Elisabeth Schwarzkopf, ale i Fidel Castro a Donald Trump v Operním kukátku

Lucie z Lammermooru zpívá z kolečkového křesla
Známou německou herečku a režisérku Katharinu Thalbach, která svůj profesní zájem dělí mezi činoherní herectví a činoherní a operní režii, nezaskočil úraz hlavní představitelky náročné koloraturní role v Donizettiho Lucii z Lammermooru, která si několik dní před premiérou přetrhala vazy. Přepracovala v krátkém čase režii tak, že hlavní představitelka Anna Virovlansky, ruská koloraturka, narozená v Sankt Petěrburgu, se celé představení pohybuje na kolečkovém křesle a její handicap je integrální součástí zápletky.

Navíc režisérka operativně přidala tmavě zahalenou postavu Luciiny matky, která Lucii většinu času mlčky provází (a také příležitostně tlačí její křeslo). Thalbachové režijní debut v lipské opeře i výkon hlavní představitelky (s premiérou 26. listopadu 2016) sklidily velký ohlas.

Romeo a Julie tentokrát od Zingarelliho
Opera Giulietta e Romeo italského skladatele Niccola Antonia Zingarelliho (1752-1837) z roku 1796 měla premiéru v Rokokotheater ve Schwetzingenu 25. listopadu 2016. Místní dramaturgie zařadila další titul do řady neapolské opery, kam tento italský skladatel, zřejmě jako poslední příslušník tohoto historického operního typu, patřil. Dosud zazněla operní díla Scarlattiho, Porpory a Jommelliho v rámci cyklu Winter in Schwetzingen.

Tříaktová tragedia per musica s libretem Giuseppeho Maria Foppy sice vychází z dobově populárního zpracování Shakespearova dramatu pro francouzská jeviště Jeana-Françoise Ducise Roméo et Juliette z roku 1772, ale přesto stojí pozoruhodně blízko původní předloze – mnohem blíž než naprostá většina tehdejších oper na Shakespearovy náměty. Původní obsazení titulních rolí je nevšední – ve slavné světové premiéře v Teatro alla Scala Romea zpíval Girolamo Crescentini, italský kastrát-sopranista. Obdivovaný zpěvák nebyl zcela spokojen se Zingarelliho kompozicí a pro sebe si složil virtuózní árii Ombra odorata, která se záhy po premiéře stala mnohem populárnější než celá opera. Julii pak ztělesnila další slavná interpretka Josephina Grassini, altistka, kterou jako zpěvačku i jako ženu obdivoval sám Napoleon. Vedle role Romea předepsal skladatel i další roli pro kastráta (přítel obou znepřátelených stran Gilberto, který v sobě spojuje charaktery Merkucia i pátera Lorenza).

Inscenace je skvěle obsazena. V hlavní roli Romea září kontratenorista (sopranista) korejsko-amerického původu Kangmin Justin Kim, který vedle barokního repertoáru také na scéně zpíval i Idamanta (Stadttheater Giessen), Cherubína (Heidelberg) a Sesta (Montpellier) v Mozartových operách, což představuje jedno z průlomových obsazení v partech, které byly svěřovány ženským interpretkám. Velmi nadějná anglo-francouzská mezzosopranistka Emilie Renard dává Giuliettě nejen osobitý témbr, výjimečné herecké nasazení, ale i kultivovaný stylový projev. Třetí hvězdou představení je kontratenorista Terry Wey v roli Gilberta. Zpěváka známe z vystoupení z Prahy z oratorních projektů Collegia 1704 Václava Lukse.

Dílo nastudoval Philharmonische Orchester Heidelberg pod taktovkou Feliceho Venanzoniho. Premiérové publikum bylo při prvním provedení 25. listopadu 2016 poněkud rezervované, což mohlo být způsobeno i přenesením příběhu do současnosti, na konci představení pak ale byla inscenace živě aklamována. Nedá se předpokládat, že by se Zingarelliho zhudebnění stalo trvalou součástí operního repertoáru (již vzhledem k náročnosti obsazení titulních rolí), ale zajímavě doplňuje obraz shakespearovských oper raritním titulem při letošním shakespearovském výročí.

Prsten Niebelungův v Melbourne
Melbournská opera připravila tři kompletní cykly Wagnerovy tetralogie, které jsou provedeny od 21. listopadu 2016. Některá představení začínají nečekaně brzo, Valkýra a Siegfried z prvního cyklu již v 15 hodin. Řada rolí je obsazena předními wagnerovskými interprety se zkušenostmi z Bayreuthu. Americká vysokodramatická sopranistka Lise Lindstrom zpívá Brünnhilde (a je to vůbec první kompletní cyklus, ve kterém tuto roli ztvární), Stefan Vinke Siegfrieda a James Johnson Wotana. Řada středních a menších rolí je obsazena americkými i domácími pěvci. Pečlivé hudební nastudování je dílem Pietari Inkinena, který diriguje sestavený orchestr Melbourne Ring Orchestra. Neil Armfield navrhl jednoduchou a přehlednou režijní koncepci, která vychází z působivé výtvarné podoby scény Roberta Cousinse. Mýtus je inscenován s důrazem na tematizaci živlů (především ohně a vody) bez zbytečných aktualizací.

Premiéra Lásky zdaleka v Met
Metropolitní opera chystá operu L’Amour de loin (Láska zdaleka) z roku 2000 finské skladatelky Kaiji Anneli Saariaho (narozena 1952), která v současnosti žije již druhou dekádu v Paříži. Inscenace v několika ohledech budí velký zájem médií. Prvním aspektem je osoba komponistky, a to poněkud v mimohudebním ohledu, v současnosti tolik zdůrazňovaném genderovém přístupu se totiž jedná o operní dílo teprve druhé skladatelky na první americké operní scéně od roku 1903, kdy byla na scéně newyorské Metropolitní opery provedena jednoaktová opera Der Wald (Les) anglické skladatelky Dame Ethel Mary Smyth (1858-1944), která spojovala romantickou milostnou zápletku se silnou tematizací titulního přírodního prostředí.

Pětiaktová opera Láska zdaleka vznikla na francouzské libreto předního francouzského literáta Amina Maaloufa (narozen 1949), libanonského spisovatele píšícího francouzsky, který po vypuknutí občanské války v Libanonu emigroval do Francie. Píše romány i odborná historická díla, z jeho próz byl do češtiny přeložen historický román ze sedmnáctého století Baltazarovo putování. Zájem především o středověkou historii a kontakt evropských a sousedních kultur jsou hlavními znaky jeho kultivované tvorby. Příběh opery, vyžadující pouze tři zpěváky, se vrací ke skutečné historické postavě trubadúra Jaufrého Rudela a jeho lásce ke Clémence, hraběnce z Tripolisu, která silně inspirovala i jeho truvérskou poezii ve dvanáctém století.

Premiéra opery na salcburském festivalu v roce 2000 pod taktovkou Kenta Nagana s prvotřídním obsazením potvrdila vůdčí postavení skladatelky na operním jevišti – chtě nechtě ji musíme označit za nejúspěšnější operní skladatelku současnosti. Mezi skvělým obsazením (barytonista Dwayne Croft jako Jaufré a sopranistka Dawn Upshaw jako Clémence) sklidila velmi kladný ohlas i česká mezzosopranistka Dagmar Pecková jako Poutník, zprostředkovávající vzkazy mezi oběma zamilovanými na dálku. Druhým významným lákadlem inscenace je režie Kanaďana Roberta Lepage, který se vrátil jako režisér na scénu Metropolitní opery po ultramoderní a technicistní koncepci Wagnerova Prstenu Niebelungova, který byl inscenován od sezony 2010/2011 a představoval jeden ze světových inscenačních mezníků (byť náročná inscenace čelila řadě technických problémů).

Robert Lepage patří k nejinspirovanějším režijním osobám současného světového divadla (jak činohry, tak opery) a umělecky nezanedbatelné nejsou ani jeho výlety do filmového světa, ostatně filmové projekce jsou nedílnou součástí jeho divadelních inscenací. Jeho nejnovější inscenace, připravená ve spolupráci se scénografem Michaelem Currym a autorem videoprojekcí Lionelem Arnouldem, vznikla v koprodukci s operní scénou v kanadském Québecu, městě, kde vyrostl. Inscenace byla uvedena na québeckém operním festivalu 30. července 2015 a pak ve třech dalších srpnových reprízách.

Newyorská inscenace je obsazena sopranistkou Susannou Phillips v roli Clémence, která byla napsána pro americkou sopranistku a premiérovou interpretku Dawn Upshaw (známou pro čistotu a ušlechtilost tónu), basbarytonistou Ericem Owensem (známým jako Aberich z Prstene Niebelungova) a mezzosopranistkou Tamarou Mumford jako Poutníkem, která jako jediná v obsazení vystoupila i v kanadské inscenaci. Dirigentkou (což je ostatně také řídkým úkazem v Metropolitní opeře) je Finka Susanna Mälkki, specializující se na soudobou hudbu. Dirigentka mimo jiné byla prvou ženou za dirigentským pultem Teatro alla Scala při světové premiéře Quartettu Lucy Francesconiho v roce 2011. Opera, dedikovaná intendantovi Gerardu Mortierovi (zemřelému roku 2014), který inicioval kompozici opery i její salcburskou světovou premiéru, bude mít newyorskou premiéru 1. prosince 2016. Prvá série představení potrvá do 29. prosince 2016 a český divák má možnost zhlédnout přenos v sobotu 10. prosince 2016. Přenos ale bude k dispozici jen na vybraných místech, titul je pro českého diváka zcela neznámý. Bude tedy zajímavé, jaká bude návštěvnost v pětadvaceti krajských a okresních městech České republiky.

Hlavní představitelé využili v New Yorku příležitosti k uspořádání koncertu. Susanna Phillips a Eric Owens plánovali 6. listopadu odpolední koncert v Zankelově sálu v Carnegie Hall. Zpěvák pak ale musel zrušit svůj program a sopranistka za doprovodu pianistky Myry Huang předvedla program sestávající z písní Mozarta, Martiniho a především Faurého a Schuberta.

Fidel Castro a opera
V pátek 25. listopadu 2016 zemřelý kubánský vůdce Fidel Castro (1926-2016) sice dával přednost baletnímu umění, ale ještě za svého života (konkrétně roku 1992) se stal operní postavou v operní fantazii Američana Anthonyho Davise Tania.

Libreto mísí skutečný příběh bohaté dědičky Patty Hearst, která se po svém únosu přiklonila k teroristické stezce, a politickou satiru i výsměch současnému konzumnímu stylu. V premiéře 17. června 1992 na American Music Theater Festival ve Philadelphii roli kubánské politické špičky ztělesnil John Duykers. Tenorista vytvořil roli, která obsahuje i milostný duet s prezidentskou manželkou Betty Ford, jako dvojroli společně s partem Otce. Není bez zajímavosti, že pět let předtím tentýž zpěvák vytvořil ve světové premiéře jinou politickou ikonu dvacátého století – Mao Ce-tunga v opeře Johna Adamse Nixon in China v premiérové inscenaci Houston Grand Opera.

Donald Trump a opera
Donald Trump sice na operní jeviště zatím nevstoupil, ale s jeho stavebními aktivitami je třeba připomenout přelomovou inscenaci Mozartovy opery Figarova svatba režiséra Petera Sellarse z roku 1988. Tu inscenátoři umístili do luxusního apartmánu v dvaapadesátém poschodí budovy zvané Trump Tower, tehdejšího symbolu zbohatlictví. Na nápad vzpomíná sám režisér v rozhovoru pro The New York Times, který najdete zde .

Nahrávka týdne

Elisabeth Schwarzkopf: The Complete 78 RPM Recordings, Die Schellack-Ära 1946-1952. Warner Classics 4488032, 2016 (5 CD). Poprvé jsou k dispozici v úplnosti nahrávky na šelakových deskách z poválečného období, které nahrála legendární německá sopranistka Elisabeth Schwarzkopf (1915-2006). Toto období se kryje s jejím vídeňským angažmá, londýnskou smlouvou s Covent Garden a zahájením hostování na světových scénách (kromě Metropolitní opery v New Yorku, kam mohla vstoupit až roku 1964). V roce 1946 se také poprvé setkala s vlivným producentem vážné hudby Walterem Leggem, který se v roce 1953 stal jejím manželem. Získala exkluzivní nahrávací smlouvu s labelem EMI a díky uměleckým schopnostem i obratné marketingové strategii se záhy stala jednou z největších hvězd operního nebe. K tomu jí dopomáhal i velmi atraktivní zjev. Na pěvkyni ale stále lpěl otisk spolupráce s nacistickým režimem, kterého se nezbavila až do konce svého života. Stala se světově uznávanou interpretkou mozartovského a straussovského repertoáru a v žánru písňové interpretace, především v německé oblasti, se stala nejvyšší autoritou.

Předkládaný soubor představuje sopranistku nejen ve známém repertoáru mozartovských hrdinek (Pamina, Donna Elvira, Konstanze), ale dává třeba nahlédnout i do lyrických partů Pucciniho oper (Mimi, Liù, Lauretta). Soubor obsahuje pětadvacet premiér na CD, mezi kterými nalezneme i některé kuriózní ukázky jako scénu z Wagnerova Tristana a Isoldy nebo několik dvojitých nahrávek téže árie z různých let a někdy v různých jazykových verzích (němčina/angličtina). Více než polovina nahrávek je ale věnována oratorní, kantátové a především písňové tvorbě, která záhy tvořila druhou základnu pro celosvětovou koncertní aktivitu. Skvěle působí například raná nahrávka Mozartova Exsultate, jubilate nebo anglických renesančních písní (Byrd, Morley).

Hlas mladé pěvkyně byl okouzlující a ještě mu chyběl pověstný osobitý manýristický výraz z pozdějšího období, který je částí posluchačů vítán jako nezaměnitelná kvalita jejího interpretačního stylu a druhou částí posluchačstva je pak odmítán jako příliš umělý výrazový prostředek. Po loňském souboru jednatřiceti CD s recitály a nahrávkami pro EMI, což bylo velkolepé uctění stoletého výročí narození pěvkyně, předkládaný soubor nahrávek představuje ohromující obraz mladé vokální hvězdy teprve v první fázi světové kariéry.

Operní úsměv
Americká sopranistka Lynn Strow Piccolo (narozena 1947) musela řešit při inscenaci Belliniho Normy v Teatro alla Scala v osmdesátých letech dvacátého století prekérní situaci přímo na scéně. Po dlouhém výstupu s Adalgisou zjistila, že se malý představitel jejího mladšího syna s Pollionem počůral přímo na scéně, zřejmě z dlouhého čekání.