Konzervatoř Duncan Centre v čase koronavirovém: otázky a výhledy

Působíte dlouhodobě jako pedagožka na taneční Konzervatoři Duncan Centre. Jak funguje škola zaměřená na tanec během koronaviru?
Vzdělání se odehrává nyní distančně, nejčastěji prostřednictvím GoogleMeet. Stejně se odehrávají i pedagogické porady, eventuálně „vizity“ vedení na vyučovací hodině. To na samotném obsahu mého předmětu – dějiny tance – mnoho nemění. Skládá se z mých přednášek, diskuzí se studenty, jejich občasných písemných esejí. Složitější je to zajisté s  praktickými skupinovými tanečními hodinami. A také s vlastní choreografickou tvorbou studentů, tedy s vytvářením jejich vlastních autorských děl. Studenti jsou na Duncan Centru vedeni tak, aby přemýšleli choreograficky. A to od prvních etud v prvním ročníku až po tvorbu větších choreografií – v maturitních a absolventských pracích závěrečných ročníků. To znamená, že složité je to v současné době u nich bohužel právě v tom, co je pro ně to zásadní.

Pro praktickou část výuky využívají taneční pedagogové někdy i v této době divadelní sál Duncan Centra. Ten odjakživa slouží jako divadlo pro tanec pro veřejnost a zároveň jako hlavní sál pro trénink a tvorbu. Zde jsou pospolu pedagog a hudebníci. Odsud nebo ze svých domovů se také pedagog distančně spojuje se studenty.

Zásadou na Konzervatoři Duncan Centru – tak jak to bylo nastaveno zakladatelkou, paní Evou Blažíčkovou – je, že se pracuje při živé hudbě dobrých muzikantů. Takže – v tomto sále se teď za koronamoru nacházejí pouze hudebníci a pedagog, který je prostřednictvím počítače spojen se studenty, kteří jsou ve svém domácím prostředí. Takže – Per aspera ad astra. Studenti pracují na sobě i sami – doma a vůbec, kde se dá. Oni i jejich pedagogové musí být flexibilní a vynalézaví. Předpokládám, že to může občas být znervózňující. Možná také občas zbytečně dobrodružné. Zejména pokud jde o kapitolu „tvorby“.

To musím trochu vysvětlit – Konzervatoř Duncan Centre byla založena jako ústav, kde (jak už jsem nadhodila) se nevychovávají studenti pouze k technickým tanečním dovednostem, nýbrž k tvorbě, tedy k tanečnímu autorství. Jsou vychováváni jako budoucí tanečníci a choreografové. V tom je právě Konzervatoř Duncan centre unikátní.

Co je tedy nového v Duncan Centre, jak si škola dnes stojí?
Lépe už bylo. Za vedení paní ředitelky Lisnerové škola ztratila svou svobodomyslnou, jakkoli ukázněnou atmosféru. Začala tu panovat i určitá vzájemná nedůvěra. Školu už opustilo nebo bylo odejito pár perspektivních, inteligentních zralých i mladých pedagogů. Zakladatelku školy, paní Evu Blažíčkovou, paní ředitelka Lisnerová doslova vyštvala! Ta za sebou po jejím prvním roce ve vedení práskla hlasitě dveřmi…

Již léta mám na srdci vzdělanostní úroveň tanečníků a to si přála i Eva Blažíčková. S ohledem na to, aby byli tanečníci schopni získat větší respekt kulturní společnosti pro taneční umění. Přála bych si pro ně proto co nejvzdělanější, kultivované, osvícené a svobodně smýšlející pedagogy, na které můžeme jako konzervatoř dosáhnout. – Je to jen korálek, ale pro příklad. Eva Blažíčková zavedla po otevření konzervatoře jako předmět i latinu, jejíž znalost určitým způsobem nobilizuje. Za paní Romany Lisnerové nesmí latina přes práh. – Úhrnem: Rozhodně nyní na Konzervatoři Duncan Centre vládne více byrokracie než tvůrčí svobody a inspirace. A sklon k „dohlížet a trestat!“

Někteří se snažíme s touto situací bojovat. Nemůžeme se s ní smířit. Nemůžeme dopustit, aby byla devalvována hodnota, kterou vytvořila zakladatelka Eva Blažíčková a generace tanečních umělců z řad jejich žáků.

Jak se daří v Duncan Centre uchovávat odkaz její zakladatelky Evy Blažíčkové a/nebo Isadory Duncan?
Na konzervatoři učí, jak jsem řekla, taneční pedagogové z řad přímých žáků Evy, a další, ti kdo pochopili a chtějí podporovat její misi. V nich je stále naděje a pravděpodobnost zachování odkazu a kvality.

Nadčasovost tohoto odkazu spočívá – podobně jako u samotné Isadory Duncan – v již zmíněném spojení tanečníka a tvůrce tance v jedné osobě, v autorství tanečníka. Takovým autorstvím se museli vyznačovat dávní tanečníci – živelní, autorští – dobývající tanec ze svého těla, z nálady chvíle, roční doby, deště a hromů a blesků, neklidu duše, touhy na roztrhání, z tušení toho, co lidskou bytost přesahuje, z úcty k vesmíru a strachu z nekonečna. Tanec jako metafyzický i existenciální postoj.

A aby mi bylo dobře rozuměno: dnešní duncanovští tanečníci netančí „jako“ Isadora Duncan, nýbrž tančí „v jejím duchu“. S její tvůrčí, s výrazovou svobodou, autorsky reagují na dnešní svět a stav své duše a těla v dnešním světě, se stejným hvězdným nebem nad námi jako tanečník (a autor svého tance), náš prapředek…

Aktuálním tématem je konkurz na nového ředitele/ředitelku školy? To není úplně obvyklá situace, proč se konkurzem zřizovatel školy nyní zabývá?
Současná paní ředitelka je kontroverzní osobou. Vyvolává kritiku řady lidí z pohledu úrovně uměleckého vedení školy, z pohledu přístupu ke zkušeným pedagogům a v dalších ohledech. Proto došlo k bezprecedentní situaci, kdy školská rada využila svého oprávnění ze zákona a jednomyslně vyzvala magistrát k jejímu odvolání, resp. vyhlášení konkurzu na její místo. Po pravidelné obměně členů školské rady, kdy se například členem stal i pan Šimral, pražský radní pro školství – což považuji za signál toho, že si i vedení Prahy uvědomuje závažnost situace – se na výzvu magistrátu opět školská rada vyjádřila tak, že setrvává na svém kritickém stanovisku. Pročež vyhlásil magistrát konkurz na ředitele Duncan Centra. Podle mých informací bude paní ředitelka znovu kandidovat a do konkurzu se přihlásil i známý tanečník a choreograf Petr Tyc. Na druhé straně jsem si vědoma, že má paní ředitelka Lisnerová na magistrátu a jistě i ve výběrové komisi na své straně silnou vlivovou skupinu z čistě pedagogického prostředí, nikoli z tanečního, která ji bude podporovat.

Nyní jde opravdu o hodně; o samu budoucnost Konzervatoře Duncan Centre, významné školy pro výchovu tanečníku současné tanečné scény v Čechách. O to, aby konzervatoř vysílala do světa tvořivé, inspirované, svobodomyslné a svobodné, důstojné, velkorysé osobnosti. Ne lidi pokořené a zpovykané.

Nemá škola ambice obnovit v budoucnu Festival Nové Evropy/Cenu Jarmily Jeřábkové?
O tom nic nevím. Tento festival byl dílem Evy Blažíčkové a s ní také skončil. Měl zajímavou koncepci – byl určen pro státy „nové Evropy“, to znamená ty státy, které se tehdy právě probouzely ze zlého snu sovětského područí. Myslím, že stávající vedení by nemělo o něco takového ani zájem ani know-how. Což je jenom dobře; neumím si to vůbec představit. Je také pravda, že doba se od založení mezinárodní Ceny Jarmily Jeřábkové, na níž určitě ráda vzpomínám, hodně změnila. A to v tom smyslu, že v současnosti je značně „přefestivalováno“. Zdá se, že je snadnější dostat grant na „festival“ než na „dílo“. Festival tím přestává být událostí; což má být ale právě jeho hlavní účel. Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. A tento festival by byl také nemyslitelný bez osoby Evy Blažíčkové.

***

Taneční publicistka a režisérka Nina Vangeli byla dlouholetou vedoucí undergroundové divadelní skupiny sedmdesátých a osmdesátých let, pracující ve stylu fyzického divadla. V této době vznikly inscenace jako Requiem (na hudbu Antonína Dvořáka), Mezopotamie (na verše Richarda Weinera) a Bardo Thedol podle Tibetské knihy mrtvých. (přečtěte si více…)