Dirigenti: typologie osobností a pokus o definici ideálu

Hudební fejeton

Během dlouhých zájezdových přejezdů přijde řeč na všechno možné; jedním z oblíbených témat filharmoniků jsou dirigenti. Samozřejmě je cupujeme a nenecháme na nich nit suchou. Vášnivé spory o tom, kdo a v čem je lepší, propukají zpravidla po třech týdnech japonského turné, když začne řádit takzvaná ponorková nemoc. Zachovávám ironický odstup, neboť moje orchestrální praxe je jediným pitoreskním defilé stovek nejrůznějších dirigentských typů. Proč se však nepokusit o definici ideálního dirigenta v klidu a teple domova, když ponorkové nebezpečí již dávno pominulo? Jakými dovednostmi by měl oplývat onen výjimečným talentem obdařený nadjedinec, bravurně kormidlující orchestrální škuner všemi úskalími hudebního díla, za což sklízí ovace a na rozdíl od nás, bosých orchestrálních lodníků, často i nemalé peníze?

Mnozí moji kolegové do nebe vyzdvihují dirigenty – zkouškové typy. Tito pracanti umějí perfektně zkoušet, pracují efektivně s detaily i celkem. Tato jejich schopnost je bezesporu velmi důležitá, ne-li nejdůležitější, neboť hudebníci přicházejí na koncert s dobrým pocitem, že pro nastudování bylo učiněno maximum. Bývám však někdy trochu zklamán, když se ovzduší vysoké interpretační náročnosti vyčerpá během zkoušek a adekvátně se nepřenese do samotného koncertního výkonu. Takový dirigent náhle jakoby pustil otěže, jež dosud svíral s tak imponující jistotou, a nyní na pódiu se tak trochu veze. My říkáme, že „už mu to nejde nahoru“.

Jiní mí spoluhráči zase milují dirigenty – pódiové typy. Ti naopak zkoušejí pokud možno co nejméně. Jsou i tací, co dokáží například stodvacetiminutovou Dvořákovu Svatou Ludmilu dát do kopy za devadesát minut. Neptejte se mě jak. Pódiový typ pracuje ve zkouškách na polovině svého potenciálu, nezdržuje se detaily a hlavně zkouší začátky, konce a tempové přechody, aby dílo drželo jakžtakž pohromadě. Bývá velkorysý a přehnaně důvěřuje lidem („Pánové, všichni to znáte a hrajete to výborně!“), i když se to na zkoušce občas sype. Na koncertě však jeho výkon letí významně vzhůru. Co dřív nešlo, nyní se zázračně daří. Ždímá ze sebe i z nás maximum a publikum, neznalé průběhu zkoušek, bouří nadšením.

Poměrně početnou skupinu tvoří dirigenti – provozní typy. Tito praktikové vždy předem nadiktují, na kolik budou ten který úsek dirigovat, odkud přesně se mění tempo, jak se dělí takty, na co si dát pozor. Jejich zkušenostmi získaným názorem, že hornisté v jistém místě partitury vždy zpomalují, nic neotřese, ani když hornisté v upřímné snaze nezpomalit naopak zdrhají, až celý orchestr málem rozsypou. Bohužel příliš přehrávají dlouhé úseky, aby do vás tu hudbu prostě nalili. Vždy odvádějí poctivý standard. „Kdože diriguje? Jo ten! Tak to bude v pohodě.“ Někomu to třeba stačí, ale pro jiného je to trochu málo.

Pak je tu velká skupina dirigentů – pedagogických typů. Tito teoretikové jednají se členy orchestru, bývalými spolužáky ze stejných uměleckých škol, jako s třídou zaostalých dementních jedinců. S prstem zdviženým pronášejí svá školometská moudra a objevují dávno objevené. Zkoušejí pro vlastní radost ze zkoušení samotného a pro neomezenou možnost poučovat všechny okolo jako na nějaké univerzitní přednášce. Na koncertě se už nic „okecat“ nedá a rychle zvadnou, vzdáleni původním poučkám a proklamacím. Konec exhibice.

Pak jsou zde dirigenti – „mistři“ v uvozovkách. Pozor, řeč není o těch skutečných Mistrech s velkým M, glorifikovaných zcela po zásluze! Za tyhle nejprve zkouší ochotou předklonění asistenti, Maestro se milostivě uvolí dojet na poslední zkoušku a vyinkasovat hvězdný honorář. Přílet soukromým tryskáčem, odlet vrtulníkem. Záhy zjistíte, že mýtus je jen nafouklou bublinou, že vaří z vody jako mnozí jiní a díky roztřepanému gestu má trvale rozjetou souhru. Tušíte, že koncert bude nervák, ale posluchači jako by neslyšeli nedostatky a aplaudují z nadšení, že vidí slavnou osobnost. Zpocení muzikanti se z pódia plouží vyčerpáni a předčasně zestárlí.

Následují dirigenti – reformátoři. Ti se chtějí za každou cenu odlišit od svých předchůdců i současníků. Jejich allegra jsou tudíž nejallegrovatější a adagia nejadagiovatější. Chutě přepisují smyky, dynamiku, interpunkci, neboť autor už je mrtvý a tudíž se nemůže bránit. Teď teprve to bude to pravé! V hrdé sebedůvěře všechny dosavadní interpretace zavrhli, neboť teprve oni plně pronikli do složitých tajů partitury a všichni před nimi byli hlupáci. Pravda, i v tomto případě reálná praxe pokulhává za teorií, hudebníci je záhy prokouknou a je po respektu. Commedia finitá.

Velmi nebezpečná je práce s dirigenty – závodníky. Dirigují automobilovým stylem brzda – plyn; neudrží déle jedno tempo a neustále přidávají nebo ubírají v domnění, že takto se dělá pravá hudba. Tempomat nechávají vypnutý a neustále předjíždějí, i když není koho. Nutí vás ke stálé pozornosti, to je pravda, zároveň vás však vyvádějí z konceptu. Mozart s Beethovenem, polovina romantiků a zakladatelé moderní hudby tiše roní slzy na nebesích a svorně čekají, až si to jednou budou moci s dotyčným vyřídit jako duch s duchem.

Někomu mohou imponovat třeba dirigenti – ryby. Přijdou, namísto „Dobrý den“ zahlásí „Sibelius“, zvednou ruce a dirigují, aniž by hnuli brvou. Nepoznáte, co si myslí, jestli je ta hudba baví, proč to vlastně dělají, a tím pádem to brzy přestane bavit i vás. Nulový kontakt. Ryby promluví málokdy, zpravidla když se podivují, že jsme z jejich dokonalých gest nepochopili, zda určitý úsek je na dvě nebo na čtyři, a proto jsme se na zkoušce rozjeli. I tento dirigentský typ má své příznivce: „Aspoň neotravuje…“

Opakem ryb jsou dirigenti – pohádkáři. Ve zkouškách žoviálně řeční a vylepšují svou image rádoby náhodnými poznámkami: „Zrovna tuhle jsem to dirigoval v Torontu…“ To musí být tedy borec, řeknete si, doma ze zvědavosti projedete internet a zjistíte, že dotyčný tam opravdu dirigoval, ne však Torontské symfoniky, jak by bylo lze se domnívat, ale poloamatérský orchestr někde v parku na akci Armády spásy. Na YouTube si pak můžete poslechnout, jak hrozné to bylo.

Velmi aktivní jsou dirigenti – obchodníci. Jako pilné včelky přelétají z kšeftu na kšeft. Jsou komerčně velmi zdatní a je-li váš orchestr součástí jejich plánů, můžete rovněž profitovat. Jsou-li zároveň výbornými muzikanty, je téměř vyhráno. Musíte ale počítat s tím, že několikrát přeorají stanovený časový plán zkoušek podle toho, jak a zda vůbec – když u nás nejezdí ty šinkanzeny – stíhají dorazit z předchozí či souběžné akce. Přehazujete tedy výuku ve škole, na poslední chvíli zajišťujete hlídání dětí, rušíte návštěvu lékaře. Váš život je v jeho rukou.

Obzvlášť nevyzpytatelní jsou dirigenti – prognostikové. Takový přijde v pondělí v devět ráno před orchestr a s jistotou v hlase ohlašuje: „Dnes bude do pauzy symfonie, po pauze předehra a poslední půlhodinu věnujeme obtížnému doprovodu.“ Po půldruhé hodině práce se stále hrabe v první větě a vlastnímu časovému rozvrhu věří již jen on sám. Po přestávce samozřejmě dál pokračuje symfonií, na předehru dojde až v závěru třetí zkoušky a doprovod se hraje poprvé v časovém tlaku až na generálce, a to rovnou se sólistou. Všichni jsou nervózní, že ač půl programu je snad až zbytečně přezkoušeno, druhá půlka bude téměř hrou z listu.

Poměrně vzácnými typy jsou dirigenti – vojenské typy. Ti vyžadují za všech okolností železnou disciplínu a vojenskou přesnost. Dokonalého rytmu se dožadují strohým „Exakt!“, což může po určitý čas blahodárně působit na některé rytmicky vlažné jedince. S emocemi u nich však nepochodíte. Uplatníte-li v sóle jen náznak vlastního interpretačního názoru, zpraží vás: „Keine Initiative!“. Těmto dirigentům pochodují i skladby, jež by rozhodně pochody být neměly: adagia Mahlerových a scherza Brucknerových symfonií, valčíky Johanna Strausse i Vendulčina ukolébavka ze Smetanovy Hubičky.

A konečně jsou tu dirigenti – specialisté. Třeba ti, kteří se ve složitějších rytmických schématech ztrácejí a nemohou tedy dirigovat Stravinského nebo Bartóka, se vrhají na starou hudbu a stávají se z nich kapacity v tomto oboru. Mrtví skladatelé neprotestují. Naopak ti dirigenti, jejichž Dvořák, Brahms či Čajkovskij je k uzoufání, ale nepravidelné změny taktů zvládají, se stávají odborníky na soudobou hudbu, avantgardisty nových směrů. Živí skladatelé rovněž neprotestují, naopak jsou rádi, že jejich díla někdo vůbec nastuduje. Tito dirigenti jsou především výtečnými herci svých rolí. Vědí, kde je jejich místo, své nedostatky dovedně skrývají a mnohdy docilují úspěchu.

V závěru mi nezbývá než zformulovat z dosavadních nesouvislých charakteristik kýženou definici ideálu dirigenta. Je jasné, že to musí být poctivý pracant, který zároveň moc nezkouší, pódiový typ, provozně zdatný, přirozený pedagog, trochu mistr a trochu vizionář, interpret širokého interpretačního záběru (tedy od Bacha po Vlacha), dobrý obchodník a přirozený lídr, který je zároveň skromný, hezký, sebekritický, slušný, nepostrádá sociální cítění, nadměrně neřeční a všecko dokonale ukáže gestem čitelným, ze všech světových stran pohledným.

Existence takového dirigenta je však stejně pravděpodobná jako zjevení lochneské obludy, nález ropného ložiska na vašem pozemku nebo objev obydlené planety ve vesmíru. Možná takový ideální člověk někde ve světě skutečně žije. O svých schopnostech však nemá ani tušení a řídí maximálně tak kombajn někde v dalekém zapadákově. Nevadí. Pánbů to tak chce.

A tak si tu žijeme dál v marném očekávání příchodu dirigentského Mesiáše a do mužů  taktovky, individuí stejně nedokonalých jako my sami, se o to radostněji strefujeme…

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru