Drážďany: Siegfriedova zkouška z dospělosti

Šéfdirigent Staatskapelle a jeden z nejuznávanějších wagnerovských specialistů současnosti Christian Thielemann zkrátka věnuje „oprašování“ Deckerovy produkce maximální péči a nasazení čtveřice Das Rheingold – Die Walküre – Siegfried – Gotterdämmerung pro něj zjevně není představitelné bez pokud možno ideální dostupné sestavy pěveckých sólistů. Tato touha po co nejdokonalejším interpretačním aparátu pro Wagnerovo opus magnum se mu zatím vyplatila jak v případě Valkýry (recenzi jsme přinesli zde), tak Rýnského zlata (recenze zde). Nina Stemme, Petra Lang, Christopher Ventris, Georg Zeppenfeld, Markus Marquardt, Kurt Streit, Tomasz Konieczny… Co jméno, to skutečná hvězda a zároveň příslušník poměrně úzkého kruhu vyvolených, kteří mají patřičné dispozice ke ztvárnění nelehkých rolí ze světa bohů z Walhally, lstivých Nibelungů či chrabrých Wälsungů. Staatskapelle pod vedením svého uměleckého šéfa je navíc ve wagnerovském repertoáru tělesem neskutečných zvukových a dynamických kvalit, a aby toho nebylo málo, působí stále dostatečně moderně a myšlenkově obdivuhodně i Deckerova téměř dvacet let stará jevištní koncepce.

Značná časová prodleva mezi nasazováním titulů Ringu s sebou každopádně nese jednu komplikaci, jakkoliv je možné ji označit za poměrně relativní. Divák snadno zapomene na často i velmi podstatné režijní a výtvarné detaily, které inscenace navzájem propojují a uvádějí příběh a jeho scénické řešení do jednoho působivého celku. Naštěstí je ale hlavní idea poměrně jednoduchá a její ztvárnění dostatečně čitelné. Pokud mi čtenáři odpustí, zopakuji formulaci, již jsem použil v recenzi na Valkýru a pak na Rýnské zlato, i tentokrát: „Režisér spolu se scénografem a tvůrcem kostýmů Wolfgangem Gussmannem zasadili protagonisty Wagnerovy opery do stylizovaného divadelního sálu, v němž na jevišti probíhá aktivní děj, zatímco v hledišti propadají hrdinové pochybnostem, do jaké míry ho mohou a smějí ovlivňovat.“ Dlouhé, často různě zvlněné a deformované řady plyšových sedadel, otočené tu čelem, tu zády ke skutečnému publiku, a různé formy práce se stylizovaným jevištěm, které se v průběhu děje objevuje na různých místech a v rozmanitých souvislostech, dávaly až doposud této jednoduché charakteristice za pravdu. Bylo tomu tak tedy i v inscenaci předposlední části tetralogie, jíž se stal v obnovené premiéře dne 22. ledna 2017 Siegfried?

Skutečností je, že v tomto případě udělal Willy Decker jakýsi úmyslný krok stranou. V Rýnském zlatě i Valkýře je těsně propojen svět bohů, nibelungovských skřetů, obrů a lidí; není tedy divu, že se o své místo na slunci, či chcete-li, v záři divadelních reflektorů, neustále přou a přetahují. Titulní hrdina Siegfried, s nímž se ve stejnojmenné operní kapitole příběhu setkáváme poprvé, byl však od dětství vychováván zcela stranou tohoto světa a je tedy třeba, aby ho teprve objevil… První dějství tak přesně v intencích tohoto vnímání skutečnosti začíná následovně: podlaha jinak téměř prázdné scény je nakloněna tak, aby její vyvýšený konec v hloubi jeviště připomínal vzdálený horizont. Na něm je možné vidět další jeviště, jehož plochu kompletně zaujímá obr Fafner, třímající velkou bílou kouli, představující alegorii jím ukořistěného rýnského zlata. Tento symbol své někdejší prohry sleduje muž v černém plášti a klobouku – vládce bohů Wotan (který si zde sám říká pouze Poutník), v tuto chvíli i režisér dobrodružství, které má právě začít. Pouhým pokynutím ruky způsobí, že se přední část scény uzavře sklápěcími stěnami ze tří stran tak, že vznikne uzavřený interiér jakési jeskyně. Kromě hromady židlí v koutě, několika černých školních tabulí a množství napůl zlomených mečů na zemi zde opravdu nic jiného není – snad až na ušmudlaného skřeta Mimeho v pracovním plášti neurčité barvy, k němuž zanedlouho přibude i jeho mladý chráněnec ve sněhobílém obleku jménem Siegfried. Plyšový medvěd v mládencových rukou dokazuje, že jeho majitel je v podstatě ještě dítě. Mime mu také na jeho žádost objasňuje jeho původ za pomoci maňásků, ale když vyjde najevo, že Nibelung není skutečným Siegfriedovým otcem, ztratí chlapec postupně o hračky zájem. Před svým odchodem z jeskyně naopak požádá Mimeho o další pokus o ukutí meče, jemuž by dal před medvídkem i maňásky s velkou radostí přednost…

Osamělý Mime v tomto snažení selhává a mnoho naděje mu do žil nevlije ani tajemný návštěvník – Poutník – který mu sdělí, že meč jménem Nothung může zhotovit jen ten, kdo „nikdy nepoznal strach.“ Po Poutníkově odchodu to ostatně pochopí i sám Siegfried. Přestože mu jeho pěstoun kreslí na tabule důkazy o své otcovské lásce i nebezpečích, číhajících mimo jeskyni, mládence tato „školní výuka“ téměř nezajímá a vrhne se sám do výroby meče. Za zvednutou deskou od jevištního propadla se skutečně kouří, čadí a lomozí tak, jako by tam opravdu hlavní hrdina pracoval v kovářské výhni, a na pozadí pomalu se rozestupující jeskyně dotváří tuto náladu rudé osvětlení. Když se scéna opět zcela otevře, má už Siegfried v rukou svůj blyštivý meč a na ztemnělém horizontu jeho další osudový úkol připomíná velká dětská kresba draka. První dějství tak titulního protagonistu provedlo od hravého dětství přes „školní léta“ a řemeslnou průpravu až k prahu dospělosti… K němu má však novopečený kovář přece jen ještě notný kus cesty.

Ve druhém dějství se totiž před námi znovu objevuje divadelní scéna, kterou jsme krátce zahlédli už na samém počátku. Za oponou se stylizovanou malbou lesa zde v podobě draka přebývá obr Fafner, jehož nejsou schopni připravit o zlato, mocný prsten a kouzelnou přilbici ani jediní dva diváci v ošuntělém sále: pokořený skřet Alberich a jeho někdejší přemožitel Wotan. I s právě příchozím Mimem si však slibují zásadní obrat v podobě drakova souboje se Siegfriedem: pokud by v duelu zahynuli obří plaz i mladý bojovník, mohlo by rýnské zlato opět změnit majitele… Nikdo z dobře ukrytých intrikánů však netuší, že čerstvý majitel Nothungu získá překvapivého spojence. Před Siegfriedem, snícím vleže o svých skutečných rodičích, se náhle otevře opona „Fafnerova divadla“ – a za ní se objeví on sám v chlapeckém věku. Jedná se právě o toho tvora, jemuž říká Wagner v originálním libretu „Lesní pták“. V pojetí Willyho Deckera se však Siegfried nesnaží marně porozumět řeči ptáků, ale v přeneseném smyslu sám sobě… Když hluk, který oba hrdinové tropí, probudí a přivábí draka (ze školních tabulí vytvořenou a dětsky stylizovaně pojatou obludu), Siegfried ho probodne a díky mimoděk ochutnané dračí krvi konečně pochopí, co mu Lesní pták – Chlapec sděluje. Tento „hlas krve“ mu nejprve přikáže zabít proradného otčíma Mimeho, aby pak oba Siegfriedové ruku v ruce vykročili k budoucnosti, kterou pro ně symbolizuje kus blankytně modré oblohy na pozadí.

Třetí dějství, které se odehrává na abstraktně řešené scéně, jejíž dominantou je svisle pukající obří bílá koule coby symbol blížícího se zániku, začíná znepokojivým Poutníkovým rozhovorem s bohyní Erdou. Amorfní bytost, promlouvající k Wotanovi z velkého kusu zmuchlané látky (snad opony), ležícího na zemi, skutečně nevěstí vládci bohů nic dobrého – a brzy nato se její slova změní ve skutečnost. Poutník je totiž snadno přemožen „dvojicí Siegfriedů“ a scéna, která se promění v širokou cestu za dalším nebeským blankytem, dává jasně najevo, že jim v další cestě za štěstím už nic nemůže zabránit.

Poslední obraz však představuje výrazně jiný výjev: přední část scény tvoří „nebesky“ pomalované jeviště, na němž leží jakási tajemná postava. Na pozadí můžeme vidět z předchozích dílů dobře známé hlediště, plné zvlněných řad červených křesel – a právě sem teď na své pouti dospěli velký a malý Siegfried. Ten malý se záhy ztratí za oponou s dalším motivem nebe a mraků, protože už ho zkrátka není zapotřebí – velký Siegfried totiž definitivně dospěl, když na své podivuhodné cestě došel nejen na ono theatrum mundi, jež známe z Rýnského zlata a Valkýry, ale nalezl v oné tajemné postavě i svou životní lásku – Brünnhildu.

Uvedená alegorie dospívání, sebepoznávání a uvědomování si vlastní role v životě (či v Deckerově režii v divadle) by se samozřejmě neobešla bez představitelů, schopných své role ztvárnit na odpovídající pěvecké i herecké úrovni. Někteří si své role zopakovali z předchozích částí Ringu: Poutníkem-Wotanem se tak stal opět spolehlivý basbarytonista Markus Marquardt, jehož kultivovaný vokální projev i ušlechtilý vzhled po celou dobu dokonale vykresloval vládce bohů, který se ovšem pod touto fasádou neštítí ani přízemního pletichaření či vydírání. Skvělým způsobem se opět vrátil k roli Mimeho neobyčejně talentovaný tenorista Gerhard Siegel. Pokud chceme hovořit o skutečně „komplexně vytvořené postavě“, pak patří Siegelův vychytralý, zákeřný, ale přece jen i trochu dojemný Siegfriedův vychovatel v celkovém obsazení k předním adeptům na toto označení. V malé roli Fafnera byl nejprve slyšet a na moment pak i vidět vynikající basista Georg Zeppenfeld (drak se po zásahu meče doslova rozpadne a změní se opět v mohutně vycpaného obra). A z předchozí Fricky se do pěvecky jisté Erdy vtělila výrazná mezzosopranistka Christa Meyer.

Z „nováčků“ se zejména jinak renomovaný basista Albert Dohmen v roli Albericha nevyhnul srovnání s brilantním Tomaszem Koniecznym, který v téže roli doslova exceloval v Rýnském zlatě. Dohmenův výkon byl oproti tomu Konieczneho pěvecky i představitelsky o poznání šedivější a matnější, nutno však poznamenat, že Alberichova úloha v Siegfriedovi není ani zdaleka tak rozsáhlá a atraktivní, jako je tomu v Rýnském zlatě. Vynikající dojem, který zanechala v prosincové premiéře Hoffmannových povídek jako Olympie, naopak potvrdila v pěveckém partu Lesního ptáka mladičká lyrická sopranistka Tuuli Takala (zatímco na scéně ztvárnil obdivuhodným způsobem tohoto „malého Siegfrieda“ Emilian Antoci).

Samostatně je pak třeba zmínit představitele Siegfrieda a Brünnhildy, protože pochopitelně právě oni budili v publiku ta největší očekávání. Američan Stephen Gould si už dávno vydobyl post jednoho z nejvšestrannějších dramatických tenoristů, a tak na něj můžeme narazit na nejvýznamnějších světových scénách nejen ve stěžejních wagnerovských či straussovských rolích, ale například i jako na Cania či Otella (v této úloze konečně vystoupí Gould v Drážďanech už koncem února). Právě Siegfried patří v galerii Wagnerových tenorových hrdinů k těm nejnáročnějším a tím spíše je třeba konstatovat, že Stephen Gould se s touto výzvou „popral“ více než důstojně. Pravda, rozložitý pěvec není právě ideálním předobrazem mladíka na prahu životních dobrodružství, ale herecky si s rolí poradil poměrně věrohodně a díky své příkladné pěvecké technice i rozumnému hospodaření se silami se stal přirozeným hrdinou večera. V závěrečném duetu s Brünnhildou už byla na Gouldovi únava přece jen znát, nicméně to byl snad výkon fenomenální Niny Stemme, díky níž se tenorista vypjal k úctyhodnému finále. Stemme pak dokázala na malé ploše vykouzlit další nádherně kompaktní obraz jevištní postavy – a její kovově zbarvený soprán opět prokázal, že je to jeden z nejkrásnějších ženských wagnerovských hlasů současnosti.

O výkonu Staatskapelle pod vedením Christiana Thielemanna jsem se v superlativech vyjadřoval už v ohlasech na Rýnské zlato a Valkýru. V případě Siegfrieda mohu tedy jen doplnit, že mi dirigentovo analyticky precizní pojetí opět otevřelo dosud netušený význam hudebních motivů na místech partitury, kde jsem je dříve buď nevnímal, nebo jim nepřikládal význam, jaký jim náleží. O bohatství Wagnerových hudebních nápadů pak svědčí v Siegfriedovi více než v jiných částech Ringu také pasáže, v nichž vykresluje zvuky a krásy přírody, nemluvě o dramatické podmalbě „dračích“ scén ve druhém dějství. Způsob, jakým tuto rafinovaně instrumentovanou hudbu dokáže Staatskapelle zprostředkovat, je zkrátka bezkonkurenční a přiznám se, že právě Thielemannův perfekcionismus, díky němuž má doslova každá nota svůj význam a nehrozí, že by „spadla pod stůl“, mi pomohl udržet maximální pozornost po dobu více než pětihodinového představení…

Jak bylo řečeno na začátku, konkrétní data samostatných uvedení Soumraku bohů se dozvíme až po odtajnění plánů příští sezony Semperovy opery. Co je ale možné prozradit už dnes, jsou termíny provedení celého Ringu v Drážďanech. Už dnes je možné si objednat vstupenky na kompletní cyklus ve dnech 13. až 20. ledna nebo 29. ledna až 4. února 2018. V titulních rolích je hlášeno obdobné obsazení jako v předchozích představeních, pouze v úlohách Siegfrieda a Brünnhildy by se měli objevit Andreas Schager a Petra Lang. Základními devizami drážďanského Prstenu jsou ovšem v každém případě režie Willyho Deckera a hudební nastudování Christiana Thielemanna a vidět a slyšet „jejich“ kompletní tetralogii v průběhu jediného týdne bude jistě zážitkem, na jaký se nezapomíná… Nezapomeňte tedy ani vy, jak to máme z Čech do Drážďan blízko – a nově po dokončení dálnice D8 dokonce ještě blíž…

Hodnocení autora recenze: 90%

Richard Wagner:
Siegfried
Hudební nastudování, dirigent: Christian Thielemann
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau
Dramaturgie: Klaus Bertisch
Sächsische Staatskapelle Dresden
(koprodukce Semperoper Drážďany/ Teatro Real Madrid)
Premiéra 23. března 2003 Semperoper Drážďany
(psáno z obnovené premiéry 22. 1. 2017)

Siegfried – Stephen Gould
Mime – Gerhard Siegel
Der Wanderer – Markus Marquardt
Alberich – Albert Dohmen
Fafner – Georg Zeppenfeld
Erda – Christa Mayer
Brünnhilde – Nina Stemme
Waldvogel – Tuuli Takala

www.semperoper.de