Dirigent Leonard Slatkin: Hudba se potřebuje neustále posouvat vpřed

Je radost mluvit o hudbě s takovou osobností, jako je Leonard Slatkin. Jeho slova zdaleka přesahují odpověď na položenou otázku, vždy mistrovsky zakomponuje sdělení mezi řádky. Z legendárního dirigenta, skladatele, autora knih o hudbě a pedagoga, držitele šesti Grammy i mnoha dalších cen tryská invence a navzdory jeho věku svěží, až mladistvý pohled na svět. Není divu, že je velkým vzorem pro mnoho mladých lidí. Narodil se do rodiny, kterou již po dvě pokolení hudba živila, a zcela přirozeně se rozhodl hudbě zasvětit celý život. Jako výraz obdivu ke svým rodičům napsal elegii Kinah, kterou bude dirigovat v české premiéře 24. a 25. dubna s Pražskými symfoniky. Nejen o ní jsme si povídali v tomto rozhovoru; dočtete se třeba o vzpomínkách na Franka Sinatru, výzvách pro mladou generaci dirigentů nebo o budoucnosti klasické hudby.

V jednom rozhovoru vás představili jako dirigenta, který řídil téměř všechny orchestry světa, a vy jste žertovně doplnil: “… a také orchestry mimo tento svět.” Pojďme to vzít vážně. Dostává vás hudba do jiné reality? Máte nějaké transcendentální zážitky?
Nestává se to příliš často, ale přeci jen občas uprostřed koncertu, který právě diriguji, mě přepadne dojem, že sám skladatel stojí vedle mě, nebo že dokonce vstoupil do mého těla. Jako by najednou skrze mne promlouval k orchestru a převzal vedení večera. Je to vzrušující pocit.

Ať už jako dirigent, skladatel nebo spisovatel – z čeho čerpáte inspiraci a energii ke své práci?
To, co mě vede vpřed a drží při životě, je snaha se neustále učit a zlepšovat se. I když právě odcházím z pódia a hlavou mi běží, že to byl skvělý výkon ode mě i od orchestru, už zároveň přemýšlím nad tím, co by šlo pro příště ještě vylepšit. Jak jinak bych měl pokračovat ve své práci? V nejlepším se přeci má přestat! Jinými slovy, kdybych měl dojem, že jsem dosáhl dokonalosti, přestanu. Ale myslím, že v živém provádění hudby dokonalost snad ani možná není. Vždy najdete něco, na čem ještě můžete zapracovat.

Pocházíte z hudební rodiny. Vaši rodiče byli hudebníci a také váš syn Daniel Slatkin pokračuje ve vašich šlépějích. Máte nějaké tajemství úspěchu (nebo jak by se dnes řeklo „rodinné know-how“), které si předáváte z generace na generaci?
Hudební tradice v mé rodině sahá dokonce až k mým prarodičům, možná ještě dál. Bohužel toho o historii své rodiny moc nevím, mé zdroje začínají až v 19. století přestěhováním mých rodičů do Spojených států. Nicméně věřím, že existuje něco speciálního, co si v rodině předáváme, i když možná nevědomky: Nikdy jsem si totiž nemyslel, že můj syn bude mít profesionální zájem o hudbu. Vždycky ho to táhlo spíš ke sportu – od dětství miluje baseball. Ale když mu bylo devatenáct, najednou se začal zajímat o hudební byznys. A pak jednoho dne přišel s tím, že by chtěl i komponovat. Řekl jsem mu překvapeně: „Počkej, jak to chceš dělat? Vždyť na to nemáš žádné školy.“ Ale on odpověděl: „Já myslím, že potřebné schopnosti na to mám.“ Pak jakoby nic vystudoval hudbu na Univerzitě Jižní Kalifornie v Los Angeles a já jsem byl u vytržení, jak moc se mu začalo dařit. Zjistil jsem, že má opravdu pro komponování přirozený talent. A tak budu v příští sezóně premiérovat jednu jeho orchestrální skladbu a uvedu ji hned v několika městech. Hudba zkrátka propojuje minimálně čtyři generace Slatkinů. A jestli si něco předáváme? Dřív jsem si tím nebyl jistý, ale můj syn mi dokázal, že to tak je.

Vaše skladba Kinah je elegie věnovaná vzpomínce na vaše rodiče. Je inspirovaná Brahmsovým Dvojkoncertem pro housle a violoncello, se kterým měli vystoupit společně, ale nikdy k tomu nedošlo kvůli náhlé smrti vašeho otce. Mohl byste českému publiku své rodiče blíže představit a přiblížit, o čem vypovídá tato skladba, kterou budete dirigovat 24. a 25. dubna na koncertě s Pražskými symfoniky?
Čtenáři asi neznají mé rodiče podle jmen, ale možná slyšeli jejich nahrávky. Můj otec, Felix Slatkin, byl koncertním mistrem orchestru Twentieth Century Fox Studio Orchestra a moje matka, Eleanor Aller, byla první violoncellistkou ve Warner Brothers Studio Orchestra. Takže pokud jste viděli nějaké filmy z let 1938 až 1956 produkce Fox a je tam houslové sólo, hraje ho můj otec, pokud je to Warner Bros a cellové sólo, je to moje matka. (A ještě ke všemu klavírní sóla u Warner Bros hrál můj strýc.) Moji rodiče navíc hráli v uskupení Hollywood String Quartet a také nahrávali populární hudbu pro Capitol Records v Los Angeles. Tam se setkali s Frankem Sinatrou, který se stal naším rodinným přítelem. Často nás navštěvoval u nás doma, my s bratrem jsme mu říkali „strýc Frank“. Přišel třeba na večeři, při které s rodiči diskutovali nápady na další společné nahrávky a pak strýc Frank vzal mě a mého bratra za ruce, odvedl nás do pokojíčku a uspával nás svým zpěvem. Dokážete si ho představit (smích)?

Jak jste zmínila, moji rodiče společně nastudovali Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello, ale ke koncertu nikdy nedošlo. Ve středu byla zkouška s orchestrem, koncert se měl konat v sobotu. Každý, kdo byl na té zkoušce přítomen, říkal, že to znělo fantasticky a že se nemůže dočkat koncertu. Ale můj otec noc před tím náhle zemřel. Bylo mu jen 47 a mně bylo 19. V roce 2015, kdy bylo výročí 100 let od narození mého otce, jsem začal komponovat skladbu určenou zpočátku jen pro něj. Později jsem přidal také vzpomínku na matku a s tím přišel nápad použít část Brahmsova Dvojkoncertu. Posluchači tedy uslyší sólové housle a violoncello hrát části témat z tohoto díla, ale ta témata nikdy nezaznějí celá na připomínku toho, že moji rodiče nikdy neměli možnost tento koncert spolu veřejně provést. Konkrétně jde především o první čtyři tóny z druhé věty.

Co pro vás znamená uvést toto dílo v české premiéře?
Jeden z mých učitelů dirigování byl Čech. Jmenoval se Jan Walter Süsskind. Přivedl mě ke spoustě děl českých skladatelů, nejen ke Smetanovi a Dvořákovi, ale představil mi Suka, Nováka a mnoho dalších. Já jsem se do této hudby zamiloval. A pak, když jsem poprvé dirigoval v Praze, zamiloval jsem se i do toho města. Máte snad nejkrásnější metropoli z celé Evropy! Je pro mě vždy svátkem tu dirigovat, a obzvlášť tuto moji skladbu.

V letošním roce u nás slavíme Rok české hudby, neboť naši nejvýznamnější skladatelé mají výročí. Dramaturg FOK Martin Rudovský vás oslovil s tím, abyste vybral nějaké české dílo. Okamžitě jste se rozhodl pro Karla Husu a jeho Hudbu pro Prahu 1968. Proč?
Opět se dostáváme k tomu, že mě učil dirigovat Čech. Díky tomu jsem pronikl hlouběji do české historie i politiky. Když jsem dostal možnost vybrat si dílo od českého autora, ani na chvíli jsem nepochyboval. Karel Husa je pro mě velmi významným skladatelem, který v této kompozici píše o své rodné zemi, zatímco se nachází ve Spojených státech. Tím trochu evokuje Dvořáka a jeho 9. symfonii. Stejně jako on posílá domů hudební pohlednici. Ale v Husově případě je na ní politické sdělení. A to je důvod, proč ve své hudbě používá starý husitský chorál, který můžeme slyšet i v Mé vlasti. Jako úder palcátu, který říká: „My jsme Češi; jsme silní a nepodlehneme agresi Sovětského svazu.“ Je to protest.

Jak často máte ve světě možnost dirigovat českou hudbu?
Samozřejmě, že poměrně často. Česká hudba zahrnuje spoustu skvělých děl! Mám seznam skladeb, které bych chtěl dirigovat, a vždy jsou na něm i česká jména. Zvláštní slabost mám pro Asrael od Josefa Suka. Zbožňuji tu skladbu. Nebo co se týče Karla Husy, o kterém jsme mluvili; doufám, že více dirigentů brzy objeví jeho další skladby. Měl jsem možnost některé z nich nahrát a myslím, že svět zvuku, který stvořil, je úžasný.

Kteří další skladatelé jsou na vašem seznamu zásadní?
(smích) Narodil jsem se a vyrostl v USA, takže vždy rád zařazuji hudbu amerických autorů. V Evropě a Asii se nehraje příliš často. Když se podíváte do mého kalendáře, zjistíte, že je opravdu jen málo koncertních programů, na kterých se neobjeví skladba od amerického autora.

Ano, i v Praze zazní Gershwinův Američan v Paříži. Mimochodem, rozhovor probíhá po telefonu a vy se právě nacházíte v Paříži, je to tak? Sedí na vás Gershwinův popis Američana v Paříži?
(smích) Možná, když jsem byl v Paříži poprvé, tak to na mě sedělo. Miluji Paříž a celou Francii, je to nádherná země. Ale řeknu vám, o čem vypovídá Gershwinův Američan v Paříži: Je to opět taková malá pohlednice, pohlednice z dvacátých let dvacátého století. Určitě to tenkrát bylo jiné. Gershwin popisuje, jak je Paříží nadšený, ale na druhou stranu také neskrývá, že už se těší domů. A to pro mě rozhodně neplatí! Upřímně, Spojené státy jsou stále skvělým místem pro život, ale mám strach o naši politiku, a hlavně o naši kulturu… Podobně jako na mnoha místech světa i v USA se něco kazí. Svět se stává čím dál tím komplikovanějším.

Co by měli lidé jako vy v Americe dělat, aby se doma cítili lépe?
Opravdu nevím, jak bychom současnou situaci mohli napravit. Mám dojem, že já sám mnoho nezmůžu, kromě toho, že se mohu snažit prezentovat naši hudbu a naši kulturu, jak nejlépe dovedu. Skrz hudbu se na chvíli můžeme cítit lépe. Mám velké štěstí, že jsem hudebník. To znamená, že se mohu každý den na několik hodin pohroužit do jiného světa. Mohu se ponořit zpět do dvacátých let s Gershwinem, do šedesátých let s Husou nebo do časů Rachmaninova.

Zmínil jste Rachmaninova; i jeho dílo zazní na vašem dubnovém koncertě s Pražskými symfoniky. S klavíristkou Olgou Kern uvedete jeho Rapsodii na Paganiniho téma. Jak začala vaše spolupráce s Olgou Kern?
S Olgou Kern jsem začal spolupracovat asi před patnácti lety, možná více. Stala se vítězkou soutěže Van Cliburn, kde jsem ji slyšel a byl jsem okamžitě očarován její muzikalitou a jejím nádherným zvukem. Nejen technikou – technika pro mě nic neznamená. Ale ty barvy, které dokáže z klavíru vydolovat! Koncertujeme spolu minimálně dvakrát za rok. Nejčastěji hrajeme právě Rachmaninova a jeho Rapsodii. Olga ji hraje naprosto neuvěřitelně. Pro každou variaci najde jiný zvuk a jiný styl; krásný a zpěvný tam, kde je to potřeba, a vysoce virtuózní tam, kde je to vhodné.

Promlouváte k mladým generacím hudebníků, především samozřejmě dirigentů, skrz své knihy a projekty, jako je třeba YouTube Conducting School. Mladí mají díky vám snazší přístup ke studijním materiálům. Pozorujete na nich pozitivní výsledky svého snažení?
Videa na YouTubu jsem zpočátku nepovažoval za studijní materiál. Vytvářel jsem je spíš pro zábavu a byla určena všem, kdo chtějí porozumět, co obnáší práce dirigenta. Začal jsem velmi základní technikou. Po nějaké době jsem zjistil, že se tímto způsobem dirigování opravdu do nějaké míry dá vyučovat. Ale zůstal jsem u toho, že videa zpracovávají spíše základy dirigování. Pro pokročilé studenty se pak rozepisuji do větších detailů ve svých knihách. V nejnovější knize, která vyšla teď v březnu, rozebírám, jak dirigovat konkrétní skladby. Chystám se vydávat další díly. Není to jen pro dirigenty, ale pro všechny hudebníky, kteří chtějí vědět, co musí dirigent nastudovat a jaká rozhodnutí musí učinit před tím, než vkročí na pódium. Neříkám, jak se mají chovat před orchestrem, spíše popisuji, co tomu předchází – podrobné nastudování skladeb.

A jestli vidím nějaké pozitivní výsledky? Zatím úplně ne. Ale musím přiznat, že mně samotnému psaní knih a natáčení videí velmi prospívá, neboť před tím vždy musím od základu znovu prostudovat díla, o kterých jsem si dlouhá léta myslel, že je dobře znám. Když máte o něčem napsat knihu, musíte nejprve podrobit zkoumání každý takt. Takhle to obvykle neděláte, když se chystáte na koncerty. Asi nejvíc jsem se v životě naučil na tom, o čem jsem psal.

Když se bavíme o mladé generaci dirigentů, koho byste označil za největší naději současného dirigentského světa?
Tuhle otázku s dovolením vezmu za jiný konec. Je totiž těžké vyslovit nějaké jméno – samozřejmě neznám všechny mladé talenty. Mladá generace dirigentů musí čelit výzvě moderních technologií své doby. Dirigenti v jednadvacátém století potřebují zvládnout víc než dirigování. Musí umět komunikovat s publikem, stát se součástí komunity. Navíc musí podchytit vzdělávání publika. Po celém světě jsme svědky toho, že ze školních vzdělávacích programů mizí hudební výchova. Ve Spojených státech se už o klasické hudbě na běžných školách vůbec neučí. V popředí pozornosti je věda a sport. Rozumím, proč tomu tak je, ale stále si myslím, že umění a kultura je pro společnost zásadní. Takže nyní je to na samotných umělcích; komu z mladých dirigentů se podaří opanovat technologie a vzdělávání, ten bude úspěšnější než ostatní.

Jak vidíte budoucnost klasické hudby?
Já jsem optimista. Myslím, že klasická hudba tu s námi nadále bude. Stále se budou konat živé koncerty. Jen si představte, že bychom o ni přišli! Že by lidé přestali zpívat a hrát na nástroje. Nemyslím si, že vyměníme hráče v orchestrech za roboty. Umělá inteligence se určitě stane součástí hudebního řemesla, jak už to ostatně vidíme na poli filmové hudby, kde je hojně využívána už nyní. Ale… je přeci něco lidského na tom vidět a slyšet muzikanty, jak hrají naživo. A pak: bez klasické hudby by tu nebyl jazz, hip hop ani rock’n’roll… Žádný nový žánr by už nemohl vzniknout. To by byl konec naší společnosti. Možná budeme muset změnit způsob, jakým klasickou hudbu prezentujeme. První, co bych změnil, je to, že bych ji přestal nazývat klasickou. To slovo totiž evokuje, že jde o něco z minulosti, jako by to bylo už zastaralé. Přitom to není pravda! Hudba se neustále vyvíjí, potřebuje se posouvat vpřed. Je tolik skvělých mladých skladatelů s neotřelými nápady, tolik talentovaných mladých muzikantů! Poslechněte si, jak hrají dnešní orchestry po celém světě; lidstvo je na nejvyšší technické úrovni, jakou kdy v hudbě mělo. Háček je v tom, že pokud nenaučíme mladé lidi hudbu poslouchat, nikdo nedokáže rozpoznat opravdovou kvalitu. Leonard Bernstein jednou řekl: „Dnešní lidé jsou obklopeni hudbou. Všude kolem sebe ji slyší; ale neposlouchají ji.“ To je důležitá věc. Potřebujeme znovu naučit lidi hudbě rozumět. Nejen ji mít jako kulisu ve výtahu či v nákupním centru. Potřebujeme, aby si našli čas na to se do ní zaposlouchat a pochopit ji. To je cesta, jak udržet hudbu při životě, a nejen klasickou.

Děkuji za rozhovor.