Dvě vdovy na tenise v Liberci?

Smetanova opera o dvou vdovách je značným inscenačním oříškem, který dělá vrásky interpretům, jež si její obtížnost připustí. Kdysi (v roce 1868) se Bedřich Smetana už po svých Braniborech v Čechách, Libuši, Daliborovi a Prodané nevěstě nechal v Prozatímním divadle okouzlit francouzskou konverzační komedií Jeana-Pierra Feliciena Mallefilla Dvě vdovy přeloženou Emanuelem Züngelem, který mu posléze vytvořil libreto pro operu téhož jména. Po premiéře v Prozatímním divadle (1874), kde byl ředitelem opery, Smetana dílo přepracoval do jeho dnešní podoby. Podobně jako kdysi v Prodané nevěstě zhudebnil mluvené recitativy a ponechal jen Ladislavův proslulý melodram.

Hudební složku Dvou vdov svěřilo liberecké Divadlo F. X. Šaldy hostujícímu Robertu Jindrovi, který tuto operu nastudoval před čtyřmi lety v Národním divadle. O své cestě k hudbě Dvou vdov si dirigent na Opeře plus zajímavě povídal s Vojtěchem Babkou, čtěte zde. Jejich rozhovor mi do jisté míry zodpověděl některé otázky, které mě napadaly během představení. Především mě překvapilo už na začátku opery, konkrétně hned při předehře, že dirigent volí, jistě ve snaze oživit Smetanův hudební jazyk, velmi zvláštní mnohočetná sforzata a neustále se opakující záměrné kolísání dynamiky, kterému jako by se orchestr nedokázal plně přizpůsobit. Předehra tím získala jistou roztříštěnost a fragmentárnost. Určitá nevyrovnanost Jindrova pojetí Smetanovy hudby se však v průběhu představení zklidnila a zejména druhá polovina opery působila svěže, souzněla se specifikou skladatelovy hudby, a dokonce ji osobitě oživila. Smetanovy Dvě vdovy si ponechávají lehkost francouzské konverzačky jenom tehdy, když jim to interpreti dovolí.

Pro zachování konverzační lehkosti se rozhodl režisér Jan Antonín Pitínský udělat hodně. Místo do měšťanského či vlastně spíš vesnického „salonu“ nás zavedl na tenisový kurt. Zpočátku ve velkoplošné filmové podobě zápasu, který pozoruje sbor a Toník s Lidkou, pak přímo na kurt bíle nalajnovaný na ploše jeviště, s množstvím detailně vyhrávaných akcí, s rozhodčím na empiru a se dvěma hráčkami – jedna v bílém a druhá v černém. Karolina září v bílé, ale černá Anežka za ní v ničem nezůstává pozadu. Je sice trošku zamyšlenější, ale stejně pohotová a vtipná, neobyčejně bystře reaguje, zapojuje obličejovou mimiku, pohybuje se vskutku volně, ač má předvádět, že tenis není tak úplně její parketou. Poprvé jsem viděla sólistku Národního divadla Danu Burešovou v takto detailně herecky rozehrané a naprosto uvolněné podobě – děkujeme, pane Pitínský!

Svobodomyslnější Karolina zůstává ve stínu osobnostně zralé Anežky, které jen výčitky svědomí dlouho nedovolují, aby projevila svou bohatou citovost a připustila možný happy end svého vztahu k Ladislavovi. Karolinu trošku, záměrně, upozadil kostým, protože svou tenisovou bělost vymění za barvu modrého pokoje nebožtíka milostpána plukovníka. To Anežka je elegantní dáma, ať už v černé či v květinové róbě, její siluetu korunuje klobouk se širokánskou krempou. Věra Poláchová zahrála svou umírněnou Karolinu velmi decentně, jejímu hlasu se však návrat k výrazně lyričtější roli (po Rusalce nebo Thaïs) na premiéře příliš nedařil. Dušan Růžička příjemně překvapil rozsahem svého hlasu i stoupající úrovní pěveckého projevu, který získává na znělosti a postupně patrně nabude také větší legatovosti a hladkosti melodické linky. Hostujícího Zdeňka Plecha rozhýbal režisér do dosud nevídané rozpohybovanosti a mimické sdělnosti – děkujeme, pane Pitínský!

Ve Dvou vdovách mne vždycky znovu zaskočí výstup Lidky a Toníka – jako by se Smetana najednou propadl do komické řachandy. V této inscenaci mi tato dvojice poprvé splynula s operou. Proč? J. A. Pitínský uvádí Toníka a Lidku do dění hned od samého začátku. Odlišně kostýmovaní ve stylu Kolombíny a Pierota z komedie dell’arte tvoří zpočátku „němou“, skoro až taneční dvojici. Jsou vytčeni před závorku jako bezproblémoví poetičtí mladičtí milenci (velmi půvabní Sergey Kostov a Soňa Godarská), o stupeň jinde než vdovy a Ladislav.  Nemají žádné starosti, zatím si jen šťastně hrají. Děkujeme už potřetí, pane Pitínský!

Tenisové první dějství je vskutku hravé. Po stránce pohybové i výrazové udělali členové sboru spoustu práce, naučili se tenisové pohyby s quasitenisovými raketami (vdovy mají ty pravé sportovní), provázely je frajkumšty s tenisovými míčky, které připevněny magnety na tazích visí jako jakýsi nebeský baldachýn. Výtvarní virtuózové manželé Rusínovi – scénograf Tomáš a tvůrkyně kostýmů Zuzana Štefunková-Rusínová – vytvořili pro druhé dějství kouzelný modrý pokoj, v němž byly modré i kostýmy a rekvizity. Tady probíhá děj opery se vším všudy, se vší vážností, kterou poskytuje milostný trojúhelník, jehož součástí se stane Karolina (prý jen z vrozené hravosti a chuti manipulovat osudy zbývající dvojice). Důmyslný rébus s proměnami scény a s překvapivými gagy, které nás spolehlivě rozesmály. Gagy nadlehčují průběh až šachově rozehrané partie, jež by mohla skončit matem, kdyby nebyla Karolina Ladislavem galantně a s jemnou nonšalancí tak trochu odkázána do patřičných mezí. Konečná veselice, projevující se jako skutečné dožínky (obilí!) je milou tečkou za chytrou, vtipnou a zábavnou konverzační operou.

Děkujeme všem účinkujícím za cílevědomou a jistě komplikovanou spoluúčast na inscenaci, ale především za jejich všeobecnou hravost a muzikalitu!

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování
Dirigent: Robert Jindra (alt. Josef Kurfiřt)
Režie: Jan Antonín Pitínský
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Sbormistr: Miriam Němcová, Josef Kurfiřt
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 15. prosince 2017 Šaldovo divadlo Liberec

Karolina – Věra Poláchová (alt. Soňa Godarská)
Anežka – Dana Burešová (alt. Lívia Obručník Vénosová)
Ladislav Podhájský – Dušan Růžička (alt. Martin Šrejma)
Mumlal – Zdeněk Plech (alt. Pavel Vančura)
Toník – Sergey Kostov
Lidunka – Soňa Godarská (alt. Krystýna Vylíčilová)

www.saldovo-divadlo.cz