Dirigent Liebreich před českou premiérou: Hosokawova Meditace není o tragédii, ale o přijetí přírody
Skladba Meditace vznikla na vaši objednávku v roce 2012 pro festival v jihokorejském Tchongjongu. Mohl byste přiblížit pozadí této objednávky?
Řídil jsem koncert v Tokiu, konkrétně v jeho části Ibaraki. Na druhý den, když jsem přistál v Mnichově, jsem se dozvěděl, že sál, ve kterém jsme vystupovali, byl zničen, že ho pohltila vlna tsunami. Naprostá tragédie. O pár měsíců později jsem vystupoval v Tokiu znovu: celé město bylo temné, zhasla všechna světla, panovala tam velmi zvláštní, velmi ponurá atmosféra. O rok později se nás hodně lidí ptalo, zda přijedeme na festival do Tchongjongu, přece jen vysoká míra radioaktivity byla riziková. Nicméně pro nás to byla naprosto jasná volba. Věděli jsme, že musíme, a hlavně chceme udělat něco víc. A tak vlastně vznikla objednávka na skladbu. Premiérovali jsme ji ale nejen jako vzpomínku na oběti, nýbrž jako připomínku toho, že příroda je mocnější než my lidé. Koneckonců tsunami není katastrofa, ale přírodní koloběh, který je tragédií pouze pro nás.
Teď jste již částečně odpověděl na mou další otázku, kterou jsem měl připravenou: přestože je Meditace věnována obětem tsunami, její vyznění není vyloženě tragické…
…přesně tak. Vypovídá o síle přírody, která je kolem nás a ovlivňuje nás. Celý systém na Zemi je koloběh, akce – reakce. Toshio Hosokawa je velmi pokorný a skromný člověk, nejde mu o ochranu před přírodou, ale o její přijetí. To je hlavní poselství této skladby.
Kde jste se poprvé s Toshiem Hosokawou setkali?
Myslím, že v Německu, pravděpodobně v Bonnu. Pamatuji si, že dirigoval svou skladbu nazvanou Slavnostní tanec, která vznikla na objednávku pro Tokio. Jejím námětem je spojení umění kaligrafie a umění hry se smyčcem. Obojí tvoří přirozené pohyby.
Prakticky od této chvíle jsem našel hluboké zalíbení v jeho hudbě. Sám se zajímám o buddhismus a taoismus, kde je vše založené na předávání energie, což je pro mě takové základní pravidlo.
Druhou skladbou na programu je Hobojový koncert Bernda Aloise Zimmermanna, to je velký kontrast…
Zimmermannův Hobojový koncert má hodně společného s romantickou hudbou a romantickou formou. Je tu adagio, které připomene Čajkovského, jsou tu tance jako od Stravinského a nálady jako od Debussyho. A přesto, že je vše spojeno dohromady, uvnitř je to poraněné a zlomené. V tom je pro mě tato skladba typickou ukázkou klasické poválečné hudební literatury. Jedná se o silně expresivní hudbu, která v sobě nese drama druhé světové války. Řekl bych, že i když je to skladba vyloženě německá, nejedná se o avantgardní kompozici bez formy. Naopak, má v sobě velmi silnou strukturu, je tu hommage, rapsodie, scherzo… Abych to shrnul, jde vlastně o tradiční hudební formu, ale se zlomeným a pokřiveným tvarem.
Sólový part hraje Vilém Veverka, který se s tímto koncertem velmi ztotožňuje. Už jste s ním někdy spolupracoval?
Ano, s Vilémem se známe už téměř deset let, provedli jsme spolu pár koncertů. Osobně si myslím, že se pro tento koncert skvěle hodí, dokonce mnohem víc než Heinz Holliger, který je s tímto koncertem úzce spojen, ale který jej podle mne provádí příliš afektovaně. Připadá mi, že Vilém se na to dílo na rozdíl od Heinze nedívá tak moderně, dokáže být objektivní. Má jiné dýchání a vnímání, které vychází přímo z jeho osobnosti, což je pro tento expresivní koncert vhodné.
Ve druhé polovině koncertu zazní klasická díla Josepha Haydna – předehra k opeře Opuštěný ostrov a Symfonie č. 44. Klasika, kterou přijímáme bez výhrad… Ale proč vlastně? A jak má tyto skladby posluchač vnímat v dnešní době?
Pro mě je to hudba dneška. Kdykoliv ji diriguji, říkám si, jak moc ji potřebujeme. Skvěle zní (v průběhu této odpovědi Alexander Liebreich zpívá úryvky ze symfonie) a má hluboký dosah! Dojímá téměř k slzám, což se projevuje i teď, během zkoušení s Filharmonií Brno. Cítíme a vnímáme intimní změny a vztahy mezi tóny. Jsou jednoduché, klasické, ale tak moc potřebné. Mozart má vždy svůj mozartovský styl, Haydn je obecně více klasický, ale jeho skladby jsou v něčem jiné. Melodie (opět zpívá), specifický menuet, naléhavost ve čtvrté větě, ta energie je prostě neuvěřitelná! A právě proto je to pro mě hudba dneška – představuje to, co sami dnes cítíme, a to i přesto, že byla napsána dávno. Prostě nás obklopuje.
V Brně jste u Filharmonie Brno již potřetí. Je Vám město i orchestr stále bližší?
Samozřejmě. Cítím se tu příjemně, dobře se mi pracuje s orchestrem, už se známe. Město je mi moc blízké, sálá z něj hudba. Jsem tu opravdu šťastný.
Děkuji vám za rozhovor.
VIZITKA
Alexander Liebreich (1968) pochází z Řezna. Studoval na Vysoké škole hudební a divadelní v Mnichově a na salcburské Univerzitě Mozarteum; za své největší učitele pokládá Michaela Gielena (od něhož získal cit pro výstižnou hudební výstavbu, kritické a analytické myšlení), Claudia Abbada (přístup k dirigování prostřednictvím představy komorní hudby, kdy dirigent je jen jedním z členů seskupení sledujícího společný cíl) a Nikolause Harnoncourta.
Poté, co získal Cenu Kirilla Kondrašina, se stal asistentem Eda de Waarta v Nizozemské rozhlasové filharmonii. Coby hostující dirigent vystoupil s filharmoniemi mnichovskou, drážďanskou, lucemburskou, ósackou, aucklandskou, s rozhlasovými orchestry berlínským, stuttgartským, hannoverským, mnichovským, symfonickými orchestry BBC, NHK Tokyo, Concertgebouw v Amsterdamu a dalšími.
Spolupracoval se sólisty jako Lisa Batiashvili, Claron McFadden, Frank Peter Zimmermann či Maxim Vengerov, účinkoval na prestižních pódiích a festivalech po celém světě. Zasáhl také do operního světa – nejvýznamněji ve spolupráci s režisérem Hansem Neuenfelsem ve Frankfurtské opeře. V roce 2002 navštívil s Junge Deutsche Philharmonie Severní a Jižní Koreu a v tamější premiéře provedl Brucknerovu Osmou symfonii. Do Severní Koreje se vrací pravidelně jako hostující profesor (ve spolupráci s Goethe Institutem a Deutscher Akkademischer Austauschdienst); tuto jeho pedagogickou zkušenost mapuje dokument Pyongyang Crescendo, vydaný v roce 2005 na DVD.
V letech 2011–2014 byl prvním evropským uměleckým ředitelem festivalu v jihokorejském Tchongjongu (Tongyeong International Music Festival), na který pozval prominentní skladatele ze Západu a Východu (Heiner Goebbels, Beat Furrer, Unsuk Chin, Toshio Hosokawa a další). V letech 2006–2016 byl uměleckým vedoucím a šéfdirigentem Mnichovského komorního orchestru, s nímž nahrál pro prestižní labely CD mimo jiné s díly Josepha Haydna, Isanga Yuna, Toshia Hosokawy, Tigrana Mansuriana, Johanna Sebastiana Bacha, Gioachina Rossiniho, Wolfganga Amadea Mozarta a Felixe Mendelssohna. V roce 2012 se jako první zahraniční dirigent stal šéfem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu Katovice. V říjnu 2014 spolu s tímto orchestrem, Bavorským rozhlasovým sborem a klavíristou Krystianem Zimermanem slavnostně otevřel nový katovický koncertní sál, pro který následně v letech 2015 a 2016 připravil jako umělecký šéf festival Kultura Natura.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
