Capella Cracoviensis přivezla Moniuszkovu Halku

  1. 1
  2. 2
Stanislav Moniuszko (1819–1872) je zakladatel polské národní opery a Halka, pokud počítáme i díla ztracená, je první z jeho třinácti oper, je nejúspěšnější a nejhranější. Představuje hudební neoromantismus, jehož zdrojem je polská národní hudba s akcentem na tance. Bedřich Smetana v letech svého kapelničení v Prozatímním divadle velmi dbal o pestrý operní repertoár a k dramaturgickým prioritám řadil „seznamovati nás také s operami našich bratří kmenovních“, tedy slovanských skladatelů. Nastudoval Halku už v únoru 1868 a pražská premiéra bylo prvním zahraničním uvedením této opery; na prvou reprízu zavítal dokonce sám skladatel a byl nadmíru spokojen. Poslední pražské uvedení Halky v padesátých letech minulého století s atraktivní scénou Josefa Svobody a vynikající Halkou Drahomírou Tikalovou mnozí pamatují. Jednalo se o čtyřaktovou operu, tak jak byla prvně provedena ve Varšavě roku 1858. Capella Cracoviensis nám však přivezla původní, dvouaktové dílo, tak jak zaznělo ve Vilniusu v roce 1848.
S. Moniuszko: Halka – Capella Cracoviensis – FOK 2019 (foto Petr Dyrc)

Děj Halky je nám povědomě blízký, známe jej z nejednoho literárního zpracování – sociální, venkovské drama chudé dívky, láska nenaplněná, láska svedená. Libreto Moniuszkovy opery napsal Wlodzimierz Wolski. V operní historii se jako předobraz Moniuszkovy Halky připisuje tehdy velmi populární Němá z Portici Daniela Françoise Auberta. Právem, paralela mezi oběma dívkami, Aubertovou Fenellou a Moniuszkovou Halkou, je evidentní.

Jestliže jsme zažili koncertní provedení, tak je to tak trochu, jako kdybychom byli na úplně prvním uvedení, bylo také koncertní, v domě skladatelova tchána ve Vilniusu. Kostel sv. Šimona a Judy v Praze je ovšem prostředí mnohem okázalejší, orchestr hrál v prostoru před oltářem, sbor nastupoval na stupínky před něj, sólisté po bok dirigenta.

Jan Tomasz Adamus – S. Moniuszko: Halka – Capella Cracoviensis – FOK 2019 (foto Petr Dyrc)

Při výkladu opery Halka se běžně – vzhledem k době, kdy drama vznikalo – zvýrazňuje sociální prvek nerovnosti společenských tříd, panstvo zámecké versus venkovský lid. V koncertním provedení původní vilniuské verze žádný třídní antagonismus nevyznívá, Moniuszsko, osobitý realista a novátor, vytvořil hudbu výrazových prostředků neobyčejně bohatých; bohatě a pestře líčí zámecké prostředí a v plném, jiném lesku též horaly a jejich venkovskou realitu, vše v přesvědčivé odlišnosti. Tak jako tak, jádro dramatu je v milostném konfliktu. Předehra vyzněla jako svébytný symfonický útvar, plasticky, jemně, úroveň orchestru je excelentní, pohrával si se vstupním truchlivým motivem Halky, proměňovaným nárazy naděje či žalu, dynamizoval rytmizované mezihry jako by pochodoval děj a s gradací zpěvnosti i svižných orchestrálních glissand demonstroval svou zvukovou vyrovnanost, jas a hebkost zejména dechových nástrojů, které Moniuszko rád exponuje.

Natalia Rubiś – S. Moniuszko: Halka – Capella Cracoviensis – FOK 2019 (foto Petr Dyrc)

V paláci Čišníka se odbývají zásnuby jeho dcery Zofie (Michalina Bienkiewicz, soprán) s Januszem (Sebastian Szumski, baryton). Ve chvíli, kdy Janusz prosí Čišníka (Przemyslaw Balka, bas) o otcovské požehnání, ozývá se do působivého tercetu vzrušený dívčí zpěv. Už tento emočně silný a zpěvně bezchybný výstup za scénou prokázal, že Natalia Rubiś je dokonalá Halka. Svůj kouzelně čistý, jasný a nosný soprán angažuje s naléhavou účinností v plném spektru citových nuancí role. Zná ji důvěrně i v této původní verzi, jediná zpívala zpaměti. Janusz poznal hlas své milé, kterou opustil, odchází ji odehnat, nicméně setkání ústí v milostný, krásně zpěvný duet, velmi působivý, zcela moderně traktovaný dialog bez jakýchkoli ariosních schémat. Okamžitý dramatický zvrat vsune přicházející Jontek, horalský chlapec, který se vždycky o Halku marně ucházel; přesvědčuje ji o Januszově věrolomnosti, ironizuje její zaslepenou důvěřivost. Orchestrální doprovod jeho zpěvu, kdy Januszovy sliby přirovnává k horskému větru a plynoucím bystřinám, šlehá sarkasmus do jeho slov velmi silně a také zde se projevila zpěvná zvukovost historických nástrojů fantasticky. V panské usedlosti pokrčuje zásnubní veselí, Halka vtrhne do zábavy hostí v doprovodu Jontka, dojde ke střetu, ke konfrontaci s Halčinou pravdou a v tomto dramatickém víru, orchestrem bohatě kresleném, prvé dějství končí.

S. Moniuszko: Halka – Capella Cracoviensis – FOK 2019 (foto Petr Dyrc)

Druhé dějství je na vsi, otvírá je předehra s hlaholně rozezpívanými žesti, cinkotem zvonků oveček a sborem venkovanů, též výstižné taneční melodie, působivá krajinomalba. Kulminuje dějový oblouk, Moniuszko kouzlí umem a hudebními prostředky naplno. Průniky chrámové hudby, svatebních slibů Janusze a Zofie a relita Halčina prozření, průlom jejího zoufalství, jasně exponovaný soprán nad sborem, veškeré to sepětí orchestru, sboru, sólistů do silně přesvědčivé, dechberoucí exprese okamžiků je mistrovské a sílu sdělení Moniuszkova díla prožili jsme všichni. Dokonale dimenzované nástrojové vstupy harfy, viol a violoncell v Halčině loučení se životem či závěrečné Jontkovo memento i sborové výkřiků děsu, vše v dramatické sevřenosti, která prokazuje absolutní svébytnost původní verze plnou měrou.

S. Moniuszko: Halka – Capella Cracoviensis – FOK 2019 (foto Petr Dyrc)

Zde vůbec nechybí ani později přidané tance, ani proslulé árie, třeba Halčina „Gdybym rannym slonkiem“ („Kdyby záhy ráno“), ani Jontkova exkluzivní „Szumia jodly na gór szczycie“ („Nad horami jedle šumí“). Zejména v provedení Capelly Cracoviensis je toto stručné dílo dokonale sevřené. Utonulá – jak nosné téma v dramatické hudbě oněch let. Jak výborný dramaturgický počin dát prostor tomuto souboru, který má právě nyní titul v repertoáru. S excelentní Natalií Rubiś byli všichni pěvci v působivém souladu, také Družba, basista Marek Opaska; menší nosnost barytonu Sebastiana Szumskiho přičítám akustice. Neoddiskutovatelným mankem domácí produkce je tištěný program – jen všeobecné informace (i s chybami), bez jakéhokoli profesního značení árií a děje.

Natalii Rubiś známe přinejmenším z letošního znojemského Händelova oratoria Saul, zpívala jeho dceru Metan s Czech Ensemble Baroque (dirigent Roman Válek). K večeru Moniuszkovu ještě víc ladí, že v létě s Václavem Luksem a Collegiem 1704 účinkovala v opeře Cud mniemany, czyli Krakowiacy i Górale (Domnělý zázrak, čili Horalé a Krakované), což je historicky významná polská zpěvohra z roku 1794, je z úplně prvních polských děl operního žánru. Autorem je původem Čech, rodák z Prahy Jan Stefani (v Brně se tato opera hrála v sezoně 1981/1982).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
HonzaB

Dost mě překvapuje, že tuhle operu žádné divadlo (ani třeba to Ostravské či Opavské, odkud je to blízko k našim polským sousedům, tuhle operu tak dlouho nedávalo. A taky si myslím, že stálo za to, udělat tomuto pražskému koncertnímu uvedení větší reklamu a udělat to v nějakém lepší prostoru. Opera v kostele, trošku mi to nesedí… A lituji, že jsem o to přišel.

dalibor

HonzaB zřejmě není zcela informován: Opava hrála Halku po válce minimálně ve 2 nastudováních. Poslední (cca 2004) bylo na vysoké úrovni s vynikajícím hud.nastudováním J. Snítila a sugestivní režií Jany Andělové. Halku skvěle ztvárnily Katarína Vovková a Katarína Kramolišová, Jontka Michal Vojta a Alexandr Vovk. Kromě toho v posledních cca 20 letech v Op. hostovala opera Bytom s dvěma různými výbornými inscenacemi Halky.
V Opavě si nestěžujeme…

HonzaB

Já vycházel z informací co jsem si přečetl. Možná, že tam psali jen o hlavních operních divadlech, tedy Opava zmíněna nebyla. Já se na Halku ptal onehdy dramaturga NDM a psal,že oni tohle asi inscenovat v příštích letech nebudou.Tak aspoň že vy v Opavě jste měli opakovanou možnost se tímto dílem seznámit. Docela Vám to přeji i závidím zároveň… :D