Beethovenova Devátá v Linci bez radosti

O tom, co je Devátá symfonie, se není potřeba dlouze rozepisovat. I při neznalosti jejího fenoménu ji člověk dokáže dobře rozpoznat poslechem tak známé Ódy na radost, ve které Beethoven zhudebňuje Schillerův text a v závěrečné větě symfonie tak vyzdvihuje lidskou jednotu, humanismus a zkrátka samu radost ze života. Pro mne osobně musí být tato radost zakódována v jistém prožitém a expresivním tónu, který je ukryt v samém muzicírování filharmoniků a který i přes upřímnou vážnost, hloubku a dramatičnost této hudby musí vyjít na povrch.

Nemyslím doslova rychlost tempa symfonie, i když ta s tím jistě souvisí. Při poslechu Deváté pod vedením takových beethovenovských dirigentů, jako byl Furtwängler nebo například Karajan, může mít člověk pocit, že rychlost jejich Deváté (hlavně poslední věty) je snad až zarážející a nemístná. Mám na mysli spíše ten náboj, který musí filharmonik (a dirigent) mít a kterým nechá ukázat radostnou představu této hudby i v jejím vážném tématu. Tu intepretaci, kterou ukázal Christian Thielemann na nahrávkách z Vídně nebo legendární Neumannovy nahrávky. Má to být tón, který žene celou skladbu a stupňuje to očekávání, vrcholící ve slovech „Alle Menschen werden Brüder“.

Měl jsem však pocit, jako by místo radosti docházelo mezi orchestrem a dirigentem spíše ke konfliktu. Hráči očividně nechtěli a nebyli připraveni na představu Deváté pod jeho vedením. Dmitri Jurowski, který je hudebním ředitelem Vlámské opery, zvolil opravdu velmi pomalé tempo, které za každou cenu držel během celé skladby, včetně všech dramatických témat i finálního chorálu. Dokonce se stalo, že v některých místech symfonie, hlavně ve změnách témat nebo v místech s forte, nasadili filharmonici tempo rychlejší (hlavně žestě) a tím pádem došlo k jakémusi rozkolísání skladby. Vybočovaly i tympány. Z gest nešlo určit, zda to byl záměr dirigenta nebo neschopnost hráče odhadnout jejich sílu, ale intenzita tympánů nekorespondovala se sílou zvuku orchestru a často se tak stalo, že i v místech mimo forte jejich zvuk ostatní hráče nezvykle zahlušil.

Brucknerův orchestr v první Beethovenově větě paradoxně připomínal Brucknera. Zvláštním způsobem rozvíjející se téma počáteční mollové věty v tomto velmi pomalém nastudování připomínalo stejné meditativní souzvuky, jaké jsou přítomny v Brucknerově Sedmé symfonii, kterou jsem měl možnost slyšet v provedení Bruckerova orchestru v klášteře St. Florian. A stejně jako při dalších setkáních s ním a jeho šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem musím konstatovat, že to byl úplně jiný orchestr, než jsem slyšel teď v Linci.

Všichni sólisté stejně jako Sbor zemského divadla v Linci předvedli zcela profesionální výkon, který patřil k novoročnímu koncertu. Finální věta začala ve stejně pomalém tempu a bez přítomného dramatična. Po orchestrálně vyváženém vstupním tématu ódy, narušeném znovu prestem (které zde ovšem prestem nebylo), konečně zazněla slova „O Freunde, nicht diese Töne!“ v podání Marka Kalbuse, k němuž se následně přidali i další sólisté Lubov Stuchevskaya, Christiane Marie Riedl i tenor Endrik Wottrich. Sborová óda byla už velmi přesná a s orchestrem zvukově vyvážená. Byla to vlastně nejlepší část linecké Deváté, protože všechny hlasy, jak sborové, tak sólistů, dokázaly pozorně reagovat na tempo a požadavky dirigenta. Ovšem člověk měl stále pocit, že se stejně jako filharmonici musí „držet zkrátka“. Proto byla Devátá symfonie pod vedením Dmitri Jurowského tak nezajímavá.

Hodnocení autora recenze: 40%

Neujahrskonzert – Beethovens neunte
Dirigent: Dmitri Jurowski
Lubov Stuchevskaya (soprán)
Christiane Marie Riedl (alt)
Endrik Wottrich (tenor)
Marek Kalbus (bas)
Sbormistři: Georg Leopold, Martin Zeller
Bruckner Orchester Linz
Chor und Extrachor des Landestheaters Linz
1. ledna 2017 Brucknerhaus Linec

program:
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll op. 125

www.brucknerhaus.at