Bregenz a Pražský filharmonický sbor po druhé: Hoffmannovy povídky

  1. 1
  2. 2

Na letním festivalu na Bodamském jezeře v rakouském městě Bregenz s velkolepě inscenovanými produkcemi ve venkovním amfiteátru se opera hraje také v prostorném divadelním a kongresovém sále Festspielhausu. Tato moderní divadelní budova má rozsáhlé a pohodlné divadelní a divácké zázemí. Je propojena s venkovní hlavní tribunou a byla postavena v roce 1960 podle návrhů architekta Helmuta Dietricha a Mucha Untertrifallera. Jeviště sálu o jednom pořadí je velmi prostorné a vybavené nejmodernější divadelní technikou, šíře jevištního portálu je stejná jako ve Vídeňské státní opeře, divadlo má ještě boční a zadní scénu. Počet operních repríz bývá obvykle jenom kolem pěti. Při kapacitě hlediště přes 1.600 míst se samozřejmě operním zážitkem neuspokojí tolik diváků jako venku. Zásadní rozdíl je ale v přirozené divadelní akustice bez reproduktorů.  Ta je v tomto sále vynikající, mimo jiné díky poměrně silně se zvedajícímu přízemí. Tím je také umožněna perfektní viditelnost, i když před vámi sedí vysoký člověk.

Offenbachovy Hoffmannovy povídky se na Bregenzském festivalu dávají potřetí. Poprvé byly na venkovní scéně nastudovány roku 1976, další inscenace byla uvedena po jedenácti letech. Toto provedení, ale o rok později, tedy roku 1988, jsem měl možnost navštívit (tehdy na takzvaný devizový příslib, byla to vlastně má úplně první návštěva tohoto rakouského festivalu); scéna této inscenace byla velmi pěkná a výpravná, s pěti pohybujícími se obrovskými, skoro desetimetrovými loutkami na scéně. Ty znázorňovaly ženské protagonistky opery. Ta poslední, letošní inscenace Hoffmannových povídek, je vlastně prvním provedením hraným ve vnitřním divadelním prostoru Festspielhausu. Současná intendantka festivalu Elisabeth Sobotka (ustanovená do funkce od letošního ledna po režisérovi Davidu Poutneym) vsadila na velmi známého a progresivního norského režiséra Stefana Herheima a jeho oblíbený tým. U něho bylo jisté, že nevytvoří žádnou klasickou inscenaci, ale něco netradičního a zajímavého, s tím rizikem, že to může být pojetí velmi kontroverzní. Žádný velký skandál se ale nekonal a čtyřicetiletý Nor se předvedl ve stylu jemu vlastním. V Hoffmannových povídkách měl určitou výhodu, že verzí této opery na Barbierovo libreto právě podle hry Barbiera a Carrého je několik a tím spíš lze s tématem volněji pracovat. Byla to prostě jeho „bregenzská“ verze ve francouzštině, s otevřeným koncem. S režií tohoto zajímavého umělce, vystudovaného v Německu, jsem se poprvé seznámil v Norské opeře v Oslu před pěti lety – byl to Wagnerův Tannhäuser, který mne – ač mnohé šokoval – velmi zaujal. S jeho bruselskou Rusalkou, která se pak přestěhovala do Semperovy opery v Drážďanech, jsem se ale už tolik neztotožnil.

Ale zpět do Bregenzu. Nedělní představení, první repríza po premiéře, začíná již dopoledne v jedenáct hodin, návštěvníci venku před festivalovou budovou pomalu dopíjejí šálky kávy nebo odkládají sklenky od sektu a v klidu se přesouvají dovnitř. Velký sál, vyložený tmavým dřevem, se pozvolna zaplňuje a diváci usedají do pohodlných sedadel. Muzikanti Vídeňských symfoniků ještě ladí, když se ozývá potlesk patřící přicházejícímu německému dirigentovi Johannesovi Debusovi, současnému řediteli Kanadské operní společnosti v Torontu. Po krátké předehře se na rozsáhlém jevišti objevuje veliké strmé tmavé schodiště (scénograf Christof Hetzer), zaplněné spontánně se pohybující sborem, což je náš úspěšný Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka. Ten v této inscenaci vystupuje bez výpomoci domácího bregenzského sborového tělesa. A dlužno dodat, že veleúspěšně! Vlevo páni – jsou to ale ve skutečnosti dámy, odhalující své „půvaby“ v korsetech a černých síťovaných punčochách s podvazky (kostýmní výtvarnice Esther Bialas), mezi nimi se k údivu publika po schodech zřítí zpěvačka Stella v korzetu a s holou hlavou, představovaná hercem – kaskadérem Pär Karlssonem. Zkrátka úplný transvestita. Z hlediště se ozývá rozzlobený hlas urostlého diváka, pohoršeného takovým cirkusem, vzápětí tento muž vnikne na jeviště, kde se z něj nevyklube nikdo jiný, než rada Lindorf, ztvárněný výborným německým barytonistou Michaelem Vollem, s velkým zvučným hlasem a navíc s výbornou francouzskou výslovností. Zpívá také role Copéllia, Doktora Miracla a kapitána Dapertutta. A také se někdy objevuje oblečen v dámském korzetu.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Offenbach: Hoffmannovy povídky (Bregenzer Festspiele 2015)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na