Don Carlos v moskevském Velkém divadle: Velká tragická opera ve velkém provedení

Bolšoj těatr nefunguje jako jiné velké operní domy, kde je fluktuace sólistů přirozená a pěveckou osobnost tvoří manažeři. Svojí produkcí ukazuje na jiný možný směr, založený na vychovávání umělců ve vlastních řadách. Ani tentokrát, až na výjimky, tomu nebylo jinak. Oproti vloni navštívenému představení (26. března 2016) byly navíc, až na Alžbětu a Velkého inkvizitora, všechny role obsazeny jinými sólisty – bez výjimky světovými.

Největší moskevská operní scéna vsadila na velkolepost v duchu tradičních hodnot. Představení od loňského roku ze svých nesporných kvalit nepolevilo a Bolšoj těatr si drží v porovnání s dalšími evropskými operními domy vysoký standard. Don Carlos je zde ojedinělým zážitkem i proto, že divadlo angažuje do svých pěveckých řad především domácí interprety a poukazuje také na nevyčerpatelné možnosti alternací.

Historie Dona Carlose ve Velkém divadle však není zdaleka tak obsáhlá, jak by se mohla jevit. Po první premiéře v roce 1876 se totiž na dlouhou dobu z repertoáru stáhl. Jeho návrat na scénu v roce 1917 zapříčinil až Fjodor Šaljapin, jenž se sám ujal sólové role krále Filipa (šlo však pouze o dvě představení). Až třetí provedení u příležitosti sto padesátého výročí narození Verdiho (1963) zůstalo v repertoáru pětadvacet let. Nové nastudování Dona Carlose mělo premiéru v roce 2013 a šlo o uvedení „verdiovského představení“ v souvislosti s dalším skladatelovým jubileem. V repertoáru se Don Carlos udržuje blokovým systémem a uváděné nastudování je milánskou verzí z roku 1884. Není lepšího srovnání, než navštívit stejné představení s časovým odstupem a jiným obsazením, což se tentokrát podařilo.

Pro realizaci současného nastudování byl osloven významný britský režisér Adrian Noble a rozhodně to byl krok správným směrem. Respektovaný odborník na Shakespearovo dílo (bývalý umělecký ředitel Royal Shakespeare Company) a zároveň známý režisér barokních oper již pro řadu významných institucí i festivalů pracoval (Met, La Scala, Wiener Staatsoper, Glyndebourne, Aix-en-Provence). Patří mezi osobnosti, které striktně respektují skladatelovu/autorovu vizi a následují též dramaturgickou linii díla, což této tragické opeře, dle mého subjektivního postoje, sluší nejvíc. Noble Verdiho/Schillerovo tragické dílo nechal promlouvat svým jazykem přirozeně napříč staletími a bez zbytečných dějových fabulací a aktualizací. Na jevišti skutečně tohoto večera ožil španělský svět šestnáctého století a tíživá atmosféra sama o sobě šokovala i bez dodatečných režijních zásahů.

I při takto zápisu věrnému provedení člověk z celé opery cítil neutuchající žízeň po svobodě. Velkou, rychle rostoucí říši, která je držena pohromadě mocí krále, inkvizice a armády, se podařilo vkusně dokreslit i početnému týmu kostymérů pod vedením Moritze Jungeho. Kostýmy ve svých barvách odrážely vnější výraz jednotlivců, ale šitím poukazovaly i na svazující nesvobodu, v níž se postavy příběhu tísnily jako v pomyslné ulitě. Scéna Tobiase Hoheisela byla plná symbolů, které do jisté míry suplovaly vězení, v němž musel každý v rámci svého společenského postavení respektovat svoji občanskou povinnost. Historické provedení působilo věrohodně a sedmatřicet metrů hluboká scéna byla plně využita.

Dona Carlose původně hudebně nastudovali Giacomo Sagripanti a Robert Treviño. Tentokrát se na postu dirigenta představila Kanaďanka Keri-Lynn Wilson. A řekněme si hned v počátku, že byla nejslabším článkem jinak dobře fungujícího i znějícího orchestru. Ať se snažila sebevíc, s tělesem, kterým Velké divadlo disponuje, tohle spojení zkrátka nefungovalo. Její gesta byla nejasná, místy spíš sbormistrovská. Orchestr z dirigentky necítil patřičný respekt a místy, především v prvním dějství, si dělal doslova, co chtěl. Další dějství již byla bez větších výkyvů a hudební kvalita i jednota postupem narůstala. V porovnání s loňským dirigentským vedením tělesa Giacomo Sagripantim šlo o markantní rozdíl a krok zpět.

Co se týče obsazení sólistů – naprosto výjimečný pěvecky i herecky byl Dmitry Beloselsky v roli Krále Filipa. Beloselského bas má objem i barvu a jeho projev je pro diváka duševním zážitkem. Při árii Ella gammai m’amò ze třetího dějství předvedl široké dynamické rozpětí svého hlasu a nesporné herecké kvality, na což volně navázal ve známém duetu Son io dinanzi al Re? s Velkým inkvizitorem, kde pro změnu poukázal na záviděníhodnou znělost v celém rozsahu svého oboru. Velký inkvizitor Vyacheslav Pochapsky byl také výraznou kapitolou celého představení, navíc zmiňovaný duet profondních basů i nezúčastněné diváky v riflích a se svítícími mobilními telefony zvedal ze židlí. Aby byl výčet významných basových rolí kompletní – Goderdzi Janelidze v roli Mnicha přesvědčil ihned v úvodním zpěvu u hrobky Karla V. a neméně výrazně operu zakončil.

Ústřední postavu Dona Carlose ztvárnil suverénně Oleg Dolgov. Jeho výšky byly pevné a projev hodný vrcholového dramatického tenora. Igor Golovatenko, jenž se představil v roli Rodriga, patří mezi nejlepší barytonisty, které jsem kdy měl možnost živě slyšet, a tak mu lze prominout i drobné zaváhání v úvodu duetu s Carlosem E lui desso l’infante. Golovatenkův hlas je bez překážek vyrovnaný a nosný. Ženským partům vévodila dramatická sopranistka Veronika Dzhioeva jako Alžběta z Valois spolu s dramatickou mezzosopranistkou Agundou Kulaevou v roli Eboli. Obě interpretky měly vydařenější druhou část opery a jejich výkony narůstaly s vrcholícím postupem opery. Nebeský hlas v podání Olgy Seliverstovy byl sonorního znění a skutečně zněl místy božsky. Možná to působí až příliš idylicky, avšak nelze jinak, než sólisty vyzdvihovat, a to jsme nehovořili o sborech, které pod vedením Valeryje Borisova byly bezchybné a byly doslova ozdobou celého představení.

Bolšoj těatr při provedení Verdiho Dona Carlose vycházel plně vstříc estetice velké opery a důstojně ctil tento stupeň skladatelovy „nové“ kompoziční cesty. Nastudování nepostrádalo patřičnou dramatičnost, režie byla věrná představám autorů. Orchestr byl v provedení zvukově bohatý a i přes drobné neshody v úvodu poukázal na svůj neoddiskutovatelný význam při dramatickém vyjádření děje i nálad jednajících osob. Zásadním pilířem tohoto večera byli bezchybní pěvečtí sólisté i skvostně znějící sbor. Při energií nabitém představení a celkovém nasazení všech zúčastněných bylo velmi lehké si toto po melodické stránce nejoriginálnější a nejbohatší Verdiho dílo vychutnat.

Hodnocení autora recenze: 100%

 

Giuseppe Verdi:
Don Carlos
Hudební nastudování: Giacomo Sagripanti, Robert Treviño
Dirigent: Keri-Lynn Wilson
Režie: Adrian Noble
Scéna: Tobias Hoheisel
Kostýmy: Moritz Junge
Světla: Jean Kalman
Sbormistr: Valery Borisov
Choreografie: Darren Ross
Orchestr Bolšoj těatr
Sbor Bolšoj těatr
Premiéra 17. března 2013 Bolšoj těatr Moskva
(psáno z reprízy 26. 3. 2017)

Philip II. – Dmitry Beloselsky
Don Carlo – Oleg Dolgov
Rodrigo – Igor Golovatenko
The Gran Inquisitor – Vyacheslav Pochapsky
A Monk – Goderdzi Janelidze
Elisabeth of Valois – Veronika Dzhioeva
Princess Eboli – Agunda Kulaeva
Thibault – Anastasia Barun
The Count of Lerma – Stanislav Mostovoy
Royal Herald – Bogdan Volkov
A Voice from Heaven – Olga Seliverstova
Flemish Deputies – Vladimir Komovich, Alexander Korotky, Ilya Kutyukhin, Yuri Syrov, Rauf Timergazin, Aluda Todua, Alexander Utkin

www.bolshoi.ru