Dívat se neznamená vidět. Samuel Capricornus a Motus Harmonicus

Ačkoliv nerad píši kritiky v ich formě a tomuto nešvaru se snažím co největším obloukem vyhýbat, dnes musím toto pravidlo porušit. Včerejší koncert se dá totiž hodnotit dvěma diametrálně odlišnými způsoby. K evaluaci mohu přistoupit jako hudební kritik a praktik, kdy zkrátka napíši, co se Motu Harmonicu podařilo a co se naopak nepovedlo. Mohu zmínit nedostatky, o kterých nepochybně všichni členové souboru vědí; občas nejisté intonování pěvkyň Dory Rubart-Pavlíkové a Isabelly Shaw, či intonačně povolující se druhé housle, které se v některých akordických bězích zvukově ztrácely pod předivem houslí prvních.

Pak samozřejmě musím vyzdvihnout i klady včerejšího koncertu; plný a barevný zvuk celého souboru, dále křehký, ale precizní a konkrétní doprovod loutny, viol da gamba a varhan pod zpěvem nebo velkou a bohatou výrazovost ansámblu či textové pochopení nejen od vokální složky tělesa, nýbrž zejména od instrumentalistů, kteří jakoukoliv literárně vypjatou pasáž, kupříkladu „Zabil jsi ho jako beránka, kdy srdce a žíly krvácely“, hráli velmi zaníceně a dojemně, nebo moment, kdy se Jakub Michl pod textem „A když bouře protivenství cloumá mojí loďkou sem a tam“ velmi vášnivě položil do vlčích kvint v doprovodu.

Do hodnocení se však mohu také pustit jako vnímavý pozorovatel, který nečíhal pouze na chyby interpretů, ale viděl včerejší koncert v kontextu, jako celek všech možných vjemů. Jak mám totiž, coby kritik, vystihnout atmosféru a krásu hudby, když musím co nejpozorněji sledovat interpretační nedostatky, aby čtenáři měli o čem číst? Všechny chyby rázem zmizely, když jsem zvedl oči od svého kritického zápisníku a pohlédl na pompézní prostory barokního kostela, na nádherné stropní malby, na okázalý oltář, na mohutné sloupy a vznešené stěny.

Teprve ve chvíli, kdy jsem se oprostil od pátrání po kazech, upřeného zírání na interprety a hudbu uchopil v souvislosti s prostorem a krásou jejího nekonečna, jen otupěle jsem zíral a naslouchal objektům, jež byly vybudované či zkomponované Ad maiorem Dei gloriam, tedy k větší slávě Boží, a připadal jsem si bezmezně malý a věřil v něco víc než v člověka, v lidstvo. Kdo byl vnímavý, mohl zažít nekonečno, kdo ale hledal chyby na snažení druhých, nikdy neměl a ani nebude mít to privilegium vidět celek a pochopit, že písmena, slova a věty v tomto případě pouze třídí pojmy a dokáží výlučně jen přirovnat, nikdy však popsat a plně obejmout nekonečnost hudby, jež je stejně nekonečná jako entita, ať už jakákoliv, kterou nám nikdy nebude dáno pochopit. Capricornova hudba byla na včerejším koncertu živá, tak jako všichni posluchači v kostele, na rozdíl od svého více jak tři sta padesát let mrtvého autora. A živá bude i v momentě, kdy všichni diváci, kteří včera na vystoupení přišli, budou jen prachem v zemi, včetně jejích interpretů, které tato hudba také přežije.

Ačkoliv na vzhledu ansámblu Motus Harmonicus nebylo zhola nic špatného či nepěkného, daleko větší zážitek bych měl z akusmatického provedení, tedy kdyby interpreti byli ukryti za sloupy, za plentou, za čímkoliv, co by je zakrylo a nechalo hovořit pouze jejich hudbu, ne pohyby a vizuální snažení. Všechny zmíněné nedostatky v textu byly spíše drobnosti, které se zkrátka ve studených kostelích stávají. Kvůli nim se tedy nejednalo o nejlepší a nejdokonalejší koncert, jaký jsem kdy navštívil, a který by mě uhranul, nicméně i přes to mě celý soubor dokázal skutečně a silně oslovit, avšak pouze v momentě, kdy jsem přestal být hudebním kritikem. Ať si čtenář udělá po přečtení textu názor na koncert sám, procenta v tomto (ani v žádném jiném) případě nedokáží obejmout bezmeznost hudebního zážitku.

Velikonoční festival duchovní hudby 2018
Jako beránek
Motus Harmonicus
–Jakub Michl (umělecký vedoucí)
–Isabella Shaw (mezzosoprán)
–Dora Rubart-Pavlíková (soprán)
28. března 2018 kostel Nanebevzetí Panny Marie Brno

program:
Samuel Capricornus: Lieder von dem Leyden und Tode Jesu

www.filharmonie-brno.cz