Bratři Haasovi mezi činohrou a tancem

  1. 1
  2. 2

Prochází nejrůznějšími polohami od znuděného stárnoucího muže, přes komika, který jako by i v dialogu s bratrem některé vzpomínané scény hrál, ačkoli nemá ve svém pokoji žádné publikum, přes hereckou akci evokující dobový projev na jevišti v úryvcích z Čapkových her, až po lidskou citovost člověka, jenž bilancuje a snaží se sám sebe přesvědčit o tom, že vždycky udělal to, co pokládal za nejlepší a nemá se nikomu z čehokoli zpovídat. Tón jeho hlasu a celé vystupování jsou v tu chvíli prodchnuty až dětskou vzdorovitostí a vzpurností, když na něj doléhá hlas svědomí. Jeho projev je mi subjektivně nejsympatičtější ze všech v poslední době ProARTem uvedených inscenací, v nichž měla činohra či recitace veršů rozhodující slovo. Je totiž rovněž přirozený a nepřehrává, nestylizuje se do velkého hrdiny, ví, že subtilní prostor Werichovy vily nepotřebuje ukřičet a že ke sluchu každého diváka v podkroví dolehne i šepot. Z inscenace odcházíme s dojmem, že jsme poznali člověka.

ProART Company – HAAS_Dny po slávě (Martin Dvořák, foto Oskar Stolín)

V jejím závěru se dostáváme k fázi smíření a naděje. Podbarvena hudbou až romanticky filmovou, je scéna velkého posledního monologu téměř sentimentální. Je možné, aby člověk, který prošel zkušeností okupace a emigrace, velkých osobních ztrát, v sobě nacházel tolik víry v dobro? Zkušenosti s přeživšími válečných hrůz to paradoxně potvrzují, jakkoli naivní se to může zdát na scéně. Tady snad je jediné místo, které se nebezpečně blíží patosu. Ale ukazuje to i druhou stranu věci, cynismus nás diváků, ve kterém žijeme v sebeobraně před hrůzami světa, které nejde vymazat a zapomenout na ně. Slova o kráse, lásce a přátelství vyznívají možná dětinsky a banálně ve světě, kde je neustále ztrácíme a kde se nám přímo před očima proměňují v šalbu. Míra, s jakou člověk vnímá čisté vyznání víry v dobro jako absurdní a přeslazeně naivní, je odrazem toho, kolik vidí v životě kolem sebe zla. Je ale v každém případě dobrý tah, že má inscenace ještě „uzemňovací“ tečku.

Hudební složku vytvořil stálý spolupracovník ProARTu Jan Hanák (Sonority) vycházející z několika kompozic Pavla Haase a útržků dobových nahrávek s hlasem a zpěvem Hugo Haase. Zasazuje je do plochy, která je především zvukovou krajinou a která neakcentuje žádné výrazné motivy, drží se v minimalistické rovině a nestrhává pozornost. Podobně jako pohyb je tu proto, aby podtrhla atmosféru.

ProART Company – HAAS_Dny po slávě (Martin Dvořák, foto Oskar Stolín)

Oba bratři jsou oděni v černém (kostýmy Denisa Nová), respektive v případě herce jsme svědky jeho ustrojení a odstrojení, jako kdyby vycházel se svým příběhem na veřejnost mezi lidi či na pódium a v jeho závěru se znovu navracel do svého soukromí. Stylizace je mírná, ale důležitá. Jako rekvizity postačí sklenka na povzbuzení a krejčovská panna, která sehraje důležitou úlohu v samém závěru. A také zrcadlo, které Martin Dvořák v jedné části pomyslně i doslova nastavuje Hugovi i divákům, kteří jsou konfrontováni nejen s příběhem, ale i oslněni světlem nebo pohledem do vlastních očí.

Martin Dvořák tvoří inscenace podle osvědčené metody a sám říká, že to je styl, kterému je a bude věrný. Ve své podstatě je pro mnoho diváků pohodlné, když vědí, jakého charakteru bude zážitek, který je čeká. Nebude provokovat a vybočovat esteticky, rukopis choreografa poznáme na první pohyb, dočkáme se kultivovaného zacházení se slovem, pokud je složkou představení. Půjde vždy o autorské inscenace a tanečník, choreograf a režisér v jedné osobě se nepochybně nikdy nevzdá vlastního účinkování a vlastní choreografické tvorby, ačkoli by ustoupení z některé z těchto dvou pozic mohlo vnést do inscenací prvek neočekávaného. Neznamenalo by to vzdát se svého stylu, ale rozšířit paletu výrazových prostředků a možností. Rozumím však tomuto přístupu i tomu, že v popředí Dvořákova zájmu je osobnost, její život nebo literární či hudební dílo a že tam soustředí svou pozornost primárně, nemaje přitom ambici experimentovat choreograficky. Navíc právě u této inscenace jde mnohem víc o činohru a přílišná exprese taneční by mohla být na škodu. (Ale i v rámci situace, kdy je tanec složkou podřízenou složkám jiným, bych si dovedla představit zapojení i dalších autorů s jinou taneční „slovní zásobou“ a „syntaxí“.)

Inscenace je uváděna v komorním prostředí Werichovy vily a v Brně bude hrána ve Vile Loew Beer, nezasáhne tedy zřejmě příliš široké publikum. Přesto je dalším článkem v řetězu projektů, které otevírají a připomínají minulost a význam některých osobností, na něž se třeba už i trochu zapomíná, jakkoli bratři Haasové nejsou jistě zapomenuti úplně (pokud jde o hudbu Pavla Haase, například zazněla nyní v rámci koncertního cyklu Národního divadla Musica non grata). Je příspěvkem k obrazu doby a odhaluje osobnost Haase herce ve fasetách, které jsme neznali.

ProART Company – HAAS_Dny po slávě (Martin Dvořák a Norbert Žid, foto Oskar Stolín)

HAAS_Dny po slávě
Autor, režijní koncept, choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák Sonority
Kostýmy: Denisa Nová
Účinkují: Martin Dvořák a Norbert Žid
Asistent režie a choreografie: Lucie Hrochová a Míla Šturc
Spolupráce na textu: Lukáš Novák, Slávka Hozová a Lucie Hrochová
Účinkují: Norbert Žid, Martin Dvořák
Premiéra: 18. 11. 2021, Werichova vila v Praze

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments