Manon, růže vhozená do kostela

  1. 1
  2. 2
Choreograf Kenneth MacMillan se dá považovat za otce velkého dramatického baletu v Británii. Svou kariéru spojil s Královským baletem, jedno z jeho nejobdivovanějších děl, Manon, však aktuálně na svých sítích uvedl druhý londýnský soubor – Anglický národní balet, v rámci svých pravidelných středečních videopřenosů.
ENB – Manon – Alina Cojocaru a James Streeter (foto Laurent Liotardo)

Manon patří spolu s autorovým Romeem a Julií a Mayerlingem (recenze zde) k nejemotivnějším MacMillanovým dějovým baletům, které jsou do dnešních dní uváděny na nejprestižnějších scénách celého světa. Příběh mladičké Francouzky a zoufale zamilovaného rytíře Des Grieux Abbého Prévosta inspiroval již od svého prvního vydání tvůrce napříč uměleckým spektrem (jakkoli bylo dílo pro svou skandální povahu krátce po vydání v roce 1731 ve Francii zakázáno a samotný Prévost musel druhé vydání doplnit o moralizující vysvětlivky), v našich končinách je více než původní román známo jeho dramatické zpracování Vítězslava Nezvala z roku 1940 pod názvem Manon Lescaut. Jevištních variant se román dočkal především v 19. století, kdy inspiroval jednak balet Jeana-Louise Aumera (1830) nebo opery Daniela Aubera (1856), Julese Masseneta (1884) i Giacoma Pucciniho (1893).

Kenneth MacMillan po dílu sáhl v roce 1974, kdy byl na vrcholu kariéry a jako tehdejší umělecký šéf Královského baletu měl k dispozici jedny z nejlepších tanečníků a herců, kterýmž to pádem neměl problém nalézt své ideální interprety, jimiž se nakonec stala Antoinette Sibley a Anthony Dowell. Hudební partituru se rozhodl opřít o tvorbu Julese Masseneta, avšak obdobně jako John Cranko pro svého Oněgina nevyužil stejnojmennou Čajkovského operu, nýbrž jiné skladatelovy kusy, i MacMillan ve spolupráci s britským skladatelem Leightonem Lucasem sestavil výslednou koláž z několika různých Massenetových oper (např. Thaïs, Chérubin, Ariane, Don Quijote nebo Popelka) oratorií (např. La Viegre, Éve), orchestrálních suit a především dvou známých kompozicí Méditation (která je intermezzem již zmíněné opery Thaïs) a Elegie, jež je hlavním leitmotivem Manonina a Des Grieuova vztahu.

Jak už tomu ovšem bývá u každého dějového, na literárním díle založeném baletu, jeho libreto bylo potřeba přizpůsobit jevišti, což v případě inscenací beze slov druhdy znamená zjednodušení některých konfliktů, vypuštění podzápletek nebo zrušení některých patrně méně důležitých charakterů. Tak se stalo i v případě Manon, z jejíhož příběhu mizí na příklad syn movitého pana G. M., který v původní předloze stojí za odsouzením mladé dívky a jejím vyhnanstvím do Ameriky, kde jsou guvernér a jeho synovec spojeni v jedno v postavě místního dozorce. Což z hlediska baletní inscenace dává smysl, obdobně jako posílení role Manonina bratra Lescauta, který se v prvních dvou jednáních mění v klíčovou postavu a jednoho z hlavních, ne-li hlavního hybatele děje. Co však MacMillana vedlo k naprostému opominutí Tiberge, jediného Des Grieuxe upřímně milujícího přítele, a i přes vlastní dilemata morální páteře celého příběhu, je mně osobně trochu záhadou, jelikož jsem přesvědčená, že jeho přítomnost by vzájemné vztahy mezi postavami, jejich problémy, nejistoty a diskutabilní rozhodnutí jen posílila, a navíc by mohl být protipólem Manon manipulujícímu Lescautovi.

ENB – Manon – James Streeter, Alina Cojocaru a Jeffrey Cirio (foto Laurent Liotardo)

Choreograf svůj balet dělí do tří jednání. V úvodní scéně z pařížského náměstí se setkáváme s rozličnou dobovou společností od bohatých šlechticů až po do vyhnanství v zamřížovaných kočárech odvážené zločince, předzvěst budoucího osudu hlavních hrdinů příběhu. V centru pozornosti stojí potměšilý, charismatický Lescaut se zjevem muže velkého světa, v jádru však ne nepodobný drobným zlodějíčkům, s nimiž ku vzájemnému prospěchu spolupracuje. Do této skrumáže přijíždí mladičká Manon, která je na cestě do kláštera. Plány se však velmi záhy mění poté, co dívka potkává naivního studenta Des Grieuxe a poté, co Lescaut zjišťuje, že o dívčiny půvaby jeví zájem movitý monsieur G. M.

Bezstarostně zamilované pas de deux, v jehož tvorbě se MacMillan inspiroval plavnými skluzy a plasticitou krasobruslařů, čímž své interprety velmi často žene až za hranici rizika, nastoluje kýženou romantickou atmosféru. Leč ta nemá dlouhého trvání. Poté, co Des Grieux odejde odeslat dopis svému otci, přichází za Manon její bratr s panem G. M. a za pomoci šperků, honosné garderóby a dalších cingrlat je Manon přesvědčena k razantní změně životního stylu. Navrátivší se Des Grieux marně zlomeně vzdoruje Lescautově brutalitě, s níž mu mladík vtiskne zlatky do dlaní.

ENB – Manon (foto Laurent Liotardo)

Druhé dějství diváka přivádí do mondénního nevěstince, kam postupně přichází podnapilý Lescaut, monsieur G. M. s Manon a později i nešťastný Des Grieux. Ten svou milou konfrontuje a přemlouvá ji k odchodu. Nakonec se spolčuje s Lescautem a pokusí se lstí obehrát pana G. M. v kartách, patrně aby měli s Manon nějaké jmění do začátku. Vše je ovšem vyzrazeno, Manon s Des Grieuxem si stihnou vyměnit jen několik slov v druhém duetu v mladíkově pokoji, kde je dostihne spravedlnost v čele s rozlíceným a okradeným Manoniným bývalým vydržovatelem. Ve vypjaté chvíli je nadto zabit Lescaut a Manon je coby lehká žena odsouzena k vyhnanství.

Spolu s dalšími nešťastnicemi připlouvá mladá dvojice do přístavu v Americe, kde se do Manon, jakkoli neduživě po dlouhé cestě vypadající, zahledí místní žalářník. Odvádí ji do věznice, kde ji v poněkud nesmyslně explicitním a nepříjemně zdlouhavém duetu bez okolků zneužije, za což si vyslouží ránu pod žebra od vzteklého Des Grieuxe. Vyčerpaná dvojice prchá do hloubi louisianských močálů v marné naději na společnou budoucnost, Manon však vysílena umírá svému milému v náručí.

ENB – Manon – Katja Khaniukova a Jeffrey Cirio (foto Laurent Liotardo)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat