David Mareček komentuje program nadcházející sezony České filharmonie

David Mareček (foto © Česká filharmonie) V případě naší sezony 2017/2018 je to asi angažmá japonské pianistky Mistuko Uchidy. Paní Uchida je známá tím, že si vybírá co, kde a s kým chce hrát a nepotřebuje v tom dělat kompromisy. Dokonce si vozí i vlastního technika, který jí připravuje nástroj. Poprvé jsme se setkali, když hrála v Praze s Magdalenou Koženou. Na večeři po koncertě jsme si příjemně povídali o hudbě i o víně, jehož je Mitsuko Uchida velkou znalkyní a sběratelkou. Bystrá, milá, nesmírně inteligentní dáma. Pozvání k České filharmonii pochopitelně zaznělo, ale cesta k jeho naplnění byla ještě dlouhá. Velké překvapení jsem zažil ve frontě žadatelů o autogram po jejím pařížském recitálu o rok později. Stačilo jen, abych se představil, a Mitsuko Uchida si pamatovala, kam mě zařadit a o čem jsme spolu posledně mluvili. S tímto rysem se setkávám u řady velkých dirigentů a sólistů. Rok je nevidíte a oni dokážou v konverzaci navázat přesně tam, kde jste minule skončili. Dokonale to umí například Manfred Honeck, Semjon Byčkov, David Robertson i zmíněná Mitsuko Uchida. Asi to souvisí s mimořádnou pamětí a schopnostmi, které z nich činí výjimečné umělce. Samozřejmě to zdaleka neplatí pro všechny, ale častý výskyt tohoto druhu paměti u špičkových hudebníků nemůže být podle mě náhoda. Uplynul další rok a s kolegou Robertem Hančem jsme se vydali na zkoušku Mitsuko Uchidy s London Symphony Orchestra. Hrála jeden z Mozartových koncertů a dirigoval Robin Ticciati. Byla milá a při věci jako vždycky a poprvé jsme se začali bavit o tom, co by v Praze hrála. Mozart ani Beethoven nepřicházeli v úvahu: ty hraje pouze s orchestry, které dlouho a dobře zná. Zkusili jsme navrhnout Schönberga. Je to skvělý koncert a Jiří Bělohlávek, do jehož programu měla být zařazena, ho nedávno úspěšně provedl s Pierre-Laurent Aimardem a Berlínskou filharmonií. Mitsuko Uchida, která Schönberga natočila s Pierrem Boulezem, bez váhání souhlasila a měli jsme napůl vyhráno. Další jednání převzal Robert Hanč s agentkou paní Uchidy, Victorií Rowsell. Trvalo ještě necelé dva roky, než našli společný termín a dohodli se na podmínkách. V Londýně začalo i Robertovo a moje putování za Thomasem Adèsem. Adès je velká hvězda a zároveň hodně všestranný umělec. Je jedním z nejúspěšnějších současných skladatelů, je ovšem také neméně schopným klavíristou a dirigentem. Objednávky a umělecká pozvání se mu hrnou z celého světa. Na dálku nás seznámil Kirill Gerstein, kterého s Adèsem pojí dlouholeté přátelství. Naše první londýnské setkání se uskutečnilo po koncertě, na němž Adès dirigoval s London Symphony Orchestra svoji skladbu Asyla. Od začátku bylo vidět, že mezi ním a orchestrálními hudebníky panuje výjimečně dobrý vztah. Adès je to, čemu Britové říkají „a musicians’ musician“. Tedy hudebník, který pracuje pro své kolegy. Svrchovaný dirigent, který své schopnosti a mimořádný talent dává do služeb orchestru a nepotřebuje ohromovat autoritou a odstupem. Osobní schůzka tento dojem jen podtrhla. Milý, civilní a vřelý projev, okamžitý souhlas s koncertem v Praze a živý zájem o dění v České filharmonii. Skladbu Totentanz jsme si vyžádali na doporučení Kirilla Gersteina, který slyšel její premiéru na BBC Proms. Zbytek programu Thomas Adès dohodl později s Robertem Hančem po telefonu. Žádné hry na hvězdu a její agenturu, naopak věcné, příjemné a tvůrčí pracovní rozhovory. Vadim Gluzman, Isabelle Faust, Alisa Weilerstein, Gautier Capuçon, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Kirill Gerstein. Ti všichni patří už takříkajíc „do rodiny“. Je příjemné, že se filharmonická rodina sólistů stále rozrůstá a u zmíněných umělců už domlouváme jen programy, protože chuť vrátit se do Prahy, přátelství s Jiřím Bělohlávkem či dobré osobní vztahy s řadou hudebníků České filharmonie jsou samozřejmostí. Společně se snažíme, aby se náš vztah rozvíjel a umělecký profil každého sólisty byl co nejbohatší. Vadim Gluzman vždycky reprezentoval to nejlepší z tradice ruské houslové školy. Sté výročí Leonarda Bernsteina nám dává příležitost ukázat, že také patří k nejlepším současným interpretům Bernsteinovy Serenády podle Platónova Symposia. Behzod Abduraimov dosud v Praze hrál velké koncerty devatenáctého a dvacátého století. V příští sezoně se poprvé představí jako interpret Beethovena. Isabelle Faust naopak hrála právě Beethovena s Českou filharmonií v Japonsku a při návratu do Prahy provede slavný Bergův Houslový koncert, který natočila před šesti lety s Claudiem Abbadem. Dirigenta Fabia Luisiho si filharmonici zamilovali při provedení Verdiho Requiem na Dvořákově Praze. Pozvání do sezony České filharmonie pochopitelně následovalo hned po pražském koncertě, ale Fabio Luisi patří k těm „opatrným“ dirigentům, kteří dlouho a pečlivě zvažují, než se k něčemu zaváží. S Robertem Hančem jsme se za ním vypravili do Curychu, kde dirigoval Belliniho operu Montekové a Kapuleti. Přijal nás ve své kanceláři v Curyšské opeře a věnoval nám hodinu času. Byla to jedna z těch schůzek, kde si připadáte trochu jako ve škole. Fabio Luisi byl sice milý, vstřícný a otevřený, ale zajímal se o každý detail fungování České filharmonie. Chtěl znát dopodrobna nedávnou historii orchestru, vztah se stálými dirigenty a sólisty, programy a způsob tvoření sezony, skladbu publika i obsazenost sálu a řadu dalších věcí. S povděkem přijal kompletní nahrávku Dvořákových symfonií s Jiřím Bělohlávkem a rozhodnutí přijet do Rudolfina potvrdil až po jejím poslechu. Zvláštní případ byl Leonidas Kavakos. Nečekanou překážkou v Kavakosově angažmá jako houslisty se ukázala být jeho úspěšná dirigentská kariéra. V krátké době opakovaně řídil řadu vynikajících světových orchestrů, a tak bylo více než pochopitelné, že i k České filharmonii nám ho agentura nabídla jako dirigenta. Převedení zpět do role houslového sólisty bylo dílem vyjednávací diplomacie Roberta Hanče a také štěstím, že agentka, která ho zastupuje, posílá do Prahy i jiné umělce a máme k sobě důvěru a respekt. Sezonu zahájí Šostakovičovým Prvním houslovým koncertem pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. O programu nadcházející sezony bych toho mohl psát ještě hodně, ale nechci vás unavit a také si musím něco nechat na další příspěvky v průběhu sezony. Spolu s mými kolegy budu rád, když si najdete cestu do Rudolfina na koncerty České filharmonie a seznámíte se s našimi hosty přímo na pódiu Dvořákovy síně. Přeji vám hezké jarní dny a za celý tým České filharmonie se těším na viděnou. Autor je generálním ředitelem České filharmonie

Mohlo by vás zajímat