Danjulo Ishizaka s Janáčkovou filharmonií: Když se na pódiu sejdou ti správní lidé

Violoncellista Danjulo Ishizaka vystoupil v Ostravě po boku Janáčkovy filharmonie. Koncert se konal 21. února 2019 v Domě kultury města Ostravy a jeden z nejlepších současných evropských sólistů na něm přednesl Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Dmitrije Šostakoviče. Enigmatická skladba ruského génia v podání Ishizaky vyzněla s velice zajímavým výsledkem. Janáčkovu filharmonii řídil ruský dirigent Daniel Raiskin.

Koncert Janáčkovci zahájili Rapsodií na moldavská témata pro velký orchestr op. 47/1 polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. Jednovětá orchestrální skladba je koncipována jako virtuózní sled stylizovaných folklorních témat kontrastního tempa.  Skladatel některým nástrojům (flétna, hoboj, klarinet a lesní roh) přidělil zcela sólové party, kterých se ostravští filharmonici zhostili bravurně a bez nejmenšího zaváhání. Podobnost s hudební estetikou Weinbergova přítele a osobního mentora Dmitrije Šostakoviče byla markantní zejména v hudební faktuře a harmonii. Melodika a témbr rapsodie však těží z lidových inspirací, znalci východního folkloru mohli objevit oblíbené mezinárodní téma, které je evidováno v různých zemích od Bulharska po Řecko (v řeckém kontextu je tato píseň známá pod názvem Trava). Skladba velmi příjemně spájí svěží melodiku s obrovskou gradací, a tak je na místě zamyšlení, proč taková hudební „pecka“ nezaznívá na koncertech častěji. Její efektnost dokázal dirigent Daniel Raiskin s filharmonií náležitě využít perfektními accelerandy, dramatickým spádem a dobře stmelenými tektonickými oddíly. Reakce publika byla jednomyslná: málokdy se stává, že diváci ihned velmi hlasitě ocení časově kratší vstupní dílo.

Je vždy hudebním svátkem vyslechnout a prožít živě Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 g moll, op. 126 Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče. Mám jeho hudbu nesmírně rád, protože je v ní snad nejvíc mezi skladateli 20. století zašifrováno osobní svědectví člověka trpícího a bojujícího proti jakékoli nesvobodě a umělecké doktríně. Koncert vznikl v roce 1966, tedy v roce autorových šedesátin. Jubilejní rok byl neblaze poznamenán skladatelovým infarktem, který upozornil na jeho těžce zkoušené a nemocné srdce. Po částečném zotavení se Šostakovič mohl zúčastnit slavnostního večera 25. října ve Velkém sále moskevské konzervatoře. Právě zde měl druhý violoncellový koncert, věnovaný (stejně jako první) Mstislavu Rostropovičovi, svou premiéru. Ovace sálu naplněného k prasknutí se zdály být nekonečné. Šostakovič později uveřejnil myšlenkově velice zajímavou úvahu v Sovětské muzice, v níž mimo jiné napsal: „Chtěl bych, aby rok 1966 byl rokem přesvědčivé hudby, aby hledání nového stylu, nových prostředků častěji přinášelo mnohotvárné a hodnotné výsledky. Stručně řečeno: méně vynalézání, více novátorství.“ Žádný výrok nemůže lépe vystihnout sémantickou podstatu nejen jeho hudby, nýbrž i smyslu umělecké tvorby obecně.

Danjulo Ishizaka zahájil Largo první věty s široce nesenou zpěvností, z níž vyzařovaly emoce soustředěné filozofické reflexe. Meditativní nálada věty se vyhýbá smutku, ale prochází končinami lidské duše se statečným projevem síly i citu, něhy i vášně. Něměcko-japonský cellista dobře rozložil síly a představil pojetí, které vyrůstalo z hluboké soustředěnosti, uzrávalo pomalu a gradovalo oprávněně. Artikulace kulatého měkce zastřeného tónu sólisty výborně konvenovala s celkovým charakterem skladby, kterou sice Šostakovič rozčlenil do tří vět, ale dal jim naprosto autonomní tempové i chronologické parametry. Intenzifikace napětí v druhé větě vynikla i díky skvěle hrajícímu orchestru, který v melodických nástrojích i naprosto precizní rytmice poskytnul sólistovi velmi solidní zázemí. Musím vyjádřit obdiv k absolutní hebkosti a vláčnosti jeho glissand, průzračné čistotě krkolomných dvojhmatů ve vysokých polohách a celé řadě dalších technicky i výrazově náročných prvků. Iniciace a osobní vklad violoncellisty byly natolik výrazné, že drobné rytmické zaváhání ve druhé větě Allegretto se dá velkoryse pominout.

Důležitější pochopitelně bylo poznání, že Ishizaka onu Šostakovičem žíznivě hledanou „volnost a pokoj“ dokázal s filozofickou soustředěností deklarovat. Ovace po skončení posledních tónů koncertu připomínaly dávnou moskevskou premiéru a ostravské publikum ukázalo, že dokáže vynikajícího sólistu, orchestr a náročnou skladbu patřičně ocenit. Přídavek v podobě drobné violoncellové kompozice Krzysztofa Pendereckého zvolil Ishizaka optimálně – vnesl ideální kontrast, vtip a invenční technické řešení partu publikum po hlubinné psychologické náloži správně uvolnilo.

Beethovenovy symfonie č. 5 a 6 vytváří zajímavý protiklad, ačkoli vznikaly téměř současně. Obdobně paralelně napsal německý mistr v letech 1812 – 1813 i symfonie A dur a F dur, absolutně kontrastní díla, která každá svým jedinečně rozpínavým způsobem otevřela možnosti tohoto hudebního druhu. V Beethovenově Sedmé symfonii A dur op. 92 Raiskin uplatnil především svůj smysl pro gradaci a plasticitu celku, v některých momentech však překvapil i drobnokresbou detailů. Zahájení první věty Poco sostenuto s chorálovou symbolikou bylo spíše zdrženlivé a odpočinkové, následující Vivace mělo tedy říznou energičnost, roztančenost a spolehlivost v synkopicky přesném rytmu skvěle synchronizované Janáčkovy filharmonie. Raiskin se přidržel současného trendu a slavné Allegretto v temně zabarvených smyčcích představil v poměrně svěžím tempu, současně si i vyhrál s kontrastním stínováním hlavního tématu v jemně luminiscenční ppp dynamice a naturálním zvuku orchestru bez balastu vibrat. Presto bylo pozoruhodné barevným přechodem střední části Assai meno presto s figurami precizního a zvukově lahodného lesního rohu. V poslední větě vymačkal ruský dirigent z orchestru, co se dalo. Hbité tempo, divoký temperament a orgastická rytmika se hnala nezadržitelně dopředu. Raiskin také Beethovenovu symfonii představil s poměrně zřídka hranými repeticemi, takže všichni, ale zejména hráči na dechové nástroje, měli plné ruce a ústa práce.

Dlužno říci, že Janáčkova filharmonie toho večera podala vynikající výkon. Neodpustím si na tomto místě osobní vsuvku, která však má pro závěrečné hodnocení svůj význam: den před tímto koncertem jsem slyšel v Polsku Berlínskou filharmonii a tento elektrizující zážitek ve mně rezonoval ještě bezprostředně před včerejším koncertem. Bezprecedentní umělecká intuice Ishizaky, spolehlivé vedení Raiskina a pohotově, přesně a agilně hrající ostravské filharmoniky však toho večera limitovalo jediné: akusticky nesrovnatelně horší kvalita sálu, protože až na několik detailů byl výkon Janáčkovy filharmonie téměř podobně přesvědčivou ukázkou muzikality jednotlivých hráčů, sytého a přitom sofistikovaného orchestrálního zvuku napříč nástrojovým spektrem. Rád bych rovněž ocenil dramaturgickou odvahu, s níž se v Ostravě na filharmonických koncertech objevují i díla netradiční a myšlenkově aktuální vedle konzervativních děl klasického hudebního kánonu. Ideální symbióza, když se ovšem na pódiu sejdou ti správní lidé. V Ostravě se tomu tak 21. února 2019 skutečně stalo.

Hodnocení: 95%