Émile Zola a opera (1): Zola jako libretista

V dějinách hudby existuje jen několik přímých spoluprací velikánů světové literatury na operních libretech. Operní libretistika byla doménou básníků-specialistů a od počátků 18. století také divadelních rutinérů, spolehlivých poetů, často schopných přepracovat jakoukoliv látku v operní text, vyhovující dobovému vkusu. Teprve s nástupem operních libret v próze okolo roku 1900 se do tvorby libret soustavněji zapojují přední literární osobnosti. Je to velká škoda, že jsme se nedočkali libret od Shakespeara, Stendhala, Balzaca, Dostojevského, Tolstého, Kafky, Karla Čapka nebo Hemingwaye, ačkoliv mnohá díla těchto autorů byla později námětovým základem oper.

Ale přesto najdeme v dějinách několik příkladů, kdy se světově významný spisovatel nebo básník zapojil do operního života jako autor libreta. Molière napsal libreta pro hudební představení Jeana-Baptista Lullyho, Carlo Goldoni vytvořil řadu úspěšných libret z nichž mnohé byly zhudebněny vícekrát, Hugo von Hofmannsthal a Stefan Zweig spolupracovali s Richardem Straussem, Bertolt Brecht se spojil se skladatelem Kurtem Weillem. Dva velcí francouzští básníci Paul Claudel a Jean Cocteau tvořili operní a baletní libreta pro členy pařížské skladatelské Šestky i jiné skladatele. Libreta psali i Johann Wolfgang Goethe, Ivan Sergejevič Turgeněv, Colette, Getrude Stein a další. V českém prostředí bychom snad mohli uvést kvalitní libreta Jaroslava Kvapila a bohužel jen kratší práce Vítězslava Nezvala a Viléma Závady, které naznačují, jaké poetiky může dosáhnout kvalitní autor na specifickém poli operního libreta. Libretistkou se příležitostně zabýval i básník Jaroslav Vrchlický, ale z dnešního pohledu jde o práce značně prostřední a rutinní. Na druhé straně existují nekomponovaná libreta Jakuba Arbese, Jana Nerudy nebo Michaila Bulgakova.

Spisovatel a skladatel – Émile Zola a Alfred Bruneau
Vlastně nic nepředurčovalo Émila Zolu do pozice potencionálního libretisty (byť sám několik dramat napsal a jeho prózy byla také pro divadlo dramatizovány), kromě jeho soukromého obdivu k opeře a především přátelství se skladatelem Alfredem Bruneauem (1857–1934). Tito dva umělci, kteří patřili k různým generacím, se seznámili v březnu roku 1888 zásluhou společného přítele, belgického architekta Frantze Jourdaina. Bruneau, absolvent pařížské konzervatoře a studií u Julese Masseneta, toužil vytvořit díla na základě Zolových próz. Zola podle dochované korespondence skladatele dlouhodobě povzbuzoval a inspiroval. První dvě opery vzniklé na základě Zolových próz ještě zpracoval textově zkušený Louis Gallet, další díla pak vznikla již na původní Zolova libreta. Otázka možné spoluautorské účasti Emila Zoly na prvních operách La Reve (Sen, 1891) a L´Attaque du moulin (Útok na mlýn, 1893) ale zůstává otevřená. Zcela jistě promlouval do celkové dramaturgie libreta a někteří badatelé nevylučují ani jeho přímé – ale neuvedené a neveřejné – autorství (spoluautorství) ve spolupráci s Galletem, pod jehož jménem byly libreta v próze zveřejněna.

Opera Sen vznikla již tři roky po publikování Zolova stejnojmenného románu z rozsáhlého cyklů próz souborně označovaných jmény hlavních rodů Les Rougon-Macquart. Dosáhla slušného úspěchu při inscenaci v pařížské Opéra-Comique, kde byla uváděna ještě v první polovině 20. století. Záhy po premiéře byla nastudována i v dalších evropských městech, včetně několika německých scén v překladu Ludwiga Hartmanna. Galletovo libreto, vybírající si z románové předlohy dramatické a emocionální vrcholy, ovšem výrazně pozměnilo charakter některých postav a zdůraznilo mystické aspekty předlohy, včetně uvedení církevních obřadů na scénu ve 2. a 4. dějství. Příběh tajné lásky prosté vyšívačky a utajovaného syna biskupa se tak nestal dílem, které by uvedlo naturalismus na operní scénu, tím byla až Charpentierova opera Louise (1900) s vylíčením života bohémy a pařížských švadlenek.

Další Bruneaova opera Útok na mlýn, hudební drama ve 4 aktech, následovala již dva roky po premiéře Snu. Základem Galletova libreta je stejnojmenná Zolova novela, uveřejněná nejprve roku 1878 časopisecky, v roce 1880 pak ve slavné knize Les Soirées de Médan (Večery v Médanu), která shromáždila šest příběhů z nedávné francouzsko-pruské války. Soubor vydaný jen ve Francii ve statisícových nákladech obsahuje také slavnou Maupassantovu povídku Kulička. Samotný název sbírky je odvozen od místa, kde Zola vlastnil venkovský dům a jeho přátelé literáti se scházeli. Útok na mlýn je naturalistický příběh lásky mladého páru a zrady na lotrinském mlýně během války v letech 1870 až 1871. Hlavní hrdina Dominique musí předstírat spolupráci s pruskými okupanty a po několika zvratech se mlýn vrací do francouzských rukou, ale starý majitel mlýna je v závěru opery zastřelen.

Opera se po premiéře v Opéra-Comique na podzim roku 1893 rychle rozšířila na další evropská jeviště. Dosáhla do počátku první světové války takřka čtyřiceti inscenací. Hudebně opera vykazuje jak vliv italského verismu, tak názvuky na dílo Julese Masseneta, které se ostatně v díle jeho žáka Bruneaua ozývají opakovaně. Wagnerovská technika vzpomínkových motivů pak prohlubuje psychologii postav, motivací i situací. Útok na mlýn se tak v celkovém pohledu stal Bruneauovou nejúspěšnější operou, příležitostně uváděnou na francouzských jevištích i po II. světové válce. Látka Zolovy novely byla velmi atraktivní pro skladatele, kteří v devadesátých letech rádi využívali konflikt osobních hodnot se zájmy vlasti, tak jak to třeba ukazuje Massenetova opera Navařanka.

Třetím dílem spolupráce byla opera Messidor, provedená v únoru 1897 v pařížské Opeře. Jako jediný libretista je uveden pouze Emile Zola, což zřejmě značně poškodilo vyznění premiéry a další možnosti inscenování. Premiéra díla se konala v době vrcholící antisemitské aféry proti důstojníkovi Alfredovi Dreyfusovi, křivě obviněnému z vyzvědačství a velezrady. Zola se ho veřejně zastával a opakovaně dokazoval Dreyfusovu nevinu, což mu vyneslo značnou nenávistnou reakci u části francouzské veřejnosti.

Čtyřaktové drama Messidor, jehož titul pochází z názvu desátého měsíce francouzského revolučního kalendáře, vyniká nečekanou rozsáhlostí (hudba o délce 3 a čtvrt hodiny) a také zařazením symbolistního baletu Legenda o zlatě, který zaujímá celý první obraz třetího aktu (délka více než 25 minut). Právě tento baletní výjev, zcela vzdálený estetice naturalismu se stal nejznámějším hudebním číslem opery a příležitostně se objevuje na programu francouzských orchestrů. Libreto v próze je zpracováno podle Zolova původního námětu, nikoliv podle předchozí prozaické látky.

Námětem je venkovské drama chamtivosti, nenávisti a lásky v jihozápadní Francii (konkrétně department Ariége). Hlavními hnacími motivy děje jsou hledání zlatých žil v blízkých dolech, na které získal monopol místní boháč Gaspard, vražda jednoho z vesničanů, křivé obvinění a láska dvou mladých čistých lidí ze znepřátelených táborů. Hlavní myšlenkou díla je především ztotožnění zlata s kapitalismem, negace sociálního smýšlení a zlo, které přináší nakupení zlata a peněz lidem. Opera kvůli výše uvedené kontroverzi – a s ní spojenému tlaku veřejnosti a médií – přes premiérový úspěch, daný i vynikajícím obsazením, dosáhla jen malého počtu repríz. Dílo bylo nastudováno rok po premiéře ještě v Bruselu a roku 1903 v Mnichově v německém překladu. Forma libreta vyvolala širokou diskuzi nejen prolínáním naturalismu a symbolistních elementů, ale zejména zvoleným jazykem. Několik dní po premiéře skladatel osvětlil své názory v článku Vers ou prose (Verše nebo próza) pro noviny Figaro, a zřejmě tak dodal odvahy dalším skladatelům pro komponování oper na libreta ve volné próze.

Další dílo tandemu Bruneau – Zola čekalo na uvedení čtyři další roky. Čtyřaktové hudební drama L´Ouragan (Uragán) bylo uvedeno v premiéře v dubnu roku 1901 v Opéra-comique. Stejně jako v ostatních Bruneauových a Zolových opusech důležitou roli hraje konkrétní prostředí a region. V tomto případě je příběh vášně zasazen na ostrov Goël, zásadní roli má ale v námětu samo moře a jeho mýtická síla, podobně jako ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.

Na konci září 1902 ale Emile Zola náhle zemřel doma na otravu oxidem uhelnatým a dodnes není zcela jasné, zda se jednalo o nehodu, či snad byla jeho smrt zapříčiněna dalšími osobami vedenými záští v případě Dreyfus. Bruneau pak v roce 1903 přichází s nejosobnějším dílem – oratoriem Lazare (Lazar) na Zolův text podle starozákonní látky. V textu Zolovy poemy z roku 1896 zaznívají myšlenky na věčný klid ve smrti, který upřednostňuje před neklidem života. Zároveň reflektují určitým způsobem utrpení Alfreda Dreyfuse (byl obviněn již roku 1894) a zároveň zobrazují komplikovaný vztah Zoly jako autora i člověka ke křesťanství – nikoliv ke katolické církvi, se kterou byl spisovatel v trvalém rozporu. Ostatně katolická církev v řadě zemí, a také v rodné Francii, zařadila veškerá Zolova díla a Index zakázaných knih. Některé Zolovy spisy, především část trilogie Tři města – Lurdy z roku 1894 přivedly Vatikán i katolickou církev k naprosté zuřivosti a tvrdé antizolovské kampani mezi věřícími. Lazar byl několikráte nahrán na francouzských labelech a objevuje se i na koncertních podiích. Jde o stručné (cca 35 minut) a velmi působivé dílo, jež může být uvedeno i scénicky.

Alfred Bruneau pokračoval v komponování děl na náměty a libreta přítele Zoly další léta i po jeho smrti. Pro dramatizaci románu Hřích abbého Moureta ve známém pařížském divadle Odeon v roce 1907 zkomponoval scénickou hudbu, když se přesvědčil, že jeho učitel Jules Massenet nebude na tuto látku (na kterou měl skladatelskou obci) komponovat operu. Další tři operní díla vznikla na libreta a textové náčrty ze Zolovy pozůstalosti a již neměla takový ohlas, ani se trvaleji nezapsala do dějin francouzské opery. L´Enfant roi (v překladu Královské dítě nebo Následník, premiéra 1905), jejíž libreto napsal Zola s mnoha autobiografickými rysy, se odehrává v prostředí pařížského pekařství. Žena se rozhoduje mezi láskou k otci a synovi. Naïs Micoulin (premiéra Paříž 1907) je hudební drama na základě Zolovy stejnojmenné povídky z roku 1894 a opera Les Quatre Journées (Čtyři dny, premiéra v Opéra-Comique 1916) vznikla podle kratší novely Les Quatre Journées de Jean Gourdon (1874) zařazené do souboru Nové povídky Ninoně. Bruneau zkomponoval pak další opery na náměty jiných spisovatelů, ale právě spojení s tímto velikánem francouzské literatury mu zajistilo místo v dějinách kultury.

Druhou část článku Émile Zola a opera, zaměřující se na opery vzniklé na náměty Zolových děl bez autorovy přímé spolupráce, naleznete zde.