Cécile Boiffin si vysloužila spontánní potlesk vestoje ještě před přestávkou

Další z řady reprízovaných abonentních programů 54. koncertní sezóny Komorní filharmonie Pardubice představil v pondělí 22. května 2023 neotřelou kombinaci tří instrumentálních děl autorů původně francouzské, české a rakouské provenience pod taktovkou francouzského dirigenta Martina Lebela. Sukovou síní Domu hudby v Pardubicích tentokrát zněla instrumentální hudba francouzského impresionismu zastoupená komorním dílem Maurice Ravela, soudobá tvorba v autorské interpretaci kmenové členky orchestru Cécile Boiffin a také hudba první vídeňské školy reprezentovaná partiturou Mozartovy Symfonie č. 39 Es dur K 543.

Na úvod programu byla zařazena orchestrální verze původně klavírního díla Maurice Ravela (1875–1937), kterým je čtyřdílná orchestrální suita Le tombeau de Couperin (Náhrobek Couperinův) z roku 1919 v revizi Jean-Françoise Monnarda, kterou vydalo hudební nakladatelství Breitkopf & Härtel v roce 2015. Dílo, které vzdává hold hrdinství Ravelovým spolubojovníkům z první světové války, je zároveň i nostalgickou připomínkou zašlé tradice francouzské barokní suity. Ačkoliv jde o dílo, které je po dekády součástí kmenového repertoáru Komorní filharmonie Pardubice, a filharmonickému publiku tudíž nikterak neznámé není, kompoziční kvality a výmluvnost jeho mnohovrstevnatého obsahu patrně nikdy nezevšední. Původně (až) šestidílné klavírní dílo, jehož obsah byl v minulosti předmětem nejednoho aranžérského zásahu, tentokrát zaznělo v muzikologicky korektní urtextové verzi (ediční řady Breitkopf Urtext) pro orchestr. Komorní filharmonie tak následuje obecný současný trend usilující o uvádění pověstně známých děl hudební minulosti v aktualizované interpretaci. Navíc je tato suita takřka „šita na míru“ orchestrálnímu tělesu mozartovského typu, tudíž o logičnosti tohoto dramaturgického kroku není jakýchkoliv pochyb. Tím spíše pak, pokud se jejího provedení ujal dirigent natolik zkušený a prověřený, jakým je pardubickému orchestru i publiku důvěrně známý Martin Lebel. Od prvních taktů bylo zřejmé, že i tentokrát půjde o zážitek nevšedních kvalit, a to nejen s ohledem na vysoké umělecké renomé, které tohoto umělce předchází, ale především díky bezprecedentní jistotě, čitelnosti a sugestivitě jeho gest.

Úvodní, pevně tonálně centralizované Prélude. Vif, které autor opatřil dedikací „… na paměť poručíka Jacquese Charlota“, nepostrádalo kýženou rytmickou přesnost, zároveň i (nikterak strojenou) tempovou plynulost a řetězce imitačních citací (uplatňovaných napříč kompletním instrumentářem) – zde v podání jednotlivých nástrojových sekcí vyzněly velmi plasticky a vyváženě. Ostatní věty, coby stylizace tanců předklasické hudební éry, skýtaly další nesnadné interpretační úkoly, jimž zejména hlavní protagonisté, v čele s hobojem, flétnou, klarinetem a dalšími zástupci dřevěné dechové sekce, čelili více než uspokojivě. Artikulační jednotou a pregnantností napříč nástrojovými sekcemi se vyznačovala i modernisticky zpracovaná adaptace couperinovského ronda v části Forlane. Allegretto („… na paměť poručíka Gabriela Deluca“), která přinesla spoustu zdařile ztvárněných zvukomalebných momentů a témbrových konfrontací dřev, žesťů a strunných nástrojů. Sentimentálně laděnému Menuetu. Allegro moderato („… na paměť Jeana Dreyfuse“) pak dominovala podmanivá hobojová sóla za výrazného přispění ostatních dechových a strunných nástrojů (včetně klarinetu, anglického rohu a celé dechové harmonie).

Vítaný kontrast a zvuk plného pléna pak skýtal bujarý Rigaudon. Assez vif ve vzdáleně příbuzné durové tónině („věnovaný památce Pierra a Pascala Gaudinových“). Zejména jeho pastorální střední část pak nabídla oduševnělé hudební momenty v podobě podmanivých instrumentálních sól hoboje, anglického rohu a flétny. Především vytříbený smysl pro práci s témbrovými nuancemi a nebývale pestrou dynamickou škálou, spolu s řadou mimořádných individuálních i kolektivních výkonů, pak můžeme pokládat za hlavní společné jmenovatele tohoto veskrze zdařilého provedení. Lebelovo pojetí rozhodně nebylo reprezentací podbízivé a laciné teatrálnosti, nýbrž symbiózou hluboké oduševnělosti a uvědomělé racionality, bez níž lze pouze stěží uspokojivě dostát akustickým limitům pardubické Sukovy síně, stejně tak jako i vysokým interpretačním nárokům Ravelovy senzitivní hudby.

Koncert pro marimbu a orchestr (z roku 2015) Cécile Boiffin, kmenové členky a tympanistky Komorní filharmonie Pardubice, zachovává tradiční tempové schéma instrumentálních koncertů se standardně zažitým rozvrhem rychlé první, pomalé druhé a opět hybné (popřípadě taneční) třetí věty. Tektonika 1. věty, vystavěná na kontrastu tří výrazně profilovaných a charakterově odlišených tematických myšlenek, je podpořena vkusnou a nápaditou instrumentací orchestrální složky a veskrze rafinovaným rytmickým zpracováním. Ústřední téma svým melodicko-rytmickým zpracováním nápadně evokuje charakter a strukturu (rytmicky modifikovaného) ragtimu. Tato melodicko-rytmicky výrazná základní materie dává efektivně vyniknout ostatním, sousedním tématům. Jednak progresivní kinetice prvního z nich a zároveň explicitně kontrastní, lyrické myšlence třetí. Účelná distribuce hlavního melodického materiálu napříč širokým spektrem orchestrálních hlasů dává vyniknout nejen nápaditým figurativním prvkům sóla a zároveň i široké a pestré témbrové škále (takřka rovnocenně koncipované) doprovodné složky, což platí pro každou z autonomně koncipovaných a ohraničených vět skladby. Za plynulým vyzněním všech tří jednotlivých vět se však skrývá mnoho interpretačních úskalí metro-rytmicky členité orchestrace, jimž však doprovodné plénum vedené jistým gestem Lebelovy taktovky dokáže čelit velmi spolehlivě.