Danjulo Ishizaka s Janáčkovou filharmonií: Když se na pódiu sejdou ti správní lidé

Beethovenovy symfonie č. 5 a 6 vytváří zajímavý protiklad, ačkoli vznikaly téměř současně. Obdobně paralelně napsal německý mistr v letech 1812 – 1813 i symfonie A dur a F dur, absolutně kontrastní díla, která každá svým jedinečně rozpínavým způsobem otevřela možnosti tohoto hudebního druhu. V Beethovenově Sedmé symfonii A dur op. 92 Raiskin uplatnil především svůj smysl pro gradaci a plasticitu celku, v některých momentech však překvapil i drobnokresbou detailů. Zahájení první věty Poco sostenuto s chorálovou symbolikou bylo spíše zdrženlivé a odpočinkové, následující Vivace mělo tedy říznou energičnost, roztančenost a spolehlivost v synkopicky přesném rytmu skvěle synchronizované Janáčkovy filharmonie. Raiskin se přidržel současného trendu a slavné Allegretto v temně zabarvených smyčcích představil v poměrně svěžím tempu, současně si i vyhrál s kontrastním stínováním hlavního tématu v jemně luminiscenční ppp dynamice a naturálním zvuku orchestru bez balastu vibrat. Presto bylo pozoruhodné barevným přechodem střední části Assai meno presto s figurami precizního a zvukově lahodného lesního rohu. V poslední větě vymačkal ruský dirigent z orchestru, co se dalo. Hbité tempo, divoký temperament a orgastická rytmika se hnala nezadržitelně dopředu. Raiskin také Beethovenovu symfonii představil s poměrně zřídka hranými repeticemi, takže všichni, ale zejména hráči na dechové nástroje, měli plné ruce a ústa práce.

Dlužno říci, že Janáčkova filharmonie toho večera podala vynikající výkon. Neodpustím si na tomto místě osobní vsuvku, která však má pro závěrečné hodnocení svůj význam: den před tímto koncertem jsem slyšel v Polsku Berlínskou filharmonii a tento elektrizující zážitek ve mně rezonoval ještě bezprostředně před včerejším koncertem. Bezprecedentní umělecká intuice Ishizaky, spolehlivé vedení Raiskina a pohotově, přesně a agilně hrající ostravské filharmoniky však toho večera limitovalo jediné: akusticky nesrovnatelně horší kvalita sálu, protože až na několik detailů byl výkon Janáčkovy filharmonie téměř podobně přesvědčivou ukázkou muzikality jednotlivých hráčů, sytého a přitom sofistikovaného orchestrálního zvuku napříč nástrojovým spektrem. Rád bych rovněž ocenil dramaturgickou odvahu, s níž se v Ostravě na filharmonických koncertech objevují i díla netradiční a myšlenkově aktuální vedle konzervativních děl klasického hudebního kánonu. Ideální symbióza, když se ovšem na pódiu sejdou ti správní lidé. V Ostravě se tomu tak 21. února 2019 skutečně stalo.

Hodnocení: 95%