Bude se přenášet do devadesáti zemí. Jen si to představte

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků
sledují každoročně miliony televizních diváků. V posledních letech vyvolala tato tradice debaty historiků, a dokonce pochyby, zda je ji vhodné vzhledem k okolnostem počátků dále udržovat. První Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků se konal 31. prosince 1939 z podnětu dirigenta Clemense Krausse a jeho kompletní výtěžek byl věnován ve prospěch takzvané „Kriegswinterhilfswerk“, nacisty organizované podpory bojujících jednotek wehrmachtu. Podobné pozadí měly i další Novoroční koncerty konané během druhé světové války. Clemens Krauss měl po válce zastavenou činnost, Novoroční koncerty se konaly pod taktovkou Josefa Kripse; Krauss se k jejich řízení roku 1948 vrátil a vedl je až do roku 1954.

V souvislosti s nejnovějšími historickými výzkumy, týkajícími se „hnědé“ minulosti Vídeňských filharmoniků, odkud byli po anšlusu vyhnáni hudebníci židovského původu, polovina hráčů se stala členy NSDAP a podobně, nastává nyní spolu s touto reflexí i nová etapa pro Novoroční koncerty. Přinášíme dva rozhovory, které se částečně dotýkají i této otázky.
***

„Nejde vždycky jen o zisk“
Interview s představiteli Vídeňských filharmoniků vedl Daniel Ender
(Der Standard, 27.–28. prosince 2014)

V září tohoto roku převzali vedení spolku Vídeňských filharmoniků Andreas Grossbauer a Harald Krumpöck. Andreas Grossbauer (narozen 1974) byl členem Vídeňských symfoniků, od roku 2005 Orchestru Vídeňské státní opery a od roku 2008 je členem Spolku Vídeňských filharmoniků. Harald Krumpöck (narozen 1968) se stal roku 1987 koncertním mistrem Mahlerova orchestru mládeže, roku 1993 byl přijat do Orchestru Vídeňské státní opery, od roku 1996 do Spolku Vídeňských filharmoniků a od roku 2006 je členem Vídeňské dvorní kapely. S reportérem Danielem Enderem hovořili oba tradici a demokracii a vyrovnávání se s minulostí orchestru.

Oba patříte k mladší generaci. Co pro vás znamená identita orchestru Vídeňských filharmoniků?

Grossbauer: Několik věcí. Pokud vezmeme v úvahu poslední ocenění, která orchestr získal (Karajanovu cenu, Cenu Birgit Nilsson), je to stále vídeňský zvuk. Ten je předáván z generace na generaci a učitelé ho na školách předávají svým žákům. A samozřejmě je velmi důležitá naše struktura, totiž samospráva. Orchestr sám rozhoduje, co, kolik, kde a s kým bude hrát. Demokracie není jednoduchá, ale je to nejlepší možný koncept.

Krumpöck: Důležitý je také přátelský vztah k dirigentům a sólistům, se kterými spolupracujeme, ale také k abonentům. A samozřejmě zakořenění naší hudební tradice v hudebních dějinách Rakouska a střední Evropy.

Oba zdůrazňujete tradici. A co její proměny?

Grossbauer: Porovnáme-li staré nahrávky s novějšími, je vývoj znát. Možná ne tak příkrý jako u souborů historické provozovací praxe. Poslechneme-li si například nahrávky s Nikolausem Harnoncourtem, kamsi samozřejmě směřují, ale ne tak silně jako se soubory staré hudby.

Krumpöck: Také u nás pochopitelně dochází ke společenským proměnám. Dnes je naše složení mnohem mezinárodnější než ještě před několika lety. A protože už v našem orchestru hrají i ženy, je vidět, že jsme se dostali ke společenské normalitě. I když to trvalo déle než kdekoli jinde.

Činnost Vídeňských filharmoniků tradičně zahrnovala tři oblasti – službu divadlu jako orchestr Vídeňské státní opery, abonentní cykly a koncertní turné. Počet dalších koncertů mezitím přímo exploduje, nehrozí inflace?

Grossbauer: Nacházíme se v dokonalé spleti gramofonových firem a intendantů. Filharmonikové jsou bohudík velmi žádaní, poptávka je tak velká, že ji nikdy nemůžeme uspokojit. Dosáhli jsme své hranice a uvažujeme, zda by kvůli umělecké hygieně nebylo lepší činnost poněkud omezit.

Nejdůležitější hudební vizitkou rakouského národa i jeho orchestru je jistě Novoroční koncert. Jaký je rozdíl mezi „lehkou“ vídeňskou hudbou a „vážným“ repertoárem?

Grossbauer: Pokud jde o rodinu Straussů, vychází to přímo z hudby samotné, a to z její zvukové stránky a tanečnosti. Tato hudba krouží a perlí a právě na Nový rok jsou lidé na takovou pozitivní hudbu naladěni, dodává jim energii. To je jistě jeden z receptů na úspěch Novoročního koncertu.

Krumpöck: Právě hudba dynastie Straussů má tak vysokou úroveň, že je pro ni zastaralé dělení na „lehkou“ a „vážnou“ hudbu neudržitelné. Postřehli to ostatně i současníci Straussů, například pro Richarda Wagnera byl Johann Strauss otec „ta nejmuzikantštější hlava“, s jakou se kdy potkal.

Nacionálněsocialistická minulost orchestru byla po léta zmiňována jen zdráhavě a šetrně. Dnes je archiv pro badatele otevřen. Hovoří se o tom uvnitř orchestru a vyvolalo to nějaké kontroverze?

Grossbauer: Ne, vůbec ne. Tématu se nebojíme, vládne velká otevřenost. Protože dnes stojí v čele mladší generace, panuje také větší odstup a všichni kolegové mají zájem na tom, aby vůči tomuto tématu nastoupila nejvyšší možná vstřícnost. Byl to samozřejmě proces, byly doby, kdy se všecko zametalo pod koberec. Po udělení Ceny Birgit Nilsson hodláme učinit rozhodný krok: milion dolarů věnujeme na modernizaci archivu a poskytneme mu vhodné prostory.

Co si přejete od roku 2015?

Grossbauer: Aby hudební země Rakousko, jak se o ní venku mluví, dělala tomuto pojmenování čest i v politickém smyslu. Skutečnost není taková, jak to zvenčí vypadá. Velké obavy vyvolává stav hudební výchovy – kvalitativně i kvantitativně. Doufám, že nastane poznání, jak je hudba důležitá. Nejde vždycky jen o výtěžek, ale také o společné muzicírování, o zpívání. Na tom nám záleží – tohle pochopit a podporovat.

Krumpöck: To plně podepisuju, ale mám také jedno přání. Víme, že se v mnoha hudebních institucích této země velmi obětavě pracuje, ale jejich výkonům  se nedostává dostatečného ocenění, a dokonce se jim ještě chce ubrat na příjmech zvýšením daně z obratu, to rozhodně Rakousko hudební zemí nedělá. Pokládám za špatné, hovoří-li se neustále o nějakých výnosech. Měla by se uznávat hodnota, kterou představuje kultura sama o sobě.
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář