Eroticky laděný Don Giovanni v Linci

Zemské divadlo v Linci uvedlo v moderní, atraktivní budově Musiktheateru 21. ledna premiéru Mozartova Dona Giovanniho, mistrovského operního odkazu rodáka ze Salcburku, spolupracujícího se skvělým libretistou Lorenzem da Pontem. Hudebního nastudování se ujal italský dirigent a generální hudební ředitel operního domu ve Würzburgu Enrico Calesso. Režisérem inscenace je François De Carpentries, činný často v německých operních divadlech.

Protože v širším regionu, který sleduji, nastal v lednu neobvyklý souběh tří premiér (Butterfly v Plzni, Trubadúr v Českých Budějovicích a Don Giovanni v Linci), volil jsem v Linci až první reprízu dne 27. ledna. Obdobně jako premiéra byla také repríza daleko dopředu beznadějně vyprodána, ač auditorium nové budovy pojme plnou tisícovku diváků (prostorově je z našich operních divadel nejvíc podobné Brnu). V Linci však nepěstují tradici dvou premiér jako mnohá operní divadla, ačkoliv mají k dispozici obsazení rolí v alternacích, někde i trojmo (Ottavio), pokryté většinově z vlastních interních sólistů. Druhé obsazení však vstupuje do hry v Linci obvykle postupně. Pro organizaci našich divadel je Linec ukázkou, že trend hostujících skupin sólistů není dobovou nezbytností, jak se tvrdívá. Navíc Linec otevřel v loňském roce zřejmě atraktivní Operní studio mladých, kdy se o šest vypsaných míst na dva roky ucházelo neuvěřitelných pět set absolventů pěveckých škol z celého světa. Uvádím to jako informaci, že lze i dnes tvořit operu organizačně jinak než jen s vazbou na hosty.

Linec uvádí letos osm operních premiér v sezoně, přes polovinu tvoří opery dvacátého století a tři tituly jsou přímo ze soudobé hudební tvorby. To je zvláštní specifika Lince v době končícího patnáctiletého šéfovského období Američana Daniela Russela Daviese, jehož akcentace soudobé tvorby je zřejmá. Právě po této repríze Giovanniho odlétá vybraná část Brucknerorchestru, jenž má sto třicet interních členů (orchestr plní roli koncertní filharmonie zároveň se všemi divadelními povinnostmi) se svým šéfem Daviesem do New Yorku. Provede zde nové kompozice skladatele Philipa Glasse v den jeho osmdesátin (31. ledna 2017). Dokládá to zmíněné preference soudobé hudby.

Hudební nastudování Mozartovy “opery všech oper” je v rukou zmíněného Itala Enrica Calessa, absolventa Wiener Musikuniversität. Je to nastudování technicky velmi dobré, stylové. To je slyšet již z pozorného poslechu čistého ladění orchestru, typicky zaostřeného pro interpretaci stylu klasicismu u předních rakouských a německých orchestrů, které muzikantsky moc potěší. Trochu v souhře překvapivě neideální vstupní akordy Adagia ve slavné ouvertuře na tom v globálu nic nemění. Pan Calesso modeluje tvárně dynamiku, frázování, preferuje intonačně precizní a jemnou hru smyčcových skupin, ale volí často bystrá, až překvapivě rychlá tempa, což mu ovšem erudovaný orchestr technicky zahraje. Ve výrazu vítězí temperament a živost interpretace, což byly nesporné klady, zřetelně v popředí hry Bruckner Orchester pod Calessovou taktovkou. Ve stylově jemné a čisté hře je zřejmá výrazová plnokrevnost, temperament.

Režie Françoise De Carpentriese vyznává Giovanniho jako prototyp Casanovy, šíleného a mnohostranného zároveň, ale staví ho v reálu především jako volnomyšlenkáře, hledače volnosti, svobody, což potvrzuje i okázalý důraz na plnou, barvitou frázi – “Viva la libertà” – v popředí scény. Věčný hledač životní filosofie, jenž sestoupil z kosmu, aby do kosmu zase v závěru díla odešel. Neboť se vraždou komtura dopustil svého prvního skutečného zla, za které je na konci smeten do pekla, jak objasňuje režisér živé, barevné inscenace.

Na scéně a s kostýmy Karine Van Hercke zaujme působivý mohutný kamenný kříž ve středu scény, která využívá výhod moderního otáčivého jeviště ve scéně plesu a nepohrdne pohyblivými hranoly, které se mohou pružně v pozicích měnit. Významným leitmotivem díla je především kruh na stěně, využívaný postupně jako měsíc, evokující režijní představy oblohy jako centra všech našich snových představ. Drobná symbolika nás provází celým večerem. Košatý zelený strom by se mohl zdát již na pomezí kýče, ale je zdůvodněn a deklarován scénáristkou jako symbol věčné obnovy života s hlubokými kořeny. Kostýmy akcentují Španělsko barokní epochy s jeho vrstvami diametrálně rozdílných sociálních skupin, kdy bylo oblečení velmi zásadně odlišujícím sociálním prvkem. Kostýmy jsou barevně působivé, celkově dominuje symbolika barev zlaté, modré a červené.

“Po skandální Salome se hraje v Linci Don Giovanni plný erotiky”, zaregistroval jsem zajímavý titulek při letmé prohlídce rakouského tisku, který je v divadelním foyeru mimo jiné k dispozici. Vida, jsem již odchován mnoha moderními režiemi, tak se mi ani Salome v režii Marca Adama, s teroristy na jevišti tak skandální nejevila (recenze zde). Erotické motivy nelze jistě v Giovannim nezaznamenat, ale jde opravdu jen o motivy.

Již slavné entrée Donny Anny s Giovannim je aranžováno do jevištní formy jakoby úporného milostného zápasu, kde Donna Anna Giovannimu sama stahuje nedočkavě kalhoty. Komtur je zastihne na jevišti ve finální pozici – on “nahoře”, ona “dole”. Ani chudák netuší, jak po tom jeho dcera toužila. Vytasí kord, ale ležící Giovanni jej bez zábran z pozice vleže ležérně zastřelí. Podobné originální aranžmá vstupního obrazu jsem dosud neviděl, vše je jednou poprvé. Hlavně, že při tomto všem udrží oba perfektní rytmus a souhru s orchestrem. A proč vlastně ne? Pistole zafunguje i proti Masettovi, jenž ohrožuje Giovanniho ostrou dýkou…

Elvíra se mi poprvé v historii viděných inscenací představuje coby sexuálně motivovaná děva s výrazným sexappealem přitažlivé rusovlásky Marthy Hirschmann. Také ona manipuluje s pistolí, útočí jí na Leporella v převleku, aby se doznal. Ottavio zde není typem protihráče Juana, jak jej stavěl třeba ve skvělé tradičnější režii Václav Kašlík ve Stavovském divadle v Praze. Tady je Ottavio trochu neškodný chlapeček, který především libě pěje svůj tenorový part, až bych myslel, že jsme snad v epoše kastrátů. Leporello zase vypadne vizuelně jako snaživý postgraduální studentík s dobře padnoucími, nápadnými brýlemi, má řadu vtipných momentů, není to však onen rtuťovitý chlapík klasických Leporellů à la Karel Berman, ani jím nemá být. Režisér totiž nastínil kresbu Leporella ne jako sluhy, ale coby laboratoře Giovanniho. Má také funkci jeho bibliografa, soudě přece dle známé rejstříkové árie, kde zahrnuje Elvíru neobvyklou spoustou knih.

Martin Achrainer v titulní roli je v komplexním pohledu vzato výkon znamenitý, je typem v německy mluvících zemích takzvaného kavalierbarytonu (podobně Oněgin i nedávný výborný Ford ve Falstaffovi). Voluminózní, mužný, ušlechtilý a naprosto vyrovnaný baryton zaujme ve všech polohách. Má ideální zjev pro tuto snovou roli, je miláčkem publika v Linci – téměř na úrovni hvězdičky populární hudby. Výborně mu vyšla podmanivá serenáda s působivým mezza voce, kultivovaná dueta, ale i výrazově silný závěr s Komturem. Slavná šampaňská árie (Finch‘ han del vino calda la testa), hraná podle pokynu v partituře vskutku v předepsaném dionýském Prestu, akusticky v prostorové nosnosti tak dalece nepřesvědčila, situována do hloubky jeviště na piedestal, před nímž se odehrává vtipné baletní bakchanále. Ve velmi bryskním tempu již hlas nestačí plně akusticky vyznít, nemá na to tónový prostor samohlásek. Že to nebylo jen díky mému místu v zadní loži zvýšeného přízemí, již pod klenbou prvního balkonu, kde musím počítat s trochu menším dozvukem, usuzuji podle faktu, že pěvec nesklidil po árii očekávaný potlesk. Čili to podobně asi vnímali také posluchači z míst blíže k jevišti.

Největší, ovšem zcela spravedlivě veliký aplaus sklidila po obou áriích Donna Anna Myung Joo Lee, výtečné korejské sopranistky lehkého, velmi libozvučného, navíc prostorově nosného sopránu.

Marně se rozpomínám, kdy jsem live z jeviště slyšel tak pěvecky suverénní Donnu Annu. Byla pro mne v daném obsazení pěveckou hvězdou večera, hluboce “zaparkována” v mé paměti jako skvělá Verdiho Violetta Wilsonovy režie. Obě árie Donny Anny vyzněly přesvědčivě, s dlouhodechým frázováním. Zejména vysoce obtížná druhá árie – Crudele? – Ah no, mio bene! – přesvědčila plně technicky i výrazově, suverenitou běhů v Allegro moderatu, schopností uplatňovat mezza voce a piana v jakékoliv dirigentem požadované poloze. Právě schopnost pružné dynamiky ve vysokých polohách značně prospívá zvukově vypracovaným, vyrovnaným ansámblům. Vynikající sopránový výkon, na který se vyplatí do Lince zajet!

Velmi přesvědčivá byla pěvecky i v daném režijním pojetí ryze divadelně Donna Elvíra mezzosopranistky Marthy Hirschmann. Velmi kultivovaně zazpívaná partie, díky režijní koncepci je herecky výrazná, byť ochuzena v hrané verzi o jednu árii, obdobně ale i Ottavio (takzvaná Pražská verze je volena údajně v Linci historicky poprvé).

Leporello a jeho jevištní pojetí je již výše zmíněno. Michael Wagner roli obdařil znělou, technicky výborně krytě tvořenou vyšší polohou partu, spodní basové polohy nejsou vždy tak dalece nosné, jako jsem u výrazného pěvce souboru vnímal ve dvou soudobých dílech (Terra Nova a Solaris), kde ale byly fixovány tessiturou položenou výše, než je tato vděčná partie pro bas buffo. Řadu herecky vtipných momentů ocenilo publikum srdečným smíchem.

Lyrickou roli dona Ottavia zpíval na repríze zajímavý mladý tenorista z Islandu – Sven Hjörleifsson. Po Ferrandovi v Così fan tutte jako svém konkurzním představení se stal interním sólistou ansámblu. Je absolventem univerzitního studia ve Vídni. Má drobnou, chlapeckou postavu, kulatý, lehký, lyrický tenor mozartovsko-rossiniovského typu. Ve zvolené verzi vypadla Ottaviovi árie Dalla sua pace, leč ona se vypouští často i jindy. Árie Il mio tesoro in tanto ve druhém dějství byla ale předvedena velmi pěkně, zdánlivě jemný, křehký typ kulatě znějícího, příjemného hlasu je prostorově dostatečně nosný. Obtížnou dlouhodechou koloraturu árie zvládl znamenitě, ač dirigent trochu zrychloval původně optimálně nasazené tempo v Andante grazioso, které interpretovi situaci ani na vrcholu árie neusnadnilo. Sklidil vřelý potlesk, publiku se jeho uhlazený, kultivovaný pěvecký projev s pěkným frázováním zjevně líbil.

Roli Masetta interpretoval charismatický, hlasově vitální Till von Orlowsky, pěvecky výborně disponovaný, asi jeden z nejpřesvědčivěji jevištně postavených Masettů, jakého jsem live viděl. Však je obsazen výjimečně bez alternace, inscenátorům typologicky pro roli zřejmě nadmíru konvenuje. Hlasově pružnou, pohyblivou a graciézně elegantní Zerlinou mu byla v pěveckém projevu i jevištně Fenja Lukas. Komturem představení byl znělý, hrubozrnný typ basu Nikolaje Galkina, který se pro tuto partii neobyčejně dobře hodí a ve finále, kdy vede polemiku s Giovannim jakoby v čele symbolu zobrazované inkvizice, působil jeho pěvecký výraz až sugestivním dojmem.

Do 6. května se uskuteční čtrnáct repríz Giovanniho, který je hudebně na velmi pěkné úrovni, s přesvědčivými interprety na jevišti, v režijně svěžím, neotřelém pojetí. Působí živě, barvitě, má řadu vtipných míst. Hlubokomyslné teorie a filozofické představy zůstávají trochu více na papíře ve vyjádřeních inscenátorů, v interpretační praxi jde o sympaticky živé a plnokrevné představení, s excelentním výkonem Donny Anny Myung Joo Lee. Protože se v Linci začíná až v 19.30 hod. a pauza v polovině délkou plně respektuje společenskou funkci divadla, totiž aby se zde lidé potkávali a socializovali v nejlepším smyslu slova, končí představení nezvykle až před třiadvacátou hodinou. Myslím, že tato inscenace stojí za vidění a slyšení z letošní dosavadní čtveřice glosovaných premiér od září 2016 patrně nejvíce. Sám bych rád inscenaci opakovaně viděl se zatím veřejně nerealizovaným obsazením titulní role barytonistou Seho Changem, který mne zaujal již v řadě rolí, naposledy Jochanaanem ve “skandální” inscenaci Salome. Linz je po nové dálnici, před rokem otevřené, z jihu Čech ve směru od Dolního Dvořiště dobře dosažitelný. Kdo by volil vlak, nádraží je situováno jen pět minut chůze od budovy nového Musiktheateru am Volksgarten.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Wolgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudovaní a dirigent: Enrico Calesso
Režie: François De Carpentries
Scéna a kostýmy: Karine Van Hercke
Sbormistr: Georg Leopold
Choreografie: Christina Comtesse
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 21. ledna 2017 Grosser Saal Musiktheater Linec
(psáno z reprízy 27. 1. 2017)

Don Giovanni – Martin Achrainer
Der Komtur – Nikolai Galkin
Donna Anna – Myung Joo Lee
Don Ottavio – Sven Hjörleifsson
Donna Elvira – Martha Hirschmann
Leporello – Michael Wagner
Masetto – Till von Orlowsky
Zerlina – Fenja Lukas

www.landestheater-linz.at