Bubnování za dveřmi

  1. 1
  2. 2
  3. 3

(Der Spiegel č. 20, s. 126-130 – 9. 5. 2015 – Joachim Kronsbein) 

Provozování klasické hudby stojí před přelomem. Vrstva kulturních vzdělanců vymírá, mládež se o staré rituály nezajímá, sází se na streaming a na neobvyklé hudební zážitky.

Koncertní síň je bývalá vodárna na řece Sprévě z roku 1881. Několik řad bílých židlí z umělé hmoty v holé místnosti, na zemi rohože, publikum v „tureckém“ sedu. Prodalo se všech pět set vstupenek. Před cihlovou stěnou stojí notové pulty a tři hudebníci nasazují k něžným tónům skladby pro flétnu a smyčce. Je tu přítmí. Z dálky se přidá bubnování a dveře se otevřou. Nastupuje orchestr, s bubny a trumpetami.

Toho večera se v berlínském sále, nazvaném Radiosystem V, má znovuobjevovat klasická hudba, prostřednictvím skladatele Jeana-Philippa Rameaua a s pomocí řeckého dirigenta Teodora Currentzise a jeho orchestru MusicAeterna. Už pět let působí v sibiřském Permu a nyní hostují v západní Evropě. Tam někde na Urale natočili Figarovu svatbu a Così fan tutte a teď přijde ještě Don Giovanni. Currentzis je hudbou posedlý a možná je ten pravý, kdo může provozování klasické hudby ukázat novou cestu. Má hodně odvahy, méně se stará o tradici, zato o reklamu.Jeho berlínské publikum je nápadně mladé, zvědavé a nechá se strhnout. Někteří přivedli i malé děti, někteří dokonce tančí, povzbuzeni skupinou Sashi Waltz. Klasická hudba je i show, zámecký koncert ve Versailles a taneční lokál v jednom.

Currentzis má přiléhavé černé kalhoty a cosi jako ruskou rubášku, dlouhé vlasy svázané do ohonu. Podupává, rukama láká z hudebníků tóny. Vypadá spíš jako neposedné děcko než maestro staré školy. Herbert von Karajan, Georg Solti, Leonard Bernstein nebo Lorin Maazel by jaktěživi nevystoupili jinak než ve fraku, a už vůbec ne ve vodárně na Sprévě před publikem, dřepícím na zemi. Jejich koncerty respektovaly rituály, které zůstaly od devatenáctého století, kdy se instituce koncertů etablovala jako výraz měšťanské identity, téměř beze změny. Měšťanská společnost postavila koncertní síně jako místa zbožného rozjímání, poslech velkých symfonií a sólistických koncertů skladatelů období klasicismu a romantismu sloužil k utvrzení jejího sebevědomí.

Dnes je možné klasiku poslouchat jako pop, digitálně a univerzálně, bez komplikací a interaktivně, ve fitness studiu na trenažéru nebo ve vlaku, kdekoli. Pojmy jako streaming a download jsou běžné jako adagio cantabile nebo cantus firmus.

Rodinná setkávání před gramofonem jsou passé. Už se nerozjímá. Vydavatelské firmy propojují své stránky přímo s internetovou nabídkou. Deutsche Grammophon dokonce k Beethovenově Deváté a Vivaldiho Čtveru ročních dob vydala vlastní „apps“. A přece je budoucnost klasické hudby nejistá. Ještě stále sice existují zákazníci, kteří se nechtějí vzdát tradičních koncertů a CD, ale tato vrstva vymírá, prodej nahrávek s klasickou hudbou není jako dřív a koncertní pořadatelé musejí o posluchače bojovat. A hudebníci se bojí o své příjmy.

Přesto: V Mnichově se po lopotných debatách snad přece jen shodli na potřebě nového koncertního sálu, v Hamburku vzniká „Labská filharmonie“ za asi 790 milionů euro. Všude možně se usadily festivaly, v letech 1993/1994 jich bylo sto čtyřicet, dnes už počet dosahuje pětistovky. S nabídkou od širokého repertoáru jako Hudební festival Šlesvicka-Holštýnska až po speciální řady staré hudby, nejnovější hudby nebo komorní hudby.Německo je zemí klasické hudby, žádná země nemá tolik orchestrů (dvanáct rozhlasových a dvacet devět čistě koncertních orchestrů) a hudebních divadel. Celkově se subvencuje sto třicet jedna symfonických těles a osmdesát tři hudebních divadel, na dvacet tisíc podniků navštíví kolem dvanácti milionů posluchačů. Dvě třetiny z nich chodí na opery, operety, muzikál a balet. Daleko nejhranějším dílem je Kouzelná flétna, v Německu běží současně asi padesát inscenací této Mozartovy opery. Ředitel Šlesvicko-holštýnského festivalu říká s nadsázkou: „Kultura, vyrostlá z měšťanstva, je v Německu téměř zestátněná.“

Na deset tisíc hudebníků v Německu má provozování klasické hudby jako živobytí. Tři miliony se zabývají hudbou amatérsky, dva miliony dvě stě tisíc tvoří členstvo pěveckých sborů. Ale trh s klasickou hudbou se stejně proměňuje.

Michael Russ je koncertní pořadatel ve Stuttgartu a předseda Svazu německých koncertních agentur. Proměnu může doložit čísly. Před deseti roky prý měl na koncertní řadu ve stuttgartské Pěvecké hale dva tisíce abonentů, teď je jich čtrnáct set. V ideálním případě se mu podaří zbylých šest set vstupenek udat ve volném prodeji. Jedině plně vyabonovaná řada mu ale zaručuje jistotu, a proto si už nemůže dovolit pozvat v sezoně „čtyři nebo pět špičkových orchestrů jako dřív, nýbrž jen tři“. Dnešní koncertní návštěvníci už se nechtějí vázat, stálých abonentů ubývá.

Koncertní pořadatelství stojí před „přelomem“, říká Maren Borchersová, majitelka berlínské tiskové agentury specializované na propagaci umělců. „Je to velká šance.“ Několik let pracovala u firmy EMI v Kolíně, hrdé firmy, která vydala řadu pamětihodných snímků v dějinách nahrávání. EMI už neexistuje. Dědictví spravuje Warner Classics, ale investuje jen velmi opatrně. Nákladné operní produkce, kdysi běžné, si dovolí jen občas. Nebezpečí, že se náklady nevrátí, je příliš velké. Většina děl běžného repertoáru už je stejně v technicky i umělecky bezvadných nahrávkách k dispozici. Ani knižní vydavatel nevydává Shakespeara, Goetha, Dickense nebo Molièra rok co rok.

V Německu je v současné době na trhu asi sedmdesát sedm tisíc CD s klasickou hudbou – teoreticky. Počet snímků nově uvedených na trh už léta stagnuje, roku 2014 jich bylo šest tisíc šest set třicet dva.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na