgang Koch zpívá v této Valkýře svého životního Wotana, jenž míří k srdcím tím spíše, že v orchestřišti nikdo nedráždí slzné žlázy.

A Frank Castorf? Jako by ve Valkýře dal režii volno. Zpěváci přenechaní sami sobě straší ve vrtné věži. Mohlo by v tom být něco z Andersonova filmu Až na krev nebo také z Dogville Larse von Triera, kdyby se Castorfovi ovšem chtělo. Nicméně na videu vidíme, že se šlehačkový dort, kterým chtěl berlínský režisér Bayreuth počastovat, také sní. Jak to bude dál, až spatříme v Siegfriedovi zanedbanou výchovu neurotického hrdiny? Dokáže se režie vůbec vrátit do hry? Každopádně se vrátí velcí zpěváci.***

Kirill Petrenko dovedl orchestr na Zeleném pahorku i při 40 stupních k vrcholnému umění
(www.merkur-online.de -28. 7. 2013 – Markus Thiel)

Skuteční hrdinové tohoto Prstenu se nejmenují Siegmund a Siegfried. Je tu také například barman u benzinové pumpy ve Zlatu Rýna, který při všech těch divokých událostech ani nehne brvou a u jehož barpultu bychom přesto rádi někdy strávili večer. Němá role. Nebo krocan v první dějství Valkýry. Pro jistotu je v kleci, ani se neozve a v druhém dějství už je pryč. Možná skončil na talíři Johana Bothy – tak ale mluví jen škodolibí návštěvníci premiéry.

Aby si pojistil vládu, vymyslí Wotan plán. Jeho dcery valkýry dovedou mrtvé hrdiny do Walhally a bude z nich sestavena armáda. Wotan také zplodí dvojčata Sieglindu a Siegmunda – a Siegmund má Wotanovi získat zpátky prsten. Jenže Siegmund a jeho sestra se do sebe zamilují, i když je Sieglinda vdaná za Hundinga – což Wotanova manželka Fricka, ochránkyně manželství, velmi nerada vidí. Proto musí Siegmund padnout. Valkýra Brünnhilda tomu chce zabránit. Otec ji za trest uspí.

A pak jsou tu další hrdinové, které nevidíme. Dole, v bayreuthském orchestřišti, kde je téměř 40 stupňů. O přestávkách se lidé dohadují, zda to bylo roku 2003 nebo někdy jindy, kdy zažili něco podobného. Jisté však je, že premiéra v takovém dusném parnu už nebyla dlouho. A hrdinové festivalového orchestru hrají, jako by jim to vůbec nevadilo.

Spolu s Kirillem Petrenkem za sebou mají dlouhou túru. Ze začátku se podvolovali s nevolí jeho puntičkářskému způsobu zkoušení, neustálému pilování. Vždyť to přece známe, říkali si mnozí, už jsme to hráli kolikrát. Jenže při pohledu do not si museli říci: ten člověk má možná pravdu. A teď při premiéře Valkýry už poslouchají všichni. Předehra, ty bušící figurace smyčců působí jako smršť zvuku v HD kvalitě. Když v sobě Siegmund se Sieglindou naleznou zalíbení, vnímáme zázračnou něhu, mazlení s partiturou, nejčistší komorní hudbu, která se rozpíná a otevírá a plynule nabývá jiných dimenzí.

Vůbec je úžasné, jak přirozeně tato Valkýra plyne. Není zde žádné „teď poslouchejte“, muzicírování s vykřičníky. Všechno důležité tu zkrátka je. Když v závěru při Wotanově loučení nastupuje patos, pak Petrenko povolí a vzniká zvuk, hutný, objemný a veliký, spíš pro srdce než pro mozek, jakého lze dosáhnout jen ve zdejší kouzelné akustice.

A když se má hrát tiše, protože to tak Wagner napsal, ať už v Sigmundově „zimní bouři“, nebo v Brünnhildině „zvěstování smrti“, je to až extrémní. Nikdo ze zpěváků se nemusí přepínat, je to čirý písňový večer. Pro leckoho to muselo být natolik neobvyklé, že citlivá Catherine Foster sklidila na konci druhého jednání kromě aplausu také nějaké zabučení. Pro debut v roli Brünnhildy v tomto domě se to dost nesluší.

Jistě je při tomto pěveckém obsazení leccos jinak. Catherine Foster může ocelově proniknout při „hojotoho“. Ale je také rozhodující, jak uvolněně nechá svůj vysokodramatický hlas plynout. Jak v pianu nic nedusí a kolik síly pak má pro neforzírované erupce. Dvě, tři výtky by se našly, to se však ještě poddá. Také Wolfgangu Kochovi možná schází zemitost, kov. Jeho Wotan není vládce, nýbrž zlomený muž, který bojuje nevýraznými tóny o duševní rovnováhu, monolog buduje jako šedivou zpívanou deklamaci a občas cholericky vyletí: Nestojí to ale náhodou u Wagnera právě takto? Claudia Mahnke není štěkavá Fricka, je to zranitelná žena, a Franz-Josef Selig ke všemu odhodlaný Hunding, ale žádná karikatura. Johan Botha podává Siegmunda s tak nádherně rozvinutou rozkoší hrdiny, že na jeho fyzický zjev (skoro) zapomeneme. Většinou ovládá jeviště Sieglinda. Anja Kampe se projevuje fyzicky až bezohledně, jednoduše to překvapuje. Ale možná je to dobře, díky ní se něco děje.

O neinscenování se (příliš) často vtipkuje jako o „koncertantním“ provedení; zde, u Franka Castorfa to platí v celém rozsahu. Valkýra je časově umístěna před jeho Zlato Rýna, odehrává se v padesátých letech. Na obrovské farmě s vrtnou věží a stodolou, z níž nechá scénograf Aleksandar Denić vyjet na rampu ropné čerpadlo a to pak strmí nad orchestřištěm. Ta věc se hýbe a máme strach, zda na tom najednou Petrenko nezůstane viset.

Dává se nám po azerbajdžánsku na vědomí, že ropné šílenství neexistuje jen v Texasu (jako ve Zlatu Rýna), nýbrž i na Východě. Valkýry (občas zpívají mizerně) dělají přehlídku kostýmů, Fricka jako by utekla z Aidy. Pokaždé, když se opět objeví promítací plátno, publikum zasténá. Video jako dodatečná vysvětlivka, často zábavné podtržení, většinou však nahrazuje režii. A zatímco Siegmund opěvuje lunu, cpe se jakási žena šlehačkovým dortem – Wotanův sladký dárek Erdě?

Ropa jako černé zlato dneška: Co to má společného s příběhem Prstenu, proč jsou tyto postavy právě zde a proč se potkávají, to, že Wotan zoufalým plánem bojuje za vysvobození a obětuje proto svého syna, to všechno je zřejmě Castorfovi lhostejné. Jeho smlouva s Bayreuthem má, jak sám říká, 275 stran. Neschází v ní náhodou paragraf o režijním vedení?***

Castorfova Valkýra naladila publikum smířlivě
(www.stern.de – 29. 7. 2013 – Britta Schultejans)

Zlato Rýna znamenalo pro Franka Castorfa v Bayreuthu špatný start. Valkýru posuzuje festivalové publikum smířlivěji.

Druhý díl Prstenu Nibelungova v interpretaci Franka Castorfa se bayreuthskému publiku zřejmě líbí víc než Zlato Rýna. Po premiéře Valkýry se dostavil bouřlivý aplaus. Ten však platil předšvším pěvcům: Johan Botha a Anja Kampe jako Siegmund a Sieglinda a moc jejich hlasů vyvolaly frenetický ohlas už po prvním jednání.

Catherine Forster jako Brünnhilda to tedy nemá lehké. Po druhém dějství ji dokonce část publika bez milosti vybučela. Neměla asi skutečně svůj nejlepší den a ve výškách nebylo na začátku všecko v pořádku. V závěru se však diváci se sopranistkou opět usmířili a tleskali jí právě tak bouřlivě jako Wotanovi Wolfganga Kocha. Dirigentu Kirillu Petrenkovi se dokonce kromě velkého jásotu dostalo – i když střídmých – standing ovations. Už nyní hovoří někteří kritikové o Petrenkově, nikoli Castorfově Prstenu.

Z 66. silnice do Azerbajdžánu
Castorfova režie Valkýry vadí publiku pravděpodobně mnohem méně než jeho křiklavě pestré Zlato Rýna, v němž přenesl Wagnerův příběh do USA šedesátých let, do motelu a k čerpací stanici – se světelnými reklamami, lehce oděnými rýnskými dcerami a Wotanem jako gangsterským bossem.

Režie i výprava Valkýry jsou značně zdrženlivější. Tentokrát se příběh odehrává při těžbě ropy v Azerbajdžánu. Kulisy tvoří omšelá vrtná věž na točně. Hledat vztah k prvnímu dílu je nejspíš marná snaha.

Castorfův koncept však jinak zůstává týž. Opět sází na ilustraci pomocí filmových dotáček a zpěváky sleduje kameraman. Zřídka jsme mohli vidět hvězdy Wagnerových oper při práci tak zblízka. O mnoho víc, nějaké poutavé myšlenky však – navzdory opulentní dekoraci – bohužel nenabízí. Jeho velké téma, ropa jako zlato naší doby, působí přes těžařskou kulisu a stará videa, která vypadají, že jsou sestavena zcela náhodně, jako z nouze ctnost. A co má znamenat krocan v kleci v prvním dějství – i to zůstává režisérovým tajemstvím.* * *

Frank Castorf inscenuje Valkýru jako Atlas mraků
(www.welt.de – 27. 7. 2013 – Lucas Wiegelmann)

Valkýra Franka Castorfa se odhrává u dřevěné ropné těžní věže v Baku. Iscenace rezignuje na provokace. Avšak rušivých videí se režisér vzdát nechce.

Není lepšího místa k poslechu Valkýry než bayreuthský Festspielhaus. Avšak někdy má alternativa také něco do sebe. Například poslechnout si ji v rozhlase. Premiéra Valkýry v sobotu večer byla přenášena stanicí ARD-Klassikwellen. Je to samozřejmě jen nouzové řešení, akustika není tak jedinečná jako na Zeleném pahorku, nevidíme zpěváky. Zato si můžeme na rozdíl od Festspielhausu dopřát vychlazené pivo a nohy strčit do studené vody. A zůstaneme ušetřeni filmových dotáček Franka Castorfa.

Valkýra je teprve takzvaný první díl Wagnerova megadíla. Režie to však neukázala, v nejlepším případě stagnuje. Když se otevře opona, vidíme obrovskou dřevěnou stodolu s věžičkou na čelní stěně. Zvenčí se vrší balíky slámy, k zadnímu vchodu vedou kolejnice, později po nich bude jezdit vrtná souprava. Pokud můžeme věřit programovému sešitu a rozhovorům, je to těžní věž v Baku. Tedy další štace Castorfova příběhu o ropě, která je pro něj rýnským zlatem moderní doby.

Castorf střídá prostor i čas
Přičemž se zdá, že jsme na konci 19. století. To byla doba prvních těžařských společností. Doba, kdy mužům v černých oblecích splývaly dlouhé plnovousy jako bohu Wotanovi nebo nosili cylindr jako zlý ropný boss Hunding.

Ačkoli se Valkýra odehrává po Zlatu Rýna, umisťuje ji Castorf před něj. Jeho vyprávění není chronologické, střídá prostor i čas. Postavy se objevují ve stále nových kostýmech. Připomíná to film Atlas mraků Toma Tykwera; je ironie, že Tykwer byl jedním z těch, s nímž se pro tento bayreuthský Prsten počítalo.

Ještě víc než ve Zlatu Rýna však zůstává téma ropy jen režisérovým tvrzením, pouhou stafáží. Osoby hrají své wagnerovské drama, zpívají o konci světa a bolestech lásky, a vždycky po několika scénách přidá Castorf černobílé historické záběry těžby ropy. Mezi těmito obrazy a děním na jevišti není žádná spojitost. Má to jen ten efekt, že zatlačují hudbu a zpěv opakovaně do pozadí.

Je to jako schůzka v restauraci, kde běží na obrazovce napínavé fotbalové utkání bez zvuku. Jakkoli se pokoušíme soustředit na to, co nám partner u stolu vypráví, musíme bezděčně sledovat obrazovku. S výsledkem, že nemáme nic ze hry, ani z rozhovoru.

„Jen jediné ještě chci: Konec!“
Zvláště k vzteku je to na konci prvního dějství, při jednom z nejslavnějších dostaveníček operních dějin, milostné scéně mezi Sieglindou a Siegmundem „Zimní bouře slastné luně ustoupily“. Hýřivá melodie se zdá zřejmě Castorfovi příliš sladká, každopádně k ní připojuje jakousi ženu, která si cpe do úst dort. Ironie má nejspíš shodit kýčovitou hudbu. Jenže lidé neputují do Bayreuthu proto, aby jim někdo vykládal, že jsou jejich milované opery kýč.

Ve druhém a třetím dějství je to o něco lepší. Hlavní postavy především stojí, původní nápady žádné. Dřevěná stodola se pořád otáčí sem a tam, ale aspoň tu není tolik projekcí. Wotan smí svůj monolog o konci všech nadějí na světovládu („Jen jediné ještě chci: Konec!“) přednést nerušeně a to je v případě výtečného barytonisty Wolfganga Kocha dojemný zážitek.

Vůbec teď vidíme množství konvenčních obrazů. V závěru, kdy je valkýra Brünnhilda zapuzena, nabídne se divákům dokonce skutečný zázrak ohně. Z velkého dřevěného zásobníku vyšlehnou plameny a do hlediště se line teplé světlo. Podobné scény přičtou konzervativci režisérovi určitě k dobru.

Od zuřivého hněvu k rozplývavé melancholii
Když se zas jednou objeví video, pak jsou to detailní záběry zpěváků, jaké už známe ze Zlata Rýna. Taková proměna perspektivy přináší jednotlivé poutavé okamžiky. Například, když je hrdina Siegmund v souboji smrtelně raněn Hundingem. Kamera zachytí jeho pohled, hrozí, že se hrdina skácí, ale Siegmund žije ještě dost dlouho na to, aby si povšiml vstupujícího boha Wotana: hrdina zjistí, že jeho smrt nařídil vlastní otec.

Johan Botha je možná nejlepší myslitelný Siegmund, jeho kondice jako by neměla hranic. Wotan Wolfganga Kocha má další různé barvy a ještě víc hereckých nuancí než ve Zlatu Rýna, od zuřivého hněvu k rozplývavé melancholii. Catherine Forster je neobyčejně čistá Brünnhilda bez vynaložení námahy, s intenzivními výškami, ale také dokáže vytvořit něžné oblouky. Zastiňuje ji jen velkolepá Anja Kampe jako Sieglinda, která se prosadí i vůči nejdivějšímu orchestrálnímu opojení, například při „Ó, nejvznešenější div“, kdy celý Festspielhaus tajil dech.

Hudebně vynikající večer
Výkon ansámblu je třeba ocenit také vzhledem k obrovskému horku ve Festspielhausu. Zpěváci se také napili vody, kdykoli k tomu scénicky našli příležitost.

Bouřlivě oslavován byl v závěru opět Kyrill Petrenko. Publikum ho odměnilo za mnoho magicky něžných, komorních okamžiků, jaké jsme slyšeli především v prvním dějství, a pominulo kupodivu dost drobných nečistit v orchestru. Když shrneme, byl to opět hudebně vynikající večer, a opět zklamání z režie, která poskytla málo impulzů. V pondělí se pokračuje Siegfriedem – ostatně, bude ho opět přenášet rozhlas. ***

Tam kde kvetou olejářská pole
(www.nachtkritik.de – 27. 7. 2013 – Wolfgang Behrens)

„And now for something completely different.“ Zdalipak Franka Castorfa při plánování inscenace Prstenu napadla tato věta z legendární série Monty Python’s Flying Circus? Zlom, jaký nastal v přechodu od mafináského thrilleru ve Zlatu Rýna k Valkýře, nemohl být větší.

Mazadlo moci
Že se změní čas a prostor se čekalo. Frank Castorf a jeho scénograf Aleksandar Denić porůznu prohlašovali, že při hledání moderního prostředku na podmazání moci, který by odpovídal zlatu Nibelungů, připadli na ropu a chtějí po ní pátrat v průběhu Prstenu na „cestě časem, geografií, politickými a sociálnímu dějinami“ (Denić). Po čerpací stanici na 66. silnici ve Zlatu Rýna následuje ve Valkýře ropné pole v Baku na konci 19. století (konkrétní místo však pozná jen ten, kdo už předem věděl, že se má jednat o Azerbajdžán). Denić tentokrát vytvořil na točně patřičnou náladu pomocí komplikované stavby z dřevěných schodišť, lešení a podobně, nad níž se tyčí rovněž dřevěná těžní věž z raně průmyslových časů.

S kompletní proměnou inscenačního stylu se však nepočítalo. Jako bychom s 66. silnicí opustili také Castorfovu Volksbühne na berlínském Náměstí Rosy Luxemburgové a dostali se do operního divadla spíše konvenčního střihu. První dějství Valkýry režíruje Castorf každopádně po staru. Úsporné pohyby, gesta vycházející z hudby, občas nějaký ten pohled očí. Mezi Sieglindou, Siegmundem a Hundingem vzniká napětí tak jako tak – což jistě souvisí i s výjimečným a obdivuhodně intenzivním pěveckým podáním: Anja Kampe jako Sieglinda disponuje nádherně vyrovnaným, ve všech rejstřících rovnoměrně průrazným sopránem a umí jím bez námahy vládnout. Johan Botha (jehož hmotnost by aktivní režii beztoho kladla určitý odpor) je báječně zazpívaný Siegmund, výjimečně krásného témbru a frázování. A Franz-Josef Selig jako temně hrozivý Hunding je tak jako tak výhra.

Slastná luna a šlehačkový dort
Castorf zintenzivňuje dění na scéně prostřednictvím obezřetně nasazovaného videa. Zmíní-li například Siegmund jemu slíbený meč, vidíme v detailu Hundinga, trýzněného neklidnými sny. Teprve na konci dějství rozsévá Castorf několik špílců: do nejšťastnějších okamžiků mezi Sieglindou a Siegmundem („Zimní bouře…“) pouští záhadný obrázek se ženou (Erda?), která, kde se vzala, tu se vzala, lačně hltá šlehačkový dort, jako by chtěl ten krásný moment denuncovat jako nechutné kulinářství. Nicméně spustilo publikum po tomto dějství skutečné ovace. Mnozí si jistě pomysleli, že to byla ta pravá opera.

Ani v dalších dějstvích se vedení osob nijak neliší od běžné operní režie (pokud je toto poněkud mlhavé zevšeobecnění dovoleno). Avšak pozvolna se vtírá dojem, že Castorf prostě a jednoduše nevěděl, co s tím. Velké dialogy druhého dějství a dokonce jízda valkýr ve třetím (s několika pobíhajícími, lehce až pankáčsky marciálně oděnými dámami) působí scénicky velmi fádně – a mimoděk si vzpomeneme na Castorfův výrok o městském divadle v Ingolstadtu (viz rozhovor s Castorfem v Der Spiegel). Zvlšátní také je, že božské postavy Wotan a Fricka nemají s těmi ze Zlata Rýna co do typů nic společného. Castorf zřejmě jednotlivé díly tetralogie pojednává nezávisle na sobě.

Vrtná věž pod rudou hvězdou
Tak, jako jsou scénické dekorace nezávislé na ději, videozáběry ze sovětských filmů, v nichž se objevuje ropa, nadšeně vyhlížejí dělníci, jakousi roli zde mají Stalin a Pravda, pravděpodobně stvrzují proměnu směrem k socialistické těžbě ropy, k níž dojde v posledním dějství: to se na věži rozzáří rudá hvězda. Wotan přišel o plnovous ruského velkostatkáře, stal se z něj funkcionář a pije vodku. Nápis (napodobenina historického sovětského plakátu) v azbuce prozrazuje: „38 milionů tun topného oleje v novém roce“. Na zpěváky to kupodivu nemá žádný vliv. Kdyby se postavili do dekorací libovolného bayreuthského Prstenu posledních desetiletí, (ne)fungovalo by to stejně.

Nastěstí se však také ve druhém i třetím dějství výtečně hraje a zpívá. Wolfgang Koch jako Wotan okouzluje už jako minule výjimečně diferencovanou a na každé jednotlivé slovo reagující tvorbou tónu, Claudia Mahnke je energická Fricka velkého hlasu a Catherine Forster se odvažuje jako Brünnhilda i neobvykle tichých a introvertních tónů, které se v jedinečné bayreuthské akustice zázračně nesou. Výkon Kirilla Petrenka zůstal i druhého večera vzrušující, přitom se nijak nedral do popředí. Nikdy nehledá extrémy, vždy sleduje pevné kontury a pečuje o největší rovnováhu mezi zpěváky a orchestrem.* * *

Plazení v Olejové stopě
(www.spiegel.de – 28. 7. 2013 – Werner Theurich)

Režisér Frank Castorf jako by nechtěl skvělý pěvecký soubor večera příliš rušit při práci, tak jemně, téměř úzkostlivě inscenoval Valkýru.

Přitom se v ní od samého začátku leccos stane, sourozenecký pár Sieglinda (Anja Kampe) a Siegmund (Johan Botha) zplodí přece v domě podvedeného manžela Hundinga (Franz-Josef Selig) v incestním styku příštího hrdinu Siegfrieda. Už zde se setkáme s hudební perfekcí: Sieglinda Anji Kampe excelovala omamnými výškami, jistotou, variabilní hrou a emocionální šíří. V milostném duetu se zářivým tenorem Johana Bothy publikum dojala natolik, že už v první přestávce sklidila jednomyslné ovace, jaké nejsou v Bayreuthu časté. Ale také její manžel Hunding v podání mocného basu Franz-Josefa Seliga občas svého soka na jevišti odsunul do pozadí. Pak nevadí, že se jinak celkem nic nedělo.

Frank Castorf už předem oznámil, že druhá štace jeho „Tour de Ring“ má být ropné pole v Azerbajdžánu. Ropa je zlato dneška, zdroj hospodářské a politické moci. O tuto surovinu se bojuje, to není nic nového, a historie kolem je známá. Avšak tímto poznáním to také končí, víc než obrazy bídy kolem těžní věže Castorfa nenapadly, i když scénograf Aleksandar Denić postavil ze spousty dřeva fantazijní budovu a (vrtnou) věž a tyto prostory by mohly na monumentální bayreuthské točně zobrazovat stále nové aspekty děje.

Všechno se točí kolem ropy
Jedna část budovy je také místo zplození příštího vysvoboditele Siegfrieda jako výsledku milostné noci Siegmunda a Sieglindy, za zády pomocí uspávacího nápoje zneškodněného domácího pána Hundinga. Když ke známému úkonu dojde, provází jej historický černobílý film o zdařilém ropném vrtu: málo původní metafora, ale v rámci estetiky Castorfova Prstenu začátek nové energetické doby.

Film je tu jako ve Zlatu Rýna opět důležitá vysvětlující a interpretační složka. Neustále pilně pobíhající videotým Andrease Deinerta děj komentoval překvapivými záběry zpěváků v detailu, atmosféru dodávají i dotáčky à la Ejznštejn. To byly tentokrát nejživější akcenty jinak téměř statické režie.

Film vysvětluje vše
Také při velkém konfliktu mezi Wotanem a jeho nejmilejší valkýrou Brünnhildou, která se Wotanovi otevřeně vzepře. Všechny debaty ve druhém a třetím dějství – nabité dramatičností – ponechal Castorf běžet jako téměř statické divadlo, odehrávající se na rampě. Zpěváky to samozřejmě těší a dirigentovi poslouží, neboť mohou dosáhnout lepších zvukových výsledků než při nějaké divoké jevištní akci.

Tu přenechává režisér raději osmi Brünnhildiným družkám valkýrám, jejichž úkolem je přivádět mrtvé hrdiny do síně slávy Walhally. Zde jsou to přirozeně příkladní „hrdinové práce“, kteří přišli o život při výbuchu plynu na vrtné plošině. Známá „Jízda valkýr“ na začátku třetího dějství tak dopadla za sekundování orchestru dramaticky uspokojivě. Brünnhilda se však už na této hrdinské hře nemůže podílet, její budoucnost je temná.

Jízda valkýr pro hrdiny práce
Sebevědomá bojovnice nepomohla v čestném souboji zneuctěnému pánu domu Hundingovi, nýbrž Siegmundovi – to je ponížení pro božského otce, jenž ji může ztrestat jedině zapuzením. U Wagnera je Brünnhilda uvězněna v ohnivém kruhu, který později spoutá teprve Brünnhildin zachránce, superman Siegfried. U Franka Castorfa je to jen cosi jako domácí vězení na ropném poli: Azerbajdžán je přece už dostatečný trest. Brünnhilda se uloží k spánku na prosté lůžko, a na jevišti hoří – jak jinak! – sud s olejem. Brünnhilda s úzkostlivým pohledem na velkém plátně, božský otec na cestě do její komůrky, pak opona – není to tak úplně wagnerovský závěr, ale připomene opět úzký vztah mezi Wotanem a Brünnhildou a incestní vztah na začátku.

Jásot pro hudebníky a zpěváky
Wolfgang Koch je, jako už ve Zlatě Rýna, důstojný Wotan a až do konce skvěle při hlase, pustý prostor ropné planety naplňuje charismatem a vokálními nuancemi. Také Catherine Forster jako Brünnhilda, která po druhém dějství sklidila předčasné a přehnané bučení, dospěla k působivému výkonu, kulatý, objemný soprán doplňuje decentní hra, dokumentovaná videotechnikou.

Všichni byli na závěr po zásluze odměněni nadšeným aplausem, přičemž Anja Kampe tentokrát svou bezvadnou Sieglindou dokonce předčila úspěch opět energicky a diferencovaně dirigujícího Kirilla Petrenka.***

A znovu klobouk dolů před Frankem Castorfem!
(www.bz-berlin.de – 27. 7. 2013 – Peter Huth)

Rozbíječ dramat, v pátek ještě na pokraji (diváckého) skandálu, si svou Valkýrou u tradicionalistů něco přece jen vybojoval. Kde se po Zlatu Rýna v pátek ozývalo ojedinělé bučení, znělo teď bravo.

Přivedl na scénu dravou a romantickou operu, umístěnou do období počátku industrializace v Azerbajdžánu, tedy na místo a do doby, o nichž nikdo nevíme nic přesného. Jde o naftu, Wotanův rodinný podnik, jsou tu bossové a dělníci, jedni jedí dorty a nosí péřová boa, druzí jsou vykořišťovaní a umaštění, na konci pak mrtví, které valkýry odvádějí do hradu bohů, čehosi mezi dřevěnou stodolou a těžní věží.

Pro mnohé se to k Valkýře hodilo mnohem lépe, k Wotanovi, který musí dbát svých pravidel a nakonec o nich musí pochybovat, než k pestrému světu ve Zlatu Rýna, a také to má, jak už bylo několikrát naznačeno, těsnou vazbu na „Prsten století“ Patrice Chereaua.

A skutečně: Krásně se na to dívalo a prvotřídně se muzicírovalo, zpívalo a hrálo, mně osobně však scházelo něco z toho, co zde Frank Castorf zastupuje: provokace a kontroverze. Avšak scénu Aleksandara Deniće nelze zapomenout. Nad pár maličkostmi by se mohlo diskutovat (co měl co dělat v prvním jednání druhý meč?) – nebo také ne. V neděli se nehraje a v pondělí je Siegfried, který by měl, jak tak slyšíme, být méně krotký než jeho prateta Valkýra.***

Ropná krize v multimediálním divadle
(Der Standard – 29. 7. 2013 – Daniel Ender)

Kde ve Valkýře vypadne záplava obrazů, je Castorfova režie rázem statická. První polovina Wagnerova Prstenu se stala událostí hlavně zásluhou dirigenta Kirilla Petrenka. Režisér Frank Castorf žongluje v multimediální rovině, jako vždy virtuózně.

Už jsme zde zažili větší rozruch. Možná, že mimořádné nároky bayreuthských Festspiele s neustálou snahou šokovat a provokovat už běží poněkud naprázdno. Také se třeba všechny ty související rituály proměnily v rutinu, tak jako produkce všudypřítomných klobás.

Nálada v roce 200. výročí mistrova narození se každopádně téměř neliší od ostatních let. Nic na tom nezmění ani křiklavě barevné fugurky Wagnera, rozmístěné ve velkém počtu po městě a na Zeleném pahorku. S prosebně napřaženými pažemi, ale – jaká ironie – v trpasličí velikosti.

Bez ohledu na to byla očekávání velká a publikum vyhlíželo hystericky nový Prsten Nibelungův částečně jako velkou hudební událost, částečně také jako ventil dramatického vzrušení – ať už kvůli scénickým nepřístojnostem, nebo pěveckým selháním. Mnozí jsou pak ochotni okamžitě dát najevo nahromaděnou nevoli, která může propuknout kdykoli.

Hvězda tohoto bayreuthského léta – a možná i mimo ně – už může být pojmenována. Kirill Petrenko, od podzimu bavorský generální hudební ředitel v Mnichově, dokázal totiž víc než umělecký kousek, když z pestře obsazeného festivalového orchestru vytavil velice homogenní celek.

Video místo audia
Podobné vyrovnanosti mezi transparentní strukturou a žhoucí dramatikou nebylo od legendárního „Prstenu století“ s Pierrem Boulezem dosaženo. Všechno – a to znamená skutečných přes šest hodin trvání – je přesně vycizelováno, každý zvukový účinek v pletivu motivů je zdůvodněn, a nikdy jen naroubován.

Není tu zvukové opojení jen samo pro sebe, nýbrž okouzlující barevné účinky plné magických přechodů, a to v souhře s maximální motivickou přísností a často energetickým výdajem, jaký v předehře k Valkýře téměř předvídá Stravinského (!).

Že zpěváci s orchestrem harmonují pouze výjimečně či spíše mohou být v souladu s ním vnímáni, nezávisí na dirigentovi, nýbrž na dění na jevišti. Neboť záplava obrazů, kterou Frank Castorf rozpoutal zejména ve Zlatu Rýna, ztěžuje soustředění na poslech.

Děj Prstenu je pro něj příběhem ropy, jak o tom – a jen o tomto – informuje programový sešit. A tak bydlí rýnské dcery ve „Zlatém motelu“ na americké 66. silnici, kde Alberich (nevrlý a lstivý) vyloví zlato ze swimmingpoolu a přepravuje ho ve svém otřískaném obytném přívěsu.

Notorický kuřák Wotan (zdá se, že se to Wolfgangu Kochovi poněkud podepsalo na hlase) je zde mafiánský boss uprostřed brutálního dění, které ještě zvětšují a zvýrazňují nezbytné videoprojekce. Na točně vidíme nejen detaily, s upřednostněním vyděšených a mrtvých tváří, nýbrž také děje uvnitř nebo vzadu. Dějová linka se tím neobjasňuje, zvláště když se různé sféry personálu všelijak čile míchají. Kdo, co a komu tu prodává nebo kdo nad kým vládne, je tak málo k rozeznání.

Ve srovnání s tím je Valkýra, odehrávající se u těžní věže v Azerbajdžánu, přehlednější. Skrovněji použitými doplňky jsou tentokrát – s jasně čitelným záměrem – sovětská propaganda a Pravda.

Tam, kde jsou projekce vynechány, je jeviště rázem statické, takže Siegmund a Sieglinda mají v téměř klasickém prostoru na rampě místo pro pěvecký výkon: Johan Botha toho jako vždy skvěle využil a zářil, Anja Kampe pak vládla lyrickou elegancí. A také Wotanovi přišlo k dobru, že kouření omezil: Wolfgang Koch zněl oble, výrazně, zřetelně – ne tak Brünnhilda (Catherine Foster), která ovšem po ostrém začátku zpívala stále kultivovaněji.

Vzdor množství použitého černého zlata dosud tetralogie jako dobře namazaný stroj neběží. Až na velký tematický svorník zůstává mnoho naolejovaných vláken viset ve vzduchu, aniž by byl jejich význam zřejmý. Avšak tento „prsten“ je zatím ukován jen zpola. Možná se ještě otevře nějaká perspektiva nebo se kruh uzavře. Po Soumraku bohů ve středu se uvidí.

www.bayreuther-festspiele.de

Bayreuther Festspiele 2013
Richard Wagner:
Die Walküre
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Frank Castorf
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Adriana Braga Peretzki
Světla: Rainer Casper
Video: Andreas Deinert, Jens Crull
Festspielorchester
Premiéra 27. července 2013 Festspielhaus Bayreuth

Siegmund – Johan Botha
Hunding – Franz-Josef Selig
Wotan – Wolfgang Koch
Sieglinde – Anja Kampe
Brünnhilde – Catherine Foster
Fricka – Claudia Mahnke
Gerhilde – Allison Oakes
Ortlinde – Dara Hobbs
Waltraute – Claudia Mahnke
Schwertleite – Nadine Weissmann
Helmwige – Christiane Kohl
Siegrune – Julia Rutigliano
Grimgerde – Geneviève King
Rossweisse – Alexandra Petersamer