Dimitris Papaioannou a William Forsythe na Tanci Praha (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V dnešním pokračování se zaměříme na druhou výraznou choreografickou osobnost, jejíž dílo letos představil festival Tanec Praha: choreografa-inovátora Williama Forsytha. V září jsme měli možnost zhlédnout jeho inscenaci A Quiet Evening of Dance. Také toto dílo zaslouží pozornost a podrobnější pohled.

Než se však dostaneme k samotné analýze Forsythova představení, rádi bychom ještě zdůraznili, že předchozí text o Dimitrisi Papaioannouovi i následující text o Forsythově práci nejsou, alespoň primárně, recenzemi. Což znamená, že nechtějí obě osobitá představení proslulých autorů ani tak hodnotit, jako spíše pochopit. A skrze toto zprostředkované porozumění a uvedení do širšího kontextu alespoň v náznaku přiblížit čtenáři, jak komplexně o pohybu, těle, tanci a nesčetných dalších aspektech své práce uvažují. A že se nenechávají omezovat tím, co tanec údajně je, ale přímo před očima diváků proměňují tanec v to, čím ještě včera být nemohl.

William Forsythe – A Quiet Evening of Dance (foto Bill Cooper)

Myslící tělo Williama Forsytha

George Balanchine, spoluzakladatel New York City Ballet, posunul klasicistní styl baletu od vycentrovaných kompozic orientovaných pohledem na to jediné, čemu je třeba věnovat pozornost, k rozptýlení tanečníků v pohybu do prostoru. Namísto jasně určených rolí mezi sólistkami a chórem, v jeho slavné Serenade divák předem neví, která z tanečnic na sebe v příštím pomíjivém okamžiku strhne pozornost. Balanchine nabízí divákovi možnost sledovat více perspektiv díky neustále se měnící kompozici. W. F. rozvíjí tuto ideu ještě mnohem dále. Vybízí své tanečníky ke geometrickému osahávání prostoru a modelování všech myslitelných úhlů a rovin způsobem, jenž evokuje nekonečnost takového počínání a přivádí tak tanec k nejčistší formě abstraktního, ryze fyzického myšlení, odrážejícího komplexnost dnešního světa. Myšlení, které se sytí z historie a umožňuje i nadále pracovat s konceptem klasického tance, ale také paradigmaty, která přinesla taneční moderna a postmoderna. Při využití analýzy těla v pohybu a prostoru takovýmto způsobem se ideou a cílem nestává extrémní virtuozita trénovaného těla, ale hravé, a při tom krystalicky jasné a hluboké promýšlení světa tělem, které W. F. sleduje a rozvíjí po celý svůj život.

Promýšlení, jež osvobozuje tančící tělo od předsudků a urážek, kterému je už celá staletí vystaveno. Forsythe chce svému obecenstvu ukázat, že tanec naprosto není něco primitivního, že tělo skrze pohyb myslí, že dokáže myslet stejně komplexně jako abstraktní mysl.

Právě z předpokladu myslícího těla rovněž vycházejí veškeré Forsythovy improvizační techniky, (u nás se jimi zevrubně zabývá známá vysokoškolská pedagožka a choreografka, Mirka Eliášová) i pozdější experimenty ve výtvarné oblasti.

Jakkoli to v dnešní době založené na individualismu a sebe-expresi může znít paradoxně, v barokním období, které bylo kolébkou baletu, pocity a tělo tanečníka nebyly považovány za něco, od čeho se tanec autenticky a organicky odvíjí. Bylo-li tělo v barokním tanci osvobozeno, tuto svobodu (mu) přinášely forma a struktura a také určité disciplinované schopnosti a pokora k něčemu, co je přesahuje — ať už tím přesahujícím bylo ve vertikální rovině božství nebo společenské ukotvení a vztahy s druhými v rovině horizontální. V ohnisku pozornosti se v baroku neocitá tělo, ale choreografie, což znamená zápis nebo, „psaní” tance, jeho rytmická organizace v prostoru. Takovéto smýšlení o přístupu k tanci v barokním období nás vede k tomu, abychom – jak vzápětí uvidíme, ve shodě s Forsythovým pohledem – odlišili tanec od choreografie a uvědomili si, že choreografie nemusí být nutně spojena s představou tančícího těla.

Ale poslechněme si slova W. F.:  „Choreografie a tanec jsou dvě odlišné a velice rozdílné praktiky. Pokud se spojí, choreografie často slouží jako vyjádření touhy tančit. Dalo by se tedy předpokládat, že podstata choreografické zkušenosti spočívá výhradně v těle; bylo by však přece možné, aby choreografie generovala „choreografické objekty“ i bez těla – nezávislá, přístupná vyjádření svých vlastních principů?“ (William Forsythe, Choreographic Objects). W. F. tedy hledá a tvoří choreografické myšlení, které lze použít v širší umělecké praxi, ne nutně navázané na tělo.

V A Quiet Evening of Dance se však k tanci a tělu opět vrací. Vychází zde z dědictví klasického tance a baletu a jeho proměn v čase, vzdává baletu poctu.  

William Forsythe – A Quiet Evening of Dance (foto Bill Cooper)

Čím se technika klasického tance vyznačuje? Sama o sobě nenese žádné významy, je to soubor pravidel, která se odvíjejí od toho, jak je naše tělo zkonstruováno ve vztahu k fyzikálním zákonitostem, gravitaci a pohybu v prostoru, a historicky se přizpůsobovala povaze doby, tedy renesance a baroka. Ohledává možnosti, které nám zpřítomňují prostor (včetně transcendentálního prostoru), a poukazuje v něm na prostorový záměr a prostorové vztahy. Brání tak přílišné subjektivizaci, tanečníkově podléhání pouze vlastnímu limitovanému vnímání světa a diktátu impulzů vlastního těla, ale také pomáhá pochopit přesahy do abstraktního světa skrze tělesné vnímání. Celé barokní umění je ambivalentní a je vystavěno na touze po transcendenci a vertikálních liniích a na uměřenosti a disciplíně, ale na druhé straně také na dynamických křivkách a hedonistických a extatických prožitcích. Viděli jsme Williama Forsytha v A Quiet Evening of Dance navazovat na tyto rysy baroka, když v nespočetných dynamických křivkách pohybující se tanečníci vyvolávali dojem obrovské energie a radosti a tvořili, slovníkem G. Bataille, z nadbytku, nemírně plýtvali, a my v hledišti jsme nabývali pocitu, že pro ně již fyzikální zákony přestávají platit.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments