Eva Urbanová jako Libuše v prologu Pardubického hudebního jara

Smetanova opera Libuše. Slavnostnější prolog čtyřicátého ročníku mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro si asi nelze představit, zvláště zdůrazňují-li současně jeho pořadatelé z obecně prospěšné společnosti Barocco sempre giovane záměr dramaturgicky připomínat sté výročí založení Československa. A opomenout nelze ani fakt, že v krajském městě na soutoku Labe a Chrudimky dnes žije již jen pár pamětníků, kteří by si mohli vybavit poslední zdejší živé provedení tohoto díla.

Jistě, z Pardubic se dá lehce dojet do pražského Národního divadla či na festival Smetanova Litomyšl, kde bylo v posledních letech možno zhlédnout například inscenaci režiséra Petra Novotného, takové cestování však nevyhovuje každému. Pro samotné stotisícové město jsou při „dovozu“ inscenace nejvíce limitujícím faktorem rozměry orchestřiště Východočeského divadla, které při rekonstrukci scény před časem doplatily na upřednostnění požadavků pro činohru. A tak místní milovníci opery, kteří z nejrůznějších důvodů nemohli nebo nechtěli jezdit mimo Pardubice, museli čekat dlouhé desítky let. V neděli večer podle očekávání zaplnili hlediště do posledního místa.

A jelikož v současné době Národní divadlo novou Libuši teprve chystá, bylo vcelku logické sáhnout po jediné dostupné alternativě. Nutno zdůraznit, že pojem alternativa nemá v tomto případě význam „pouhé náhradní řešení“, nota bene neznamená sníženou kvalitu. Pořadatelé Pardubického hudebního jara se dohodli s operou Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, která Libuší v režii Martina Otavy a Tomáše Pilaře (recenzi z obou premiér přinesla Opera Plus zde a zde) zahájila před třemi lety své působení v tamějším Novém divadle a nejen po umělecké stránce hodila tehdy naší první scéně rovnocennou rukavici. Mimochodem a pro úplnost ještě uveďme, že tato plzeňská Libuše s Ivanou Veberovou v titulní roli zazářila v Pardubickém kraji již v roce 2016 na festivalu Tomáškova a Novákova hudební Skuteč, ani do tohoto městečka na kraji Vysočiny však tenkrát mnoho lidí z Pardubic nepřijelo.

Vzhledem ke zmíněným rozměrům pardubického divadla padlo rozhodnutí provést prolog Pardubického hudebního jara v „polokoncertní“ verzi. Orchestr vyplnil celou zadní část jeviště, oddělen průhlednou záclonou od pěvců, kteří se museli spolehnout na pokyny od zády k nim stojícího dirigenta Jiřího Štrunce pouze prostřednictvím dvou monitorů. Jediným pevným scénickým prvkem se z původní výpravy Daniela Dvořáka stala něco přes metr vysoká napodobenina menhiru, vše ostatní musely nahradit jednoduché jevištní pohyby protagonistů, kostýmy Tomáše Pilaře, pár základních rekvizit a náznakové scénické projekce Petra Hlouška, samozřejmě vedle vlastní působivé autorovy hudby a dokonale připravených interpretů zpěvních partů. Naštěstí prostředí a okolnosti děje Libuše jsou obecně natolik známy, že i dané řešení nevyžadovalo po návštěvnících představení nadměrné zapojení fantazie. Navíc opera sama má natolik statický jevištní charakter, že pomineme-li pro většinu z nás asi nepředstavitelné nápady na její zdynamizování v moderním režijním pojetí, lze považovat v Pardubicích přijaté řešení za daných okolností jako ideální a jediné možné.

Pozornost publika se zákonitě, ničím nerušena, soustředila na pěvce. Ti si situace byli plně vědomi a bez výjimky zanechali vynikající dojem. O Libuši Evy Urbanové bylo již napsáno takřka všechno, její pardubická kněžna dala zapomenout na více než dvaadvacet let, které sopranistku dělí od jejího debutu v této přetěžké roli v Národním divadle. Zpěv Urbanové stále snese nejpřísnější měřítka, sólistka do něj dává doslova celou svou bytost.

Ve vynikající formě se jako Přemysl ze Stadic představil barytonista Vratislav Kříž, jehož znělý hlas zdůrazňovala i výrazná mimika střídající patos s lyrickým okouzlením, poctivě a s plným nasazením zpívali i František Zahradníček (Chrudoš), u něhož vůbec nebylo poznat ohlášenou lehkou indispozici, Tomáš Černý (Štáhlav), Ivana Šaková (Krasava) a Jana Foff Tetourová (Radmila). Dobrý dojem z výkonu Sboru opery Divadla Josefa Kajetána Tyla a externího sboru poněkud narušila snad jen skutečnost, že jejich členové používali ve vyhrazených lóžích nad jevištěm bůhvíproč listy, jako by neměli pod vedením sbormistra Zdeňka Vimra dostatek času na „oprášení“ svých partů. Ani k orchestru nelze mít zásadních připomínek, Smetanova slavnostní hudba zněla v jeho podání dostatečně nosně, hutně a velkolepě. Zaváhání žesťů v počátečních taktech tak mohlo být rychle zapomenuto.

Dodejme ještě, že natěšené návštěvníky stejně jako interprety nerozhodily ani dva technické výpadky, k nimž v průběhu pardubického představení došlo. Nejprve selhalo v prvním dějství osvětlení části nástrojových pultů, třetí akt musel být krátce přerušen z důvodu výpadku zmíněných monitorů přenášejících pokyny dirigenta. I takové věci se na divadle závislém stále více na technice stávají… Důstojnost a výjimečnou atmosféru večera, jaký v Pardubicích pamatuje jen málokdo, to však ve výsledku nenarušilo. Možná, že vše působilo naopak, tedy jako svým způsobem jakési nečekané zcivilnění velké slavnosti.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Pardubické hudební jaro 2018
Bedřich Smetana:
Libuše
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Martin Otava, Tomáš Pilař
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Tomáš Pilař
Scénické projekce: Petr Hloušek
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Orchestr opery Divadla Josefa Kajetána Tyla Plzeň
Sbor opery Divadla Josefa Kajetána Tyla Plzeň
Premiéra 9. května 2016 Nové divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 4. 3. 2018 Východočeské divadlo Pardubice)

Libuše – Eva Urbanová
Přemysl ze Stadic – Vratislav Kříž
Chrudoš od Otavy – František Zahradníček
Šťáhlav na Radbuze – Tomáš Černý
Lutobor – Jevhen Šokalo
Radovan od Kamena Mosta – Jiří Hájek
Krasava – Ivana Šaková
Radmila – Jana Foff Tetourová

www.pardubickehudebnijaro.cz