Dirigent Aleš Kománek: Když už se dostanete tak daleko, nemůžete to vzdát

Nejprve bych začal aktuální událostí, vaším úspěchem na mezinárodní dirigentské soutěži Grzegorze Fitelberga v polských Katovicích. Můžete nám tuto renomovanou soutěž představit?

Zdá se pravidlem, že hudební soutěže v Polsku jsou vždy velkorysé události s rozsáhlou mediální pozorností, prestiží a mezinárodním dosahem. Stačí vzpomenout klavírní soutěž Fryderyka Chopina ve Varšavě nebo slavnou houslovou soutěž Henryka Wieniawského v Poznani. Kdo na těchto kláních projde už jenom do finále, má zaděláno na solidní mezinárodní kariéru.

V dirigentském světě to je soutěž Grzegorze Fitelberga, která probíhá co pět let (dříve co čtyři roky) v již zmiňované slezské metropoli. Svým rozsahem a náročností patří tato soutěž mezi špičku na světě a neříkám to proto, že jsem se jí tentokrát zúčastnil, ale proto, že jsem poznal i jiné mezinárodní soutěže a mám tudíž přímé srovnání podtržené osobní zkušeností. Čeští dirigenti, kteří zde uspěli, jsou Tomáš Hanus (1999 – 2. místo) a Marko Ivanović (2003 – 3. místo).

V této soutěži jste se probojoval až do finále, kde jste získal skvělé čtvrté místo a nejvyšší zvláštní ocenění poroty. Kolik zde bylo celkem přihlášených soutěžících a jak soutěž probíhala?

Přihlásilo se celkem 270 dirigentů z jednačtyřiceti zemí. Do samotné soutěže se jich kvalifikovalo padesát. Soutěž byla rozdělena do tří kol, přičemž už od prvního kola jsme pracovali se symfonickým orchestrem v plném obsazení (Slezská filharmonie Katovice) a na každého kandidáta bylo vyhrazeno třicet minut čistého času s orchestrem. Už jen tento fakt odlišuje výrazně toto soutěžní klání od ostatních, kde v prvním kole máte většinou jen deset, maximálně patnáct minut na prezentaci s orchestrem. Dalším parametrem je porota. V současném světě dirigentských soutěží lze vnímat trend, že část poroty (často polovinu, někdy dokonce více než polovinu) tvoří také lidé z hudebního byznysu nebo jiných oborů – manažeři, intendanti, hudební vědci či skladatelé. Nepovažuji to z mnoha důvodů za optimální. V Katovicích měla porota jedenáct členů, z toho deset dirigentů, a zasedly v ní osobnosti jako Jorma Panula (Finsko), Juozas Domarkas (Litva), Michael Zilm (Německo), Ken Takaseki (Japonsko), Charles Olivieri-Munroe (Kanada) nebo Piotr Gajewski (USA).

Všichni účastníci museli mít připraven repertoár dvanácti partitur (v rozsahu symfonie), který si sami vybrali z nabízeného seznamu skladeb, včetně povinných kompozic polských autorů, zejména dvacátého století. Kterou skladbu bude ovšem soutěžící dirigovat se rozhodovalo až losem, a to třicet minut před každým výstupem…

Což vyžaduje pevné nervy a notnou dávku sebedůvěry. Ovlivnilo něco váš výkon během soutěže?

Myslím, že nebýt indispozice, která mě trápila od semifinále (zánět svalu a blokáda obratle), možná by bylo umístění ještě vyšší. Ráno v den finále jsem dokonce zvažoval z těchto důvodů úplně odstoupit ze soutěže, ale po obstřiku a medikaci jsem se rozhodl pokračovat. Lékař sice důrazně doporučil zůstat v posteli, to jsem ale samozřejmě nerespektoval. Když už se dostanete tak daleko, nemůžete to vzdát. Vnímal jsem navíc podporu ze strany odborné kritiky (během soutěže vychází speciální časopis věnovaný jen této události), orchestru a neobávám se tvrdit, že i poroty.

Nicméně i ono čtvrté místo a nejvyšší zvláštní ocenění poroty je určitě možné, vzhledem ke 270 přihlášeným dirigentům, považovat za úspěch.

Na pražské Akademii múzických umění jste byl mimo jiné žákem Jiřího Bělohlávka. Jak na něj s odstupem vzpomínáte a co jste se od něj hlavně naučil?

Když jsem nastoupil na Akademii múzických umění, začínal své šéfovské období v Londýně. Přestože byl stále vedoucím katedry, učil výrazně méně než dřív. Nicméně učil. A ty hodiny s ním byly možná o to intenzivnější.

Pokud mám pojmenovat dva pro mě důležité principy, které jsem u něj vnímal jako klíčové a které od nás očekával, byla by to konstantní sebekritika a sebereflexe a maximální sdělnost gesta. To, že člověk uměl partituru a měl interpretační představu, byla jaksi samozřejmost, která se pochopitelně také intenzivně diskutovala. Nicméně jak tuto představu v co nejkoncentrovanější formě tlumočit orchestru, byla otázka zásadní. Dbal, aby měl každý pohyb nějaký účel, sdělný účel. Pokud tam bylo něco navíc, uměl to ihned rozkrýt a identifikovat.

Stejně tak profesor Koutník a profesor Eliška, kteří s námi pracovali pravidelně a kteří měli na mě osobně velký vliv. Jim především patří mé poděkování.

Jako postgraduální student oboru orchestrální dirigování jste po skončení studií na pražské Akademii múzických umění pokračoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni ve třídě Marka Stringera. Čím vás toto studium obohatilo?

Do Vídně jsem šel cíleně na pozvání profesora Stringera, kterého jsem poznal na letních mistrovských kurzech v Rakousku. Mark Stringer „zdědil“ asi po svém učiteli (Leonardu Bernsteinovi) výjimečný pedagogický cit a přístup a dnes to je jeden z nejvyhledávanějších pedagogů mladých dirigentů na světě.

Každý člověk má svůj jediný a jedinečný tělesný aparát, který je zároveň jeho sdělovacím prostředkem, médiem, nástrojem, pokud jde o dirigování. U někoho funguje před orchestrem jinak to či ono. On umí tyto individuální odlišnosti a potenciál mimořádně rychle a přesně rozpoznat a vede vás jakoby zevnitř.

Dále to byly jeho enormní, encyklopedické znalosti studovaných partitur, včetně podrobností z hudební a obecné historie a interpretačních tradic, čímž nás neustále inspiroval a vedl. A v neposlední řadě kladl zřetelný akcent na praktičnost klavírních schopností při studiu partitur v souladu s tradicí vídeňské dirigentské školy. Všechny partitury jsme museli hrát obstojně na klavír, než jsme vůbec zvedli taktovku.

Jaké jsou vlastně z vašeho pohledu rozdíly mezi pražskou Akademií múzických umění a vídeňskou Universität für Musik und darstellende Kunst?

Co se dirigentského oddělení týče, systém výuky je trochu odlišný. V době mého studia na Hudební fakultě Akademie múzických umění jsme měli jako studenti dirigování ročníkové projekty, kdy každý připravil celý program s orchestrem sám od první zkoušky po koncert, což je výborné, ovšem přece jen pouze jednou za rok. Naproti tomu ve Vídni máte k dispozici orchestr jednou za čtrnáct dnů, někdy i každý týden, ale na každého adepta vyjde tak dvacet až třicet minut. Velkou výhodou je, že si člověk osahá více repertoáru, nevýhodou, že se jedná jen o práci ve zkouškovém režimu. Celý koncert student dirigování připraví a provede až na závěr studia, jako absolventský výkon. Umím si představit ideální kombinaci obou přístupů rozdělenou třeba do bakalářského a magisterského programu.

Dalším důležitým aspektem je, že na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění má adept unikátní možnost vystřídat během studia několik profesorů dirigování. Ve Vídni (a na většině jiných škol) máte jednoho profesora po celou dobu studia, ale zase dostanete možnost pracovat s hostujícími profesory.

Ve Vídni jsme museli taky zastávat role korepetitorů a hrát pro své kolegy studenty (osmiruč na dva klavíry), což je nejenže zábavné, ale učíte se hlavně z přístupu a chyb druhých.

V roce 2014 jste byl vybrán mezi posledních osm finalistů druhého ročníku konkurzu Charlese Mackerrase v English National Opera v Londýně, kde jste dirigoval orchestr a sólisty English National Opera. Jak vzpomínáte na tuto událost?

Skvělá zkušenost, i když vyhrát může jen jeden a tenkrát to byl kolega z Británie, který už přicházel ke konkurzu jako poměrně etablovaný mladý dirigent. Konkurz měl tři části – práce se sólisty a korepetitorem, dirigování orchestru English National Opera a pohovor s managementem opery.

Máte nyní nějaké stálé angažmá?

Po čtyři roky jsem pravidelně spolupracoval jako umělecký vedoucí se soukromou divadelní společností v Hamburku s hlavním sídlem v italském Janově, která vytváří své vlastní multižánrové produkce. Díky tomu jsem hodně cestoval a navštívil opakovaně inspirativní místa jako Singapur, Petrohrad, Mumbai, Bangkok, Montreal nebo New York. Celkem to bylo něco přes třicet zemí. Nicméně abych odpověděl na vaši otázku, momentálně žádné stále angažmá nemám.

Střídavě nyní žijete ve Vídni a Ostravě, odkud pocházíte. Jako dirigent jste ale spolupracoval také s řadou českých orchestrů…

Ano, s Filharmonií Brno, Janáčkovou filharmonií Ostrava, Komorním orchestrem pražských symfoniků, Plzeňskou filharmonií, ale také s ansámblem Prague Modern, Severočeskou filharmonií Teplice, Jihočeskou komorní filharmonií a jinými orchestry.

Je obtížné prosadit se jako mladý dirigent?

Jelikož dirigenti s věkem, jak známo, zrají a zrají, není tedy neobvyklé, že pracují až do vysokého věku, což je přirozené a je to tak správně. Vezměme ze současnosti třeba Herberta Blomstedta, Seiji Ozawu nebo jednoho z mých milých profesorů z pražské Akademii múzických umění profesora Radomila Elišku (který zažívá famózní závěr své profesní dráhy v Japonsku, kde jeho nahrávky Janáčka, Dvořáka, ale třeba i Brahmse patří k nejprodávanějším na tamním trhu, o čemž se u nás bohužel pohříchu málo píše!).

Z tohoto úhlu pohledu by někdo mohl tvrdit, že to je ten hlavní důvod, proč to mají mladí dirigenti těžké. Protože prostě každý intendant či ředitel orchestru dá většinou přednost starší etablované osobnosti s dlouhým seznamem osobních kontaktů, které má dejme tomu potom k dispozici. S tímto názorem bych si ale dovolil nesouhlasit.

Když po něčem člověk opravdu z celého srdce touží, není překážky, které by nezdolal. Někdo má cestu prošlapanou od počátku, jiný musí projít cestou trnitější. Mám za to, že ta druhá je hodnotnější a ve výsledku trvalejší.

Může vám tedy současný úspěch na etablované mezinárodní soutěži pomoci v kariéře?

Dirigentské soutěže jsou jednou z důležitých a přímočarých cest, jak dát o sobě vědět širší odborné veřejnosti. Z tohoto pohledu už jen kvalifikovat se mezi 50 z 270 účastníků je již dílčí úspěch a čtvrté místo na takovém mediálně sledovaném dirigentském klání, které navíc probíhá jednou za pět let, pak otevírá hodně dveří k novým pracovním možnostem a dá se, myslím, označit za úspěch poměrně výrazný.

Vezměte třeba v úvahu jen samotný fakt, že v době dirigentských začátků mých profesorů se na podobné soutěže hlásily desítky kandidátů. Dnes jich jsou stovky. Abych vám ale mohl odpovědět s jistotou a podrobněji, zvu vás přesně za rok na kávu. (smích)

Čemu se Aleš Kománek věnuje kromě hudby?

Rád cestuji – nejraději vlakem nebo lodí. Malou plachetnicí třeba po Mazurských jezerech, Lipnu i Orlíku nebo trochu větší lodí na moři. Vlastním i potřebné certifikáty pro podobné dobrodružství. Pokud je po ruce pestrá kuchyně, společnost, dobré víno a kvalitní kniha, není co řešit. Zakusíte druh oblažující svobody, která přetrvá ještě hodně dlouho po návratu do domácího přístavu.

Díky za rozhovor!

VIZITKA
Aleš Kománek (*1982), laureát mezinárodní dirigentské soutěže v Katowicích 2017 (4. místo a nejvyšší vyznamenání), patří k nastupující slibné generaci mladých českých dirigentů. Jako absolvent prestižních evropských hudebních univerzit v Praze a ve Vídni na sebe upozornil svými úspěchy a pestrou praxí s řadou orchestrů. S vynikajícími výsledky absolvoval bakalářské (2009) a magisterské studium (2011) na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřího Bělohlávka, Radomila Elišky či Tomáše Koutníka. Jako postgraduální student oboru orchestrální dirigování pokračoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni ve třídě Marka Stringera a Yuji Yuasy. Mistrovské kurzy absolvoval u profesora dirigování pařížské konzervatoře Zsolta Nagye a Clarka Rundella, vedoucího dirigentského oddělení na Royal Nothern College v Manchesteru. Operní kurzy pak pod vedením Norberta Baxy a Dwighta Bennetta během Evropské hudební akademie v Teplicích.

Aleš Kománek spolupracoval jako dirigent opakovaně s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Plzeňskou filharmonií, Komorním orchestrem pražských symfoniků, Filharmonií Brno, Severočeskou filharmonií Teplice, Jihočeskou komorní filharmonií České Budějovice či Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně. Představil se rovněž jako dirigent v polském Rzeszówě s Filharmonií Rzezsów nebo v rakouském Badenu s Orchestrem Spirit of Europe. S Komorním orchestrem pražských symfoniků vystoupil na mezinárodním festivalu Mladá Praha. Řídil také Pražský komorní filharmonický sbor, Moravský komorní sbor a opakovaně byl přizván ke spolupráci s ansámblem pro soudobou hudbu Prague Modern v rámci koncertního cyklu Krása dneška, složeným z předních členů Pražské komorní filharmonie. V Ústí nad Labem se představil jako operní dirigent s Pucciniho La Bohème a tamním operním souborem Severočeského divadla. S Plzeňskou filharmonií pořídil pro Český rozhlas první studiovou nahrávku dosud neznámé Desáté symfonie Jaromíra Podešvy a pro nakladatelství Rundel Verlag natočil CD s vokálně instrumentálními díly českého skladatele Pavla Staňka.

V březnu 2014 byl vybrán mezi posledních osm finalistů druhého ročníku konkurzu Charlese Mackerrase v English National Opera v Londýně, kde dirigoval orchestr a sólisty English National Opera.

Jeho repertoár je již nyní rozsáhlý a zahrnuje partitury jak předních českých autorů Dvořáka, Janáčka, Smetany a Martinů, tak českých autorů současných: Žalčíková, Chaloupka, Podešva, Staněk a jiní, na jejichž propagaci se aktivně podílel a uvedl je také v několika světových premiérách. Ze světové literatury dirigoval díla Haydna, Mozarta, Beethovena, Schumanna, Mendelssohna-Bartholdyho, Brahmse, Musorgského, Rimského-Korsakova, Čajkovského nebo Elgara, jakož i díla předních autorů dvacátého století včetně Stravinského, Ravela, Bartóka, Šostakoviče, Brittena nebo Sibelia. Velmi důležitou součást jeho repertoáru tvoří opera, například Pucciniho La bohème a Tosca, Verdiho La traviata, Bizetova Carmen, Dvořákova Rusalka, Smetanova Prodaná nevěsta a Janáčkovy Příběhy lišky Bystroušky či Jenůfa.

Během studia získal Aleš Kománek na důkaz podpory a ocenění svých aktivit stipendium ministerstva kultury České republiky, Českého hudebního fondu a stipendium magistrátu města Ostravy.
(zdroj aleskomanek.com)

www.aleskomanek.com