Bez nových myšlenek je ohroženo i to, čeho již bylo dosaženo

Texty Ivana Medka (167)

Před Vánoci 1971 si Ivan Medek a Karel Boleslav Jirák vyměnili poslední dva dopisy. Bylo to nedlouho poté, co mělo v Praze 17. listopadu – ne ovšem v České filharmonii, ale v Hlaholu – premiéru Jirákovo Requiem a Ivan Medek uváděl jirákovský koncert v Plzni.

21. prosince 1971

Vážený pane profesore,

mám velkou radost, že deska Vašich klavírních skladeb došla v pořádku, ale hlavně doufám, že i Vy jste již opět v pořádku, zdráv a připraven k nové práci. Těším se, že se Vám podaří přijet v únoru na VI. symfonii, a věřím, že budete spokojen. Requiem jsem, bohužel, nemohl poslouchat, nebyl jsem v Praze. Zato jsem měl velkou radost z koncertu v Plzni, který dopadl moc hezky. Všichni jsme se toho trochu báli, protože pořad byl velmi náročný a vyžadoval od posluchačů pozorné soustředění. Navíc byl dost krátký – Klavírní sonáta, Violová sonáta a Písně, takže jsem byl těsně před začátkem požádán pořadateli, abych mluvil alespoň ½ hodiny. Využil jsem toho, abych zejména těm mladším posluchačům – a i těch bylo dost – připomněl nejen Vaše dílo, ale i celkovou kulturní situaci v době Vaší práce v Praze v rozhlase atd.

Uvažoval jsem přitom znovu o všech těch věcech, o kterých jsme hovořili při našem letním setkání, a přesto, že dobře vím – vlastně si to spíš stále musím připomínat – že pracujete v Americe celkově delší čas než u nás, myslím si, že těch patnáct Vašich let v rozhlase bylo pro naši hudbu a celkový obraz naší kultury dobou nesmírně významnou. My, kteří jsme měli alespoň trochu možnost ji poznat nebo lépe řečeno – štěstí v ní vyrůstat, jsme jí natolik poznamenáni, že jejími kritérii poměřujeme stále všechno, co se děje od té doby. Bohužel to není vždy pro přítomnost lichotivé, ale zároveň nám přesnější pohled na podmínky, za kterých se rodila a do světa vstupovala kulturní práce v první republice, dává jistotu, že žádná situace není ztracená a že je možno začínat stále znovu. Ovšem nyní daleko víc v oblasti, řekl bych, vnitřní a osobní než v pokusech o proměny složitých institucionálních systémů, které mají své podivné a v podstatě nesrozumitelné zákonitosti.

Řekl bych, že mnoha lidem a zejména těm, kteří se domnívají, že mají povinnost něco představovat, chybí základní vědomí toho, že lidé, kteří mají na věci jiný názor, nemusí nutně být nepřátelé, že bez nových myšlenek a hledání nových cest v umění je ohroženo i to, čeho již bylo dosaženo atd., zkrátka všechno to, co musí vědět dobrý pedagog anebo i každý, kdo má doma děti nebo je ve styku s mladou generací. Přemýšlel jsem například o Vaší dramaturgii a i výběru reprodukčních umělců v době Vašeho rozhlasového působení a bylo mi jasné, že nikdo nebyl nikdy preferován na úkor druhého a i při Vašem jasném osobním stanovisku nikdy nechyběla ve Vaší práci moudrá tolerance k odlišnému stanovisku. A tak bych mohl pokračovat dál, ale vím, že jen nepřesně a v závislosti na vzpomínkách na dobu, kterou Vy sám znáte lépe.

Věřím, že i teď máte možnost a chuť do další práce, která Vám i nám přinese radost. Přeju Vám té radosti a zdraví co nejvíc, pozdravuju moc Vaši paní a oběma Vám přeju krásné Vánoce a všechno dobré v Novém roce.

Ivan Medek

29. prosince 1971

Milý příteli,

děkuji za dopis z 21. t. m., který došel včera. Jak vidím, byl jste vlastně hlavním sólistou toho plzeňského koncertu, a nedovedu si představit, že jste mohl mluvit tolik o mé rozhlasové práci, tj. o době mezi roky 1930 a 1945. Štilec, až donedávna šéfredaktor hud. programu rozhlasu, říkal jednou mé dceři, že když přišel do rozhlasu, prostudoval program celých těch let a všechny moje projevy o rozhlasovém programu a jeho implikacích, a že dělá všechno podle mého vzoru (pokud to ovšem ve zcela změněných poměrech bylo možno). Proto ovšem patrně musil odejít a teď to tam patrně bude všechno naopak. Ale Štilec měl po ruce všechen materiál z rozhlasových archivů. Jak jste to mohl zachytit Vy, když jste byl tehdy ještě vlastně chlapec?

Ať je tomu jakkoliv, jsem si jist, že jste to udělal dobře, a děkuji Vám za to, že jste mne postavil do správné perspektivy. Mne sice vyhodili, ale rozhlas žil po léta z toho, co jsem tam já vytvořil, i když se potom skoro všechno přičítalo za zásluhu Očadlíkovi a Jeremiášovi, který za mého ředitelování měl na program vliv minimální a ani se nesnažil jej nějak uplatňovat.

Vy říkáte, že je možno začínat stále znovu. Ale soudě podle osoby, která se teď v rozhlase dostala k moci, půjde vývoj rozhodně nazpět místo kupředu. Co se vlastně stalo se Štilcem, kam ho uklidili?

Děkuji Vám za Vaši, patrně nejdůležitější, účast na plzeňském podniku. Měl bych rád jeho program na památku, neposlali mi ho. A mluvil jste o tom, že bude natočen (i s Vaším projevem, doufám) na zvukový pásek. Dostanu jej?

Rauchova deska je výborná. Napsal jsem mu srdečný děkovný dopis, ale podle nového československého národního zvyku ani na ten slovem nereagoval. Vždyť i Česká filharmonie mi oznámila datum provedení mé symfonie až teprve nedávno, až na urgenci kol. Slavického. Prý mi to poslali už 2. července, ale já jsem nic nedostal, a stejně to byla odpověď na mé dotazy již z října minulého roku a předtím. Mohou být ostatně také „kopie“ dopisů, jejichž originály nikdy neexistovaly.

Ještě jednou: srdečné díky a nejlepší pozdravy od nás obou!

Váš Jirák