Čeští operní pěvci ve filmu (5)

Ani v šedesátých letech se operní pěvci filmování nevyhýbali; některé jimi ztvárněné postavy patří k ozdobám filmového herectví: Jedenáctíkův Lojza ve Farářově konci či profesorova žena Marty Krásové ve Velké neznámé.

Václavu Bednářovi byla nabídnuta pouze sporá možnost v česko-maďarském snímku Neděle ve všední den (režie Felix Máriássy, 1962), v němž v ukolébavce Synáčku, můj květe z Jakobína daboval Jaroslava Marvana hrajícího operního pěvce Jaroslava Valentu.

Významný tenorista Jindřich Blažíček zpíval na jevišti Národního divadla jen do konce sezony 1947-48, kdy je ze zdravotních důvodů opustil; ve druhé polovině šedesátých letech dostal devět příležitostí ve filmu. Začal cizincem v detektivce o zmizelém obrazu Nahá pastýřka (režie Jaroslav Mach, 1966), poté následovaly snímky s drobnými rolemi: Horák ve Znamení Raka (režie Juraj Herz, 1966; už v roce 1967 se několik poslanců snažilo dostat film na index); Čtyři v kruhu (režie Miloš Makovec, 1967) – muž u vily; Dita Saxová (režie Antonín Moskalyk, 1967) – člen židovské obce; Já, spravedlnost (režie Zdeněk Brynych, 1967) – tlustý muž; Rakev ve snu viděti (režie Jaroslav Mach, 1968) – host; Čest a sláva (režie Hynek Bočan, 1968) – Jakub; Přehlídce velím já (režie Jaroslav Mach, 1969) – docent. Hvězda (režie Jiří Hanibal, 1969) s rolí filmového režiséra byl zcela poslední umělcův film.

Altistka brněnské opery Helena Burianová byla Vojtěchem Jasným obsazena v Procesí k panence (1961) do úlohy ženy chalupníka Kropáčka.

Oldřich Dědek ve filmu pokračoval i v šedesátých letech; nejdříve dostal malou úlohu zvukaře v komedii Každá koruna dobrá (režie Zdeněk Brynych, 1961). Bohužel nezazářil ani v Čintamanech a podvodníku (režie Jiří Krejčík, 1964), v němž se mihnul coby muž v hospodě v povídce Čintamani a ptáci. Epizodním hasičem byl v Kulhavém ďáblu (režie Juraj Herz, 1968). Až jeho ceremoniář a obveselovač Kokoška v pohádce Šíleně smutná princezna (režie Bořivoj Zeman, 1968) byl nepřehlédnutelný. Zcela poslední filmovou rolí byl pro Oldřicha Dědka jeden z policistů ve veselohře Zabil jsem Einsteina, pánové (režie Oldřich Lipský, 1969).Úryvky z divadelní inscenace Weberovy opery Čarostřelec jsou konfrontačně vsouvány do pesimisticky laděného příběhu o věčně zneužívané a oklamávané lidské dobrotě režiséra Evalda Schorma Pět holek na krku (1967). Operními sólisty v Čarostřelci byli Libuše Domanínská – Agáta, Dalibor Jedlička – Kašpar, Jaroslav Kachel – Max, Bohuslav Maršík – Kuno, Josef Vojtíšek – Poustevník a Zdena Tomková – Anička. Podle Filmového přehledu (9. 10. 1967) jsou scény z Čarostřelce převzaty z inscenace v libereckém Divadle F. X. Šaldy v režii Oldřicha Mrňáka.

Ve sledovaném desetiletí bylo využito hereckého umění Vladimíra Jedenáctíka celkem v šesti snímcích. Začalo to nevelkou úlohou náměstka pekáren v satiře Preclík (režie Jaroslav Mach, 1964), následovala kriminální komedie Rakev ve snu viděti (režie Jaroslav Mach, 1968) s úlohou porybného Ventury. Významnější byla až role Base, herce potulné divadelní společnosti ve filmovém podobenství Den sedmý, osmá noc (režie Evald Schorm, 1969), který byl do distribuce uveden až v roce 1990. Krásnou roli vandráka Lojzy dostal v tragikomedii Farářův konec (režie Evald Schorm, 1968). Je to škoda, že si Jedenáctíkovy výtečně zahrané postavy nepovšimli například ani Pavel Bošek (Kino 30. 10. 1968), ani Antonín Brousek (Listy 7. 5. 1969). Alespoň pro okamžik, kdy se pokoří osudu nádherným přednesem Dvořákovy písně Hospodin je můj pastýř, s níž odchází za vesnici, kde krátce poté uhoří ve stohu. Krátkou televizní sekvencí z Růžového kavalíra vloženou do tragikomedie Farářův konec se na plátně na chvíli objevily Alena Nováková (Kněžna) a Marie Steinerová (Oktavián).

Vladimír Jedenáctík hrál poté ještě v příběhu Svatej z Krejcárku (režie Petr Tuček, 1969) uhlíře Jandáčka; jeho poslední rolí ve sledovaném desetiletí byl hrobař Ferdásek v psychologickém snímku Nahota (režie Václav Matějka, 1970).

Marta Krásová přijala úlohy ve čtyřech filmech, kterými jsou: černým humorem stylizovaný Hotel pro cizince (režie Antonín Máša, 1966) s významnou rolí madame Rosické, jež společně se svým manželem (Vladimír Šmeral) zasahuje do života titulní postavy, básníka Hudce (Petr Čepek); pokud v tragikomedii Muž, který stoupl v ceně (režie Jan Moravec, Zdeněk Podskalský, 1967) na ni připadla jen úloha sousedky na ulici, pak v Případu pro začínajícího kata (režie Pavel Juráček, 1969) hrála Dámu, jednu z mnoha postav procházejících téměř nezúčastněně osamělým osobním příběhem Lemuela Gullivera. Premiéra se konala až několik měsíců po tragickém skonu Marty Krásové. O další čtyři měsíce později měl premiéru vůbec poslední snímek s účastí paní Krásové, Velká neznámá (režie Pavel Hobl, 1970); v prvém příběhu povídkového filmu – Přejetá dívka – hrála na lůžko upoutanou ženu profesora latiny, svědka nešťastné události.„ ‚Velká neznámá‘, přesněji řečeno její naposled natáčená povídka ‚Přejetá dívka‘, má však ještě jednu, tentokrát smutnější stránku, kolem níž nemůžeme projít. Je to poslední film, ve kterém uvidíme na plátně národní umělkyni Martu Krásovou. Tragická smrt ji zastihla ještě předtím, než dokončila poslední záběr filmu, kdy už si musel režisér pomoci bez ní. Její výkon v postavě profesorovy nemocné ženy hrané s její tak typickou osobní dikcí, vyvolává zejména ve chvílích, kdy mluví o věcech života a smrti, zvláštní dojem. ‚Zamiloval jsem si ji,‘ vzpomíná na Martu Krásovou režisér. ‚Chystal jsem se, že po natáčení za ní někdy zajedu do Vráže. Byly to fantastické zážitky, když jsme si při obědě sedli u vína a ona vypravovala – byla okouzlující vypravěčkou. A báječnou umělkyní.‘ “ (Kino, 11. 6. 1970, strana 2-3). 

V době svého uvedení proslulé filmové zpracování Dvořákovy Rusalky (režie Václav Kašlík, 1962) bylo příležitostí pro pěvecké, nikoli však herecké, obsazení hlavních sólových partů operními sólisty: Milada Šubrtová – Rusalka (hrála Jana Andrsová), Zdeněk Švehla – Princ (Vladimír Ráž), Věra Soukupová – Ježibaba (Jiřina Šejbalová), slovenský basista Ondrej Malachovský zpíval Vodníka (Josef Hlinomaz), Antonín Votava byl Hajným (Josef Bejvl), Helena Tattermuschová Kuchtíkem (Antonín Krčmář); Maria Tauberová – První žínka (Ivetta Pešková), Eva Hlobilová – Druhá žínka (Astrid Štúrová), Věra Krilová – Třetí žínka (Naděžda Blažíčková, dcera tenoristy Jindřicha Blažíčka). Jediná Ivana Mixová svoji úlohu Kněžny zpívala i výborně zahrála. Lovci projíždějícímu na koni není vidět do tváře; zpívá jej Přemysl Kočí.

Václav Kašlík pro časopis Záběr zdvojené obsazení hlavních rolí ani jasně nezdůvodnil, ani neobhájil: „Režíroval jsem předtím Rusalku desetkrát. I k obsazení rolí jsme tentokrát přistupovali netradičně. Herci musejí ladit jak pěvecky, tak obrazově. Byla to řada rozsáhlých zkoušek. Musel jsem pro herce Ráže mít ‚štíhlý‘ hlas, pro paní Šejbalovou opět jí přiléhající hlas. (…) Další velká potíž je, že zde si nelze pomoci střihem, vše je podmíněno a vázáno hudbou.“

Hlavně že na stejné stránce byl otištěn Závazek pracovníků na filmu Rusalka k XII. sjezdu KSČ. V úvodu je docela zajímavý technicko-organizační detail: „Film Rusalka byl dán do výroby vedení Studia 7. 8. jako poslední film roku (vlastně jako film náhradní).“ Načež se, jak bylo v té době zvykem, zavázali straně a vládě, že: „Předběžnou přípravou, pečlivým nazkoušením a dokonalou organizací práce natočit hudební podklad filmu o čtyři dny dříve, než předpokládá plán (…). Tímto urychlením, včasným obsazením všech rolí spolu s pečlivou přípravou kostýmů, masek a urychlenou přípravou terénu v zámeckém parku v Průhonicích nastoupit do exteriéru nejméně o pět dnů dříve, než stanoví plán.“ (Záběr, 23. 11. 1962, strana 2).

Obsazení snad bylo známé už před první klapkou, kostýmy musely být přece dávno hotové… Inu, pokorně povinné bláboly, snad aby film byl vůbec povolen, když byl náhradní.

Kritik Luboš Bartošek si v revui Film a doba všímá všech součástí filmového přepisu operního díla. Článek zahajuje soupisem hlavních postav, kde je u Hajného v hereckém podání Josefa Bejvla v závorce jako pěvec uveden Zdeněk Otava místo Antonína Votavy; měla snad být původně tato postava pěvecky obsazena právě Otavou…?

Dovoluji si z Bartoškovy recenze vypsat obsáhlejší citaci:

„(…) Barva a širokoúhlý formát, složité fotomontáže a triky, pestrost kostýmů a dekorací, skvělý ohňostroj při zámecké scéně…, to vše skutečným milovníkům opery dá jen velmi málo. (…) Muzikant se však těžko smíří s množstvím škrtů v partituře. Kašlík říká, že jako dirigent a komponista miluje každou notu Dvořákova díla, a proto se snažil provést změny co nejšetrněji. Skutečnost je trochu jiná. Kašlíkovým ‚ryze filmovým a časovým důvodům‘ padlo částečně nebo zcela za oběť hodně hudebních čísel, bez kterých si dovedeme operu jen těžko představit: celá Rusalčina árie oslovující Ježibabu (Staletá moudrost tvá všechno ví…), první sloka Lovcovy písně (Jel mladý lovec, jel a jel…), druhá polovina dueta Hajného a Kuchtíka s důležitým dějovým významem (v ní je totiž předznamenána Rusalčina tragédie a do děje uvedena postava Cizí kněžny), je zkrácena slavná Vodníkova árie z druhého jednání (Celý svět nedá ti, nedá…), ze sboru (Květiny bílé po cestě…) zbyla jen repetice s Vodníkovým sólem, byla škrtnuta Rusalčina velká árie (Ó marno to je…) a duet Kněžny a Prince (Teprve teď poznávám, že námluvy mi náhlé kynou…); z třetího jednání zmizela Rusalčina árie (Mladosti své pozbavená…), podstatná část její rozmluvy s Ježibabou, značně byl seškrtán tercet Lesních žínek a zkomolen závěrečný duet Rusalky a Prince. Mnohé zásahy nejsou šetrné ani ke skladateli, ani k libretistovi. (…) Velkým problémem bylo herecké obsazení. Opera vyžaduje zvláštní styl hereckého projevu, který musí odpovídat zpívanému slovu a nepůsobit přitom násilně. (…) S výjimkou Rusalky, kterou [Václav Kašlík] obsadil zjevem něžně krásnou a v hereckém projevu umírněnou tanečnicí Janou Andrsovou, a Cizí kněžny, jejíž roli hraje i zpívá členka opery Národního divadla Ivana Mixová, si vybral představitele z řad herců činoherních. Výsledek je pochybný. Vladimír Ráž je zjevem interesantní mužný Princ, ovšem z každého jeho pohybu a gesta je zřejmé, jak mu hra na hudbu a zpívaný text nesedí. Jiřina Šejbalová přehrává v intencích režie svou Ježibabu tak, že kontrast jejího primitivně odporného zjevu s ušlechtilým kultivovaným altem Věry Soukupové, která part zpívá, působí až paradoxně. Za největší omyl však považuji obsazení role Vodníka. Kvapilův a Dvořákův Vodník je jednou z nejtragičtějších postav celé české operní tvorby. Proč právě tuto vznosně tragickou postavu (jak se ubránit vzpomínce na nedostižného Viléma Zítka) obsadil Kašlík komikem – to je mi záhadou zcela nevysvětlitelnou. (…) Poměr ateliérových a exteriérových záběrů je podle scénáře zhruba 6:1. A výsledek? Na žádné operní scéně nemůže být tak patrna kulisovost a kašírovanost jako v Kašlíkově filmu. (…) Rusalčina árie k měsíčku zpívaná nad modelem (!) jezera s primitivně kašírovaným elektrickým měsícem je typickým příkladem divadelního klišé, které je však zde vydáváno za pokus o filmovou lyričnost. (…) V závěru svého posudku se kritik přiznává k tomu, že se při jeho psaní kvůli Dvořákově hudbě bránil slovu „kýč“. A v úplném závěru vyslovuje zklamání z Kašlíkova filmu: „… domnívám se, že čistě z uměleckých důvodů neměl být v této podobě natočen. (Film a doba 4, 1963, strana 216-217).

Někteří pěvci spjatí s Rusalkou dostali v šedesátých letech ještě po jedné další úloze: Ivana Mixová hrála operní pěvkyni ve filmu Já, truchlivý bůh (režie Antonín Kachlík, 1969); Zdeněk Švehla je zaznamenán v dětském filmu Červená kůlna (režie Jiří Hanibal, 1968) coby tanečník a Přemysl Kočí se předvedl jako sovětský politruk u generála Rybalka ve snímku Maratón (režie Ivo Novák, 1968).

Jarmila Pechová si v Komedii s klikou (režie Václav Krška, 1964) zahrála temperamentní Italku. Třikrát byla do menších zpívaných úloh obsazena Lilka Ročáková, a to ve filmech Kdyby tisíc klarinetů (režie Ján Roháč, Vladimír Svitáček, 1964), Konkurz (režie Miloš Forman, 1963) a v psychologickém dramatu Takže ahoj (režie Vít Olmer, 1970).Před koncem roku 1970 byl v kinech promítán muzikál Svatá hříšnice podle hry Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory (režie Vladimír Čech). Jednoho z členů Armády spásy v něm hrál Jiří Joran a Jana Jonášová ve zpívaných scénách dabovala Kateřinu Macháčkovou v úloze sestry Terezky.

(pokračování)

Prameny:
Český hraný film IV. / 1961 – 1970. NFA, Praha 2004.
S. Přádná, Z. Škapová, J. Cieslar – Démanty všednosti / Český a slovenský hraný film 60. let. Pražská scéna, Praha 2002.
www.csfd.cz
www.musicologica.cz/slovnik
www.nfa.cz / on-line katalog
www.narodni-divadlo.cz / archiv

Foto archiv