Bronchiální koncerty. A hudební astronauti očima Karla Ančerla

Texty Ivana Medka (115)

Dirigenti asi nejčastěji a nejraději mluví o sobě a svých úspěších, o orchestrech a skladbách, které kdy – a kde všude – dirigovali, zřídkakdy ovšem o publiku. Karel Ančerl se nechal v dubnu 1967 v Československém rozhlase inspirovat Ivanem Medkem k tomu, aby vytvořil jakousi typologii hudebního obecenstva. Je to pohled osvěžující, vtipný, trefný a i po letech v mnoha ohledech aktuální. I když třeba „znalců s partiturou“ myslím značně ubylo…
***

Ivan Medek: Myslím, že otázek souvisejících s vaší prací, o kterých bychom mohli hovořit, by byla obrovská spousta. Ale dnes by mě zajímala jedna z nich, a to je obecenstvo, typy obecenstva a vaše zkušenosti s ním. Těch je jistě hodně.

Karel Ančerl: To je otázka, kterou jste mně tak trošku padl do noty. Víte, ono je strašně příjemné, když člověk, který stále stojí ve středu zájmu obecenstva i samotného orchestru, může jednou taky docela prostě mluvit o svých zážitcích a také jak se dívá na ty, kteří ho poslouchají. Budeme-li mluvit o obecenstvu, chtěl bych napřed říct o člověku poslouchajícím hudbu v Evropě. Rozdělil bych ho na dvě části: na jednu menšinovou a na většinu. Začnu obráceně, menšinou, a sice několika jednotlivci, kteří se vyskytují ve všech koncertních síních v Evropě, možná i na celém světě. Jenže tady jsem neměl tolik příležitostí to pozorovat tak jako u nás doma – v evropských státech.

Ivan Medek: To znamená, že to je také trošku kritika našeho obecenstva tady v Praze.

Karel Ančerl: Trošku taky, ale ne všeobecně. Opravdu bych řekl, že se to týká evropského obecenstva. Napřed vezmu jednotlivé typy. Je jich mnoho a některé z nich jsou někdy docela nepříjemné. Vezmu ten nejnepříjemnější: to jsou kašlalové, tedy lidé, kterým kdykoliv se zachce – ať hrajete pianissimo nebo piano, prostě ať zní na jevišti cokoliv – myslím, že ani nemají potřebu, tak si prostě docela nahlas zakašlou. Dovedete si představit, když jste v takové pianissimové náladě a najednou za vámi zazní rána jak z děla, tak skutečně je umění udržet se v té náladě dál a na takového kašlala se nezlobit. U nás se tyto typy poměrně dost rozšířily, hlavně na podzim, kdy jsou k tomu určité předpoklady.

Ivan Medek: My tomu říkáme bronchiální koncerty. Takových je v Praze hodně. Říkal jste, jak to vypadalo v Japonsku…

Karel Ančerl: V Japonsku to je velmi zajímavá věc. Jakmile má někdo rýmu nebo kašel, dá si roušku před ústa a před nos, aby v první řadě nenakazil své spoluobčany a v druhé řadě aby na koncertě nerušil kašlem poslouchající. To je velmi krásná vlastnost, ovšem u nás by se to asi těžko zavádělo. Myslím ale, že ten kapesníček by stačil.

Druhý takový zajímavý typ je předzpěvák a dirigent. To jsou lidé, kteří skladby na koncertním pódiu právě provozované dobře znají a aby tu svoji znalost potvrdili i svým sousedům, tak buď zpívají o chloupeček napřed, co teď přijde, anebo velmi živě dirigují s sebou. Nám celkem tito lidé nevadí, myslím spíš svým sousedům.

Třetí typ, velmi zajímavý a rozšířený, je znalec s partiturou. To jsou lidé, kteří chodí na koncerty vyzbrojeni všemi partiturami, které se provozují…

Ivan Medek: Ty partitury se ovšem musí nést v ruce tak, aby to bylo vidět…

Karel Ančerl: Přirozeně, hlavně nadpis musí být dobře vidět. V těchto partiturách listují, většinou je přistihnete, že si ukazují prstem, ale běda když přijde velmi rychlá věta. Tam se obyčejně ztratí. No ale konečně, když z toho mají radost, ať poslouchají s partiturou.

Ivan Medek: Werich, když se náhodou některý takový typ vyskytl vedle něho a přišla rychlá věta, tak se vždycky naklonil a zašeptal: „Teď si držte klobouk!“

Karel Ančerl: Další typ bych rozdělil na dvě odrůdy. Staromilci a astronauti. Abyste mi dobře rozuměli: staromilci jsou lidé, kteří uznávají hudbu zkomponovanou tak nanejvýš do 1. světové války. Vše, co bylo komponováno potom, je uráží a skutečně velmi často dávají svoji urážku najevo. Astronauti jsou oproti tomu lidé, kteří už žijí v hudebním vesmíru čili v budoucnosti. Lidé, kterým například Webern je už skladatel velmi – jak říkáme – fousatý, konzervativní a kteří si libují v nejnovějších vymoženostech elektronické hudby a já nevím, jak se všecky ty poslední směry jmenují. To je hudba, kterou jedině uznávají. Ostatní jako kdyby neexistovalo.

Pak jsou posluchači vznešení, kteří nikdy neuznávají umělce toho národa, z něhož sami vycházejí. Ať děláte cokoliv, tak řeknou: „No jo, ale Toscanini to není, Kleiber to není, Klemperer to není.“ A tak dále a tak dále. Těmto lidem se domácí umělec nikdy nezavděčí. Chtěl bych říct, že toto je vlastnost, kterou oplýváme hodně my sami, protože v cizině, hlavně v Anglii a v Německu, v první řadě preferují a uznávají svoje umělce. Ale konečně i to těmto jednotlivcům nemáme za zlé.

A konečně jedna z posledních odrůd posluchačů jsou posluchači spící. Lidé, kteří po celodenní námaze jdou na koncert, jsou vyčerpáni a blaženě usnou a často prospí i celý koncert. Znám dokonce i takové kritiky! Ovšem jak říkám: všechny tyto typy nechci kárat a nechci říct, že je nemám rád. Ty prostě patří k tomu a patří do celé obce našich posluchačů, i když tvoří tu velikou, velikou menšinu.

Ivan Medek: A pak je tady ovšem ještě ta většina, která je pro nás pro všechny důležitější…

Karel Ančerl: Jistě. Pro tento druh obecenstva hrajeme nejraději a to taky nejraději vidíme v koncertních síních. Jsou to lidé, kteří muziku milují a kteří jdou na koncert ze skutečné potřeby slyšet hudbu.

Ivan Medek: Řekl bych, že k té většině, o které tak hezky hovoříte, můžeme určitě počítat obecenstvo abonentních koncertů České filharmonie. A my tu teď máme Straussovu symfonickou báseň Don Juan. Karel Ančerl ji hraje v takovém tempu, že myslím, že opravdu ti, kdo s sebou měli partituru, si „museli pořádně držet klobouk“, ale možná také mnozí z muzikantů.

(hudební ukázka – R. Strauss: Don Juan, Česká filharmonie s Karlem Ančerlem)

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy