Mozartův Don Giovanni v Drážďanech: dvacet let na šikmé ploše
Obrovský prázdný prostor, ohraničený vysokou bílou zdí, uprostřed červené kanape, vpravo opřené velké nádražní hodiny. Vzpomínáte? Tak vypadaly kulisy inscenace, kterou bylo více než složité navštívit ve skutečnosti, ale kterou od roku 2005 viděl snad každý operní nadšenec na DVD, internetu či některém televizním kanálu (kupodivu nevyjímaje ani ty české veřejnoprávní). Řeč je samozřejmě o kultovní Traviatě z letního festivalu v Salcburku… Nejen, že před sedmi lety definitivně vynesla na výsluní slávy představitele hlavních rolí Annu Netrebko a Rolanda Villazóna, ale režijně i scénicky vytvořila jakýsi kánon, s nímž se musí dodnes potýkat všichni další inscenátoři této opery. V Metropolitní opeře v New Yorku nedávno vyřešili zmíněný problém naprosto racionálně – salcburskou Traviatu prostě nasadili na repertoár v její původní podobě, patrně v dobré víře, že vdechují nový život nejlepšímu možnému scénickému ztvárnění Verdiho hudebního evergreenu.
Dalo by se očekávat, že tvůrce takové inscenace bude ve všech operních domech na roztrhání. Německý režisérský veterán Willy Decker ovšem působí na světových scénách bezmála čtyřicet let, takže své schopnosti už o překot nikde prezentovat nemusí. Je tedy nějaká šance, jak se s jeho tvorbou setkat na jevišti na živo? V současnosti se kromě chystaných repríz Traviaty v Amsterodamu a Tosky ve Stuttgartu nabízí i českému divákovi vzácná příležitost, jak Deckerův režijní rukopis vidět na vlastní oči. Vzácná proto, že série představení Dona Giovanniho v Semperově opeře v blízkých Drážďanech, jejíž zbývající čtyři představení se odehrají v průběhu května, budou na dlouhou dobu poslední. V příští sezoně se totiž tento titul vůbec neobjeví, byť o derniéru se prý v současnosti rozhodně nejedná.
Mozartova „opera oper“ se zde v pojetí Willyho Deckera hraje od 3. července 1993 a repríza dne 27. dubna letošního roku byla už celkově osmdesátá pátá. Nic ovšem nenasvědčovalo dojmu, že se v Semperoper chystá nějaké rutinní představení. Propagační materiály divadla hrdě informovaly o „Wiederaufnahme“ neboli obnovené preméře, jíž ozdobí v sólových partech kmenoví sólisté divadla a mladí členové Junges Ensemble Semperoper, přičemž se téměř všichni představí drážďanskému publiku ve svých rolích poprvé. Taková praxe je v našich divadlech k vidění opravdu jen zřídka…
Co si tedy slibovat od dvacet let staré jevištní koncepce díla, které si my Češi s vědomím slavné historie Stavovského divadla tak rádi přivlastňujeme? Subjektivně musím konstatovat, že tutéž nadčasovost, vizuální čistotu a důsledné, nápadité a věrohodné vedení postav, jaké známe ze salcburské a teď už i newyorské Traviaty.
Příběh Dona Giovanniho se na jevišti odehrává na předimenzovaném archu papíru, popsaném od shora až dolů ženskými jmény (scéna Wolfgang Gussmann). Tak jako se Verdiho Violetta a její okolí museli potýkat s jednoznačným a neoddiskutovatelným symbolem ubíhajícího času, jsou i Giovanni a další protagonisté opery konfrontováni podobně přímočaře s prostopášníkovým pověstným „katalogem“. Vertikální část přeloženého listu však občas nápaditě vyjede vzhůru a odhalí prázdný prostor, tvořený horizontální nakloněnou rovinou a hvězdnou oblohou, vyplňující celou hloubku jeviště. Návraty výsuvného Giovanniho seznamu obvykle předznamenávají jednoduché, ale působivé přestavby na pozadí scény – jiné popsané archy papíru tvoří v nejrůznějších variacích interiéry komturova paláce, Giovanniho sídla či hřbitova, giganticky zvětšné stavebnicové kostky pestrých barev pak představují svět venkovanů Zerliny a Masetta.
Obdobně střídmé, ale zároveň nápadité jsou i kostýmy Frauke Schernau: rokokovou zdobnost zjednodušují a stylizují, každé z postav jsou přiděleny charakteristické barvy. Giovanniho tak zdobí ležérní bílý oděv s dlouhým pláštěm, Leporello je laděn do modra, Elvíra se objevuje v rudé róbě, Anna a Ottavio spolu ladí černookrovými tóny a venkované si libují v křiklavě pestrých módních kreacích.
V uvedeném výtvarně specifickém světě však fungují zcela uvěřitelné a odůvodněné vztahy mezi postavami. Willy Decker je navíc skutečným mistrem v hledání detailů, s nimiž působivě pracuje v průběhu celé inscenace. Maskou, jíž si Giovanni na začátku nasazuje, aby nebyl poznán Donnou Annou, se titulní hrdina bezostyšně zdobí i ve finále prvního dějství. Ve druhém ji půjčuje Leporellovi pro dostaveníčko s Elvírou, pro níž je později už opuštěná maska symbolem stálé a marné touhy. Tváří tvář masce si Ottavio uvědomuje svou neschopnost a nerozhodnost – velmi působivé je následně místo, kdy si snaží škrabošku (ve tvaru slunce s mnoha paprsky) nasadit, ale trapnost vlastního počínání ho přímo ochromuje. Obdobně se v tomto režijním pojetí pracuje i s motivem sešitu, do nějž si Leporello zapisuje všechny pánovy lásky (občas s ním postavy manipulují až akrobaticky, na konci ho k Leporellově zoufalství zuřivě rozcupují), nebo pistole (s níž původně přichází na scénu se vší rozhodností Elvíra, načež zbraň skončí ve velmi nerozhodných rukou Ottaviových a poté Masettových). V různých podobách se neustále vrací i znepokojivě nadživotní silueta zavražděného Komtura – ve finále se neočekávaně vydělí z hvězdné oblohy v pozadí, aby poslala Giovanniho do pekel jediným možným způsobem. Ano, sjede do pekel po obřím seznamu svých milenek jako po skluzavce…
Aby režie tohoto typu opravdu fungovala, jsou pro ni zapotřebí interpreti disponovaní nejen po hlasové, ale i po herecké stránce. A zde je třeba konstatovat, že pro zmíněné „Wiederaufnahme“ byli vybrání velmi pečlivě. Člověk však míní a Pán Bůh mění, a tak nahradil v prvním představení onemocnělého prominentního drážďanského barytonistu Markuse Buttera v hlavní roli světoběžník řeckého původu Aris Argiris. Mnozí čeští diváci si na něj určitě vzpomenou jako na Giovanniho z Menzelovy inscenace na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roce 2010. Znělý, technicky jistý vokální projev a mužný exteriér už Argirise dovedly na mnohé světové scény včetně těch prestižních (Londýn, Berlín, Brusel, Verona), fanynky jistě potěšil svou účastí na historicky prvním 3D záznamu operní inscenace na Blu-ray, jímž je Carmen z londýnské Covent Garden. V úloze Giovanniho v Semperoper Argiris rozhodně nezklamal – otázkou však je, do jaké míry byl jeho poněkud jednostrunně negativně pojatý stárnoucí seladon opravdu takto koncipován režisérem a do jaké míry se jednalo spíše o řemeslnou machu zaskakujícího profesionála…
Zcela špičkovou úroveň mělo trio dámských představitelek – Američanka Rachel Willis-Sørensen upoutala průrazným kovovým sopránem neobyčejného volumenu, rodačka z Lipska Barbara Senator předvedla kromě bezvadného mezzosopránu i atraktivní zevnějšek a nemalý představitelský talent, s nímž posunula postavu Elvíry do polohy téměř rovnocenné Giovanniho protihráčky, Chilanka Carolina Ullrich opět potěšila nádherně zabarveným koloraturním sopránem, kterým na sebe upozornila už na živé nahrávce Veselé vdovy ze silvestrovského galapředstavení na sklonku roku 2010.
Zbytek pánského obsazení tvořili kromě zkušeného Michaela Edera (Komtur) členové takzvaného Mladého ansámblu při Semperově opeře. Kromě výborného Američana Scotta Connera (Masetto) potěšili i pěvci, na něž jsem upozorňoval už v lednové recenzi Netopýra: turecký tenorista Mert Süngü (Don Ottavio) a zejména rozený komediant s perfektní dikcí, kanadský barytonista Alexander Hajek (Leporello).
Přičteme-li k uvedeným slovům chvály ještě precizní hudební nastudování zkušeného německo-britského dirigenta Alexandera Joela a výtečně hrající Staatskapelle Dresden, nelze než znovu uvedeného Dona Giovanniho doporučit k návštěvě… Dvě desetiletí od premiéry neubraly inscenaci velkého německého divadelníka Willyho Deckera nic na její působivosti a obávám se, že body navíc musí získat právě od návštěvníků z České republiky, kteří mají se zdejší inscenační praxí (nejen) Dona Giovanniho svou letitou zkušenost.
Hodnocení autora: 80 %
Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Alexander Joel
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Frauke Schernau
Světla: Friedewalt Degen
Sbormistr: Christof Bauer
Dramaturgie: Hella Bartnig
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden
Premiéra 3. července 1993 Semperoper Dresden
(psáno z reprízy 27. 4. 2013)
Don Giovanni – Aris Argiris
Il Commendatore – Michael Eder
Donna Anna – Rachel Willis-Sørensen
Don Ottavio – Mert Süngü
Donna Elvira – Barbara Senator
Leporello – Alexander Hajek
Masetto – Scott Conner
Zerlina – Carolina Ullrich
Foto Matthias Creutziger (květen 2012)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
